Vznik a vývoj člověka

Kdo jsme, odkud přicházíme a kam kráčíme?
To je jedna z otázek, které si klademe již stovky a tisíce let. Odkud přicházíme se nám ještě zjistit nepodařilo, kam kráčíme také ne, ale aspoň víme, kdo jsme. Jsme v první řadě lidé. A měli bychom na to být patřičně hrdí, protože stát se lidmi nám trvalo dlouhé miliony let. Tento předlouhý vývoj, odborně zvaný antropogeneze, představoval velmi komplikovaný proces, zahrnující také slepé vývojové větve, a tak není úplně snadné určit přesně tu vývojovou linii, která vedla k dnešnímu člověku.
Vyřešit tuto složitou hádanku se snaží paleoantropologie. Ta čerpá ze srovnávací anatomie, genetiky, embryologie a zoologie, hodnotí přímé zbytky koster našich vymřelých předků i prapředků a objevuje nové vývojové větve. Na člověka pohlíží jako na vrchol vývojového žebříčku. Abychom se na tento vrchol dostali, museli naši prapředci urazit dlouhou a nejspíše strastiplnou cestu, po které se nyní vydáme i my.

Začalo to chůzí po dvou
Od našich praprapředků, hominoidů (primátů a lidoopů) nás oddělila tzv. bipedie neboli chůze po dvou nohách. Ta se objevila již u Australopitheka. Australopitékové žili před asi 4 - 2 miliony let v jižní Africe a příslušnicí jejich druhu byla světově proslulá Lucy, jejíž kostru byla objevena a pojmenována již v roce 1973 podle známé skladby od Beatles Lucy in the Sky with Diamonds. Mezi australopitéky se výrazně projevoval pohlavní dimorfismus - samci dorůstali až dvojnásobné výšky samic, jejich velikost se v závislosti na druhu pohybovala od 100 cm do 170 cm. Chodili vzpřímeně s předkloněnou hlavou, jejich obličej tvořila směsice liddských a zvířecích prvků. Obsah mozkovny australopitéků byla však ještě dost malý (420-600 cm³). Používali zřejmě dřevěné, kostěné a kamenné předměty jako příležitostné nástroje, ale ještě je záměrně nevyráběli. Člověku se sice již přiblížili, ale na cestě k lidství byli stále ještě daleko na začátku.

Rod Homo vstupuje na scénu 
Zhruba před třemi miliony let došlo k Africe k velkému zlomu - jedna větev australopitéků změnila potravní strategii a začlenila do své stravy i maso. Díky této inovaci přijímali v potravě značné množství bílkovin, které umožnilo postupné zvětšování mozku a tedy změny životního stylu. V kombinaci s klimatickými změnami, které způsobily ochlazování a vysychání východní Afriky se z této větve vyvinul rod Homo, jehož příslušníky jsme i my. Prvním druhem tohoto rodu byl Homo habilis (člověk zručný). Jeho nejstarší pozůstatky pocházejí také z Afriky a objevil je Luis Leakey v roce 1961 v Olduvaiské rokli v Tanzanii. Homo habilis měl kapacitu mozkovny asi 650-800 cm³, jeho lebka měla již některé lidské rysy (vyšší čelo, téměř lidský chrup), podle stavby dolní části těla chodil vzpřímeně, díky stavbě horních končetin pak byl schopen uchopit a přenášet předměty a upravovat je na pracovní nástroje.

Výška se lišila v závislosti na pohlaví, muži dosahovali asi 140 cm, ženy 115 cm. Stejně jako jeho předchůdci i Homo habilis konzumoval maso, což umožnilo další rozvoj jeho mozku. Vědci se domnívají, že příslušníci rodu byli již schopni určité formy jazykové komunikace. Přívlastek "zručný" dostal habilis kvůli své schopnosti vyrábět kamenné nástroje, jež užíval k ořezávání masa (což dokládají stopy na zvířecích kostech, lov ale prokázán nebyl). 

Souběžně s druhem Homo habilis se asi před 1,8 miliony let objevil v Africe Homo ergaster. Jeho návaznost na předchůdce je nejasná, ale tělesné vlastnosti z něj činí vysoce pravděpodobné předky všech pozdějších vývojových stadií lidí.Tento druh byl vysoký okolo 170 cm, měl již lidské proporce (dlouhé dolní končetiny) a jeho pohlavní dimorfismus byl menší než u Homo habilis (velikost mužů se již tolik nelišila od žen). Kapacita mozku byla větší než u Homo habilis, v průměru asi 850 cm³ a také měli jako první hominidé vyčnívající nos. Proměnil se také tvar lebky, Homo ergaster měl výrazný nadočnicový val a ostřeji zalomené záhlaví. Tělesná konstrukce druhu Homo ergaster byla štíhlá a díky velkému povrchu těla byli dobře adaptováni na otevřené a suché prostředí. Jejich účinná termoregulace však vyžadovala ztrátu srsti, šlo tedy nejspíše o první lidi s holou pokožkou. Od svých předků se ergaster odlišoval také schopností lovit. Jeho nálezy nejsou známy už jen z Afriky, ale také z Číny, kam postupně pronikl. 

