Hradiště Požaha u Jičiny

Lokalita leží v Moravskoslezském kraji, v okrese Nový Jičín, jihovýchodně od vsi Jičiny, která se nachází v geomorfologické oblasti Štramberské vrchoviny. Ta je součástí Podbeskydské pahorkatiny, ležící na západě Moravskoslezských Beskyd. Vrch „Požaha“, na němž se hradiště nalézá, je sopečného původu. Půda je zemědělsky nepříliš využitelná (Jisl 1968, 2), v blízkém okolí se nachází ložiska železných rud (Král 1961, 72). Kopec je zčásti zalesněn a opevnění je viditelné na severní straně jako terénní hrana.

Hradiště bylo vybudováno ve výšce 510 m n. m, temeno vrchu se táhne ve směru JZ – SV a uprostřed je sedlovitá proláklina (Čižmář 2004, 141; Jisl 1968, 1). Hradiště je oválného půdorysu o rozloze cca 0,5 hektaru a obtékají ho dva menší vodní toky (Čižmář 2004, 141). Samotné osídlení se dle nálezů keramiky rozkládalo jen na jihovýchodním a jihozápadním svahu západní části vrchu. Relativní výškový rozdíl mezi vsí Jičinou a vrchem se sídlištěm, který tvoří s okolními vrchy uzavřenou kotlinu, činí asi 195 m (Jisl 1968, 2).

Poprvé byla lokalita publikována v roce 1926 Gustavem Stumpfem v časopisu Das Kuhländchen, regionální periodiku Kravařska. Ten ji zařadil do pozdní doby laténské na základě nálezů, ze kterých lze uvést střep s měsíčkovitým nálepkem a zlomky nádobky s víčkem (Jisl 1968, 5).

První sondáž vedl v roce 1954 Lumír Jisl, který sídliště určil dle již dříve nasbírané keramiky jako lokalitu púchovské kultury. Vzhledem k nedostatku pracovních sil proběhl výzkum pouze jako zjišťovací (Jisl 1968, 2). Byly otevřeny čtyři sondy. Sonda I, položená mimo předpokládanou plochu osídlení, byla bez nálezů, ostatní poskytly množství mazanice, střepů hrubé keramiky, zásobnic, zlomky tenkostěnné keramiky a dva přesleny. Zajímavým nálezem bylo přepálené torzo laténské spony ze železného drátu ze sondy III (Jisl 1968, 3-5). Především sondami III a IV bylo zjištěno osídlení jihozápadní části návrší „Požahy“ a západního, terasovitě upraveného svahu. Dle množství nalezené mazanice byly stěny příbytků vymazány hlínou, podlahy byly kamenné, převážně vápencové (Jisl 1968, 6).

Ve výzkumu pokračovala až 1961 v roce opavská expozitura ARÚ ČSAV pod vedením Jaroslava Krále. Na hřbetě návrší a na svahu zjistil nasucho kladenou zeď z kamene, zpevněnou dřevěnou kůlovou konstrukcí, po níž zbyly tři řady kůlových jamek – pravděpodobně součást opevnění (Jisl 1968, 6; Král 1961, 72). Byly nalezeny střepy tuhové pozdně laténské keramiky se svislým hrubým hřebenováním, ze železných předmětů kopí, nůž a jehlice/rydlo, z předmětů bronzových spona, kroužek s bradavkovitými nálitky a pinzeta/nákončí řemene (Král 1961, 72). Ve značném množství osteologického materiálu převažují kosti lovné zvěře, zajímavý je nález bobřích řezáků a části bobřích dolních čelistí. Následujícího roku byly zachyceny tři zbytky sídlištních objektů a detailnější průzkum opevnění přinesl jeho jasnější obraz (Král 1962, 50). Z movitých nálezů stojí za zmínku zlomky bronzových a železných spon, železný sekerovitý předmět s tulejkou a kolík z parohoviny (Král 1962, 51).

Další průzkum lokality provedl až po dvaceti letech Miloš Čižmář v souvislosti s lesní těžbou a novou výsadbou lesa. Zaměřil se na vnitřní plochu a fortifikaci na severním, západním a jižním obvodu hradiště. Zjištěná zástavba vnitřní plochy byla velmi řídká, pouze v jedné z jam bylo nalezeno větší množství keramiky. Sonda na jižním obvodu lokality obsahovala zvířecí kosti, mazanici, zlomek železné lžičkovité spony, bronzové nákončí opasku a jantarový korál. Na západní obvodové hraně hradiště byly nalezeny pozůstatky terasování v souvislosti se zemědělským obděláváním lokality (Čižmář 1983, 38).

Na hradišti bylo zjištěno osídlení lidem púchovské kultury, a přestože některé střepy nalezené v okolí jsou snad z doby halštatské, osídlení hradiště v té době nikdy nebylo žádným nálezem halštatského střepu na lokalitě doloženo. Halštatský charakter střepů se týká pouze technologické stránky, nikoliv tvarové, a podobnost púchovské keramiky s keramikou starší doby železné souvisí spíše s tím, že se vyvinula právě z halštatských kultur. Nejstarší zjištěné osídlení lokality pochází tedy z  pozdní doby laténské. Púchovská kultura se vyvinula v posledních staletích před naším letopočtem z platěnické kultury doby halštatské, ovlivněné kulturami Germánů, Dáků a především Keltů (Podborský 1997). Lid púchovské kultury obsadil hornaté oblasti východní a severovýchodní Moravy a Slezska, zatímco Keltové se zdržovali v úrodnějších částech země. Eponymní lokalita Púchov u Trenčína byla objevena roku 1888, název poprvé použil E. Beingerem roku 1937. Nejlépe prozkoumanou lokalitou púchovské kultury je opevněná soustava „Havránok“ nad Liptovskou Marou. Důležitým pramenem poznání kultury jsou sídliště, a depoty; pohřebiště zatím neznáme. V pozdní době laténské se púchovská kultura rozšířila do jižního Polska. Následkem čilých kontaktů s moravským keltským obyvatelstvem byla púchovská společnost silně latenizována. Důležitou součást púchovské ekonomiky tvořilo železářství a dálkový obchod. Púchovská kultura se na Moravě udržela až do změny letopočtu (Čižmářová 2004, 96).

Nález superpozice dvou vrstev a objektu během výzkumu M. Čižmáře svědčí o pravděpodobném vícefázovém osídlení lokality v pozdní době laténské (Čižmář 1983, 38). Sídliště zaniklo náhle, dle nálezů uhlíků a propálených vrstev hlíny s největší pravděpodobností silným požárem, který dost možná vznikl během útoku na hradiště (Jisl 1968, 7). Vzhledem k nálezu římské mince, antoninianu P. Licinia Valeriana (253-259), se uvažuje také o obnově funkce sídliště v mladší době římské (Jisl 1968, 7). Možný dácký vliv by mohl být reprezentován nádobami s uchy z nálezu G. Stumpfa a v ruce vyráběnou pokličkou s měsíčkovitým plastickým nálepkem (Jisl 1968, 8).