V Asii se podle názorů mnoha badatelů z migrantů vyvinul Homo erectus (člověk vzpřímený). Nesl znaky zděděné po svých afrických předcích, především vysokou štíhlou postavu s dlouhými končetinami a velkým povrchem těla. Kostru měl typicky lidskou, nevykazující již žádné znaky šplhavých vlastností. Homo erectus byl vysoký až 180 cm, vážil až 80 kg, robustní postavy, měl dobře vyvinutou muskulaturu a dlouhou nízkou lebku s dozadu ubíhajícím čelem. Kapacita silnostěnné mozkovny se pohybovala mezi 900 - 1100 cm³, obličejový skelet měl mohutné nadočnicové valy, čelisti však byly poměrně jemné a zuby téměř lidské. Homo erectus již také dokázal udržovat oheň a opatřovat a transportovat vodu. Během existence rodu Homo erectus dochází k morfologické diferenciaci, tedy začínají se lišit lidé žijící v Asii a v Africe, v závislosti na rozdílných klimatech. Před více než jedním milionem let se první lidé objevují i v Evropě, z tohoto období nacházíme první kamenné nástroje už i na našem území. Toto přechodné stadium lidské existence bylo vědci poněku uměle označeno jako Homo heidelbergensis, jako pojem, zahrnující lidské formy žijící v Africe a Evropě mezi 800 a 200 tisíci lety. V Evropě se z těchto lidí vyvinuli neandertálci, v Africe pak anatomicky moderní člověk.

Případ lidí neandertálských
V roce 1856 došlo ve vápencovém lomu v krasovém údolí Neandertal v Německu ke zlomovému objevu - dělnici zde nalezli spolu s hlušinou fosilní kosti, které robustností a neobvyklým vzhledem zaujaly mnoho přírodovědců. Během 2. poloviny 19. století pak evolucionisté došli k závěru, že kosti jsou pozůstatkem mezičlánku mezi dnešním člověkem a jeho předchůdci a podle místa nálezu byl tento tvor označen jako Homo neanderthalensis. Neandertálci se objevili až v poslední době ledové a do klasické formy se plně vyvinuli jen v západní Evropě, a to mezi 60-37 tisíci let. Byly to robustní populace, adaptované na chladné podnebí, mimo Evropu a západní Asii se jinde nevyskytly. Pozůstatky neandertálců jsou známy i z českých zemí: z Moravy pocházejí tři nálezy (jeskyně Šipka u Štramberka, jeskyně Švédův stůl, jeskyně Kůlna v Moravském krasu).

Neandertálci se přizpůsobili nepříznivému klimatu nejen životní strategií, ale také svou fyzickou podobou. Byli menšího vzrůstu, muži dosahovali výšky okolo 165 cm, ženy okolo 153 cm, jejich postavy však byly robustní s krátkými dolními končetinami a krátkým předloktím. Vzheldem k tělesné hmotnosti měli relativně malý povrch těla, zajišťující v chladném prostředí menší ztráty tepla. Měly široký hrudník a pánev, mohutné klouby i svalstvo. Lebka neandertálců byla dlouhá a masivní, s ustupujícím čelem a výraznými rovnými nadočnicovými oblouky. Na základě studia jejich mozkovny se vědci domnívají, že neandrtálci byli již schopni artikulované, i když ještě spíše hrdelní řeči.

Neandertálci učinili oproti svým předkům ale obrovský pokrok v myšlenkovém světě - začali pohřbívat své mrtvé. V souvislosti s prvními pohřby se patrně rozvinuly i první rituály a začaly vznikat první magicko-lovecké kulty. Dokonce vyráběli i ozdobné předměty, jako např. vybroušené červeně obarvené sloní stoličky či provrtané špičáky. Vidíme tedy, že dnešní hanlivé označení pro primitiva, "neandrtálec", rozhodně není na místě. 

Otázkou dlouho zůstávalo, zda se neandertálci mohli rozmnožovat s lidmi dnešního typu, kteří se začali vyvíjet před asi 200 tisíci lety. Na základě studia vzorků DNA dnešních lidí i neandertálců však vědci zjistili, že naše současná genetická výbava již nenese žádné stopy neandertálců, a tak jestli se s moderními lidmi křížili, jejich geny byly postupně z lidského genofondu vyřazeny. Neandertálci tedy vyhynuli bez následovníků. Ale jak je možné, že tak přizpůsobivý typ nepřežil? Nejspíše proto, že představovali specializovanou loveckou ekonomiku a nedovedli tak pružně využít potravní zdroje jako početnější sběračsko-lovecké populace moderních lidí. To mohlo být při úbytku stádní zvěře v teplejším období a v soutěži o ztenčené potravní zdroje s lépe vyzbrojenými příchozími rozhodující. Neandertálci byli přizpůsobeni chladnému prostředí především tělesně, méně již kulturně. Nebyli tedy schopni trvale a v přímém kontaktu konkurovat ekonomicky a kulturně vyspělejší společnosti, která do Evropy začal pronikat před 40 tisíci lety z Afriky.

Zrození člověka
Tak jako se v Evropě z Homo heidelbergensis vyvinuli neandertálci, v Afice se téměř souběžně začal heidelberského člověka vyvíjet anatomicky moderní člověk - Homo sapiens, který později postupně osídlil celý svět. Existují však i hypotézy, že moderní člověk se z původního obyvatelstva vyvinul v jednotlivých světadílech  zvlášť. Molekulárně genetické analýzy však silně podporují prvně zmíněnou představu. Tyto studie však přinesly v posledních letech velice zajímavé výsledky. Vědci z celého světa zkoumali tzv. mitochondriální DNA, tedy typ DNA, který je přenášen pouze po mateřské linii, a na základě jeho studia došli k závěru, že naše společná "pramatka" žila před asi necelými 200 tisíci lety v Afice. Otázkou je, co bylo onou mimořádnou výhodou, která zajistila neuvěřitelnou expanzi moderního člověka do celého světa a jeho bezkonkurenční ovládnutí. Mohla to být mutace, která přinesla rychlejší a dokonalejší organizaci procesů v mozku,  např. hustším propojením neuronové sítě. Specifikem těchto lidí totiž bylo rozvinuté abstraktní myšlení.

Nejstarší doklady anatomicky moderních lidí nalézáme v místě jejich zrodu, ve východní Afice. Mladší nálezy pak pocházejí z Palestiny, skrz kterou se lidé dostali do Asie a postupně i do Austrálie a před 30 tisíci lety dokonce i na Aljašku a postupně do Ameriky. V Evropě jsou nejstarší doklady mladopaleolitické kultury datovány okolo 40 tisíc let, nejstarší kosterní pozůstatky pak mezi 35-36 tisíci let. Relativně pozdní příchod moderních lidí do Evropy mohly způsobit nepříznivé klimatické podmínky doby ledové, obtížné přístupové cesty přes Balkán a osídlení Evropy neandertálci. Teprve oteplení před 37 tisíci lety a pokročilejší kultura jim umožnily Evropu ovládnout.

Moderní lidé žili déle než neandertálci, nejstarší muži se dožívali padesáti i více let, ženy, v důsledku porodů, spíše jen čtyřiceti. Jejich společenská organizace byla již komplexnější, utvářeli přechodná uskupení s velkým počtem lovců (na základě velikosti nalezených sídlišť v Dolních Věstonicích a Pavlově uvažují archeologové až o 120 obyvatelích) a podle kosterních nálezů dospělých hendikepovaných jedinců se museli o své zraněné a postižené starat. Tito lidé pokračovali v pohřbívání, ale mrtvým již přidávali pohřební výbavu, což svědčí o rozvinutém duchovním světě. Významnou roli v jejich kultuře hrál také výtvarný projev, ať už v podobě ozdobných předmětů nebo nástěnných maleb.

Ač se to může zdát neuvěřitelné, tak tito lovci a sběrači, zanechávající své stopy na stěnách jeskyní, byli již stejnými lidmi, jakými jsme i my. Vzali bychom-li jejich čerstvě narozeného potomka a vychovali ho v naší společnosti, vyrostl by z něj dospělý člověk, ničím se od nás nelišící. Za další desítky tisíc let od vzniku prvních moderních lidí jsme sice urazili ještě dlouhou cestu, hluboko uvnitř jsme však pořád titíž, se stejnými touhami, potřebami i strachy.
 

Zdroje:

Soukup, V. 2005: Dějiny antropologie. Praha.
Podborský, V. 2006: Dějiny pravěku a rané doby dějinné. Brno.
Kuna, M. 2007: Archeologie pravěkých Čech I. Praha.

Autorka: Veronika Mikešová
(Národní muzeum)