Bývalé expozice

Prvopočátky

V letech 1846-1893 sídlilo Národní muzeum (tehdy České muzeum a pak od roku 1854 Muzeum Království českého) v Nostickém paláci v Praze v ulici Na Příkopě (v letech 1839 -1870 nesla ulice název Kolovratova nebo Kolovratská třída). Tento nevelký objekt, dnes zbořený, však brzy nestačil pojmout rychle narůstající sbírky. Archeologické předměty zde byly vystaveny ve dvou sálech spolu s jinými sbírkami. Již Jan Erazim Vocel (1802-1871) si uvědomoval nedostatečnost takového vystavení pravěkých sbírek. Ani zásahy a pokusy o mírné reinstalace v rámci vyčleněných dvou místností členy archeologického sboru Františkem Xav. Benešem (1820-1888) a Antonínem Baumem (1830-1886) nevedly ke zcela uspokojivému výsledku.

Acheologické expozice v budově na Václavském náměstí

Stěhování sbírek a pracoven do nové muzejní budovy na Václavském náměstí v roce 1892 otevřelo možnost vystavit archeologické předměty samostatně, bez smíšení se sbírkami ostatními a kuriozitami, jak tomu bylo doposud. V roce 1892 byl již dvanáct let správcem sbírek archeologických archivář Václav Schulz (1854-1935; Sklenář 2005, 502-503; Neustupný 1949, 6). V květnu toho roku však podal žádost, v níž pádnými důvody udává, proč by měl být této správy zbaven a bezodkladně přijat na uvolněné místo nový kustod: Žádosti V. Schulze bylo Správním výborem vyhověno (Sklenář 1984, 137), ovšem místo kustoda prehistorických sbírek bylo konečně obsazeno až o rok později. Od roku 1893 je novým správcem sbírek archeologie prehistorické Josef Ladislav Píč (1847-1911) a s horlivostí sobě vlastní se pouští do jejich studia, třídění a tvorby expozice. Nutno podotknout, že V. Schulz, ačkoliv se soustředil především na správu archivu, si počínal při třídění sbírky velmi pečlivě a sám J. L. Píč dokonce na jeho systém lístkového katalogu navázal (Neustupný 1949, 6). Nový kustod měl mít od začátku - poté, co se seznámí s materiálem uloženým v muzejních sbírkách - na starost vytvoření výstavy dle současného stavu bádání. Nebyl to snadný úkol a limitován byl jak prostory, tak i navrženým nábytkem, projektovaným spolu se stavbou nové budovy architektem Josefem Schulzem. Pro archeologickou sbírku vyčleněny tři sály v prvním patře (sály označované jako 4-6). Oproti původním dvěma místnostem v Nostickém paláci, kde sídlily sbírky původně, to byl bezesporu velký pokrok, ovšem stejně již záhy došlo k tomu, že i tento prostor nestačil.

První samostatná expozice archeologických sbírek byla zpřístupněna veřejnosti v roce 1894 pod názvem názvem „Pravěk Čech". Hlavní koncepce vznikala v průběhu let 1894-96 ruku v ruce s postupujícím zpracováním sbírek nově nastoupivším J. L. Píčem. Jeho ctižádost, aby pravěké sbírky NM náležely k nejlépe vystaveným v Evropě, byla tímto naplněna. Nejenom, že se věnoval jejich třídění, katalogizaci a získávání dalších přírůstků, které publikoval ve svých článcích, sám také objížděl evropská muzea a archeologické kongresy po celém světě  (Neustupný 1949, 8), aby byl informován o novinkách v muzejním oboru.

Sály s historizující výmalbou v prvním patře muzea byly zaplněny desítkami masivních dřevěných vitrín s množstvím navršených sbírkových předmětů. Na dobových fotografiích vidíme různé velikosti vitrín a skříní představující vývoj na území Čech v prehistorickém období. Tehdejší muzejnictví neznalo rozdílu mezi expozicí a depozitářem (Sklenář 1998, 16) a tyto dokumenty jsou toho skvělým příkladem. Pokud nedostačovalo místo ve vitrínách, byly nad ně instalovány police přidržované kovovými konzolami. Na těchto policích byly umisťovány nejčastěji celé nádoby. Do vitrín s šikmým vrchním sklem byly položeny nejenom drobnější křehké nádoby pracně slepované, systematicky roztříděný keramický materiál, ale i kovové nálezy, které byly také – zakonzervované, zrestaurované a rozmístěné na kartonech – věšeny dovnitř skříní s nástavcem. J. L. Píč trval při instalaci sbírek na koncepci rozdělení materiálu podle kulturních celků a poté na jednotlivé nálezové soubory (Neustupný 1949, 9). První sál (sál 4) obsahoval sbírky od paleolitu po dobu bronzovou, sál následující (sál 5) pak přechod doby bronzové v dobu laténskou s množstvím nálezů zejména z lokality Stradonice a konečně poslední sál (sál 6) byl věnován době římské, stěhování národů a období raně historickému, kde se vyjímaly nové nálezy z výkopů J. L. Píče a jeho přátel. Výstava existovala, tak jak ji navrhl a realizoval – s menšími úpravami -  až do roku 1940 (Neustupný 1949).

Následující léta od ukončení pořádání sbírky se fondy rozrůstaly o nové a nové přírůstky nejenom usilovnou prací J. L. Píče a jeho družiny, ale také četnými dary a nákupy. V říjnu roku 1898 je opět Zemský výbor žádán o financování výroby dalších vitrín pro vystavení obsáhlých sbírek právníka Štěpána Bergera. V červnu roku 1900 bylo usneseno vydání českého "Průvodce" v nákladu 5000 výtisků. Původní německý průvodce z roku 1896 byl sice stále skladem, leč vyvstala nutnost mít i jeho českou variantu. Nová publikace měla být opatřena také fotografiemi "zvláště vynikajících předmětů sbírek". Po nečekané a tragické smrti J. L. Píče v prosinci 1911 sbírky osiřely. Do Musea Království českého směřovaly desítky kondolencí od soukromých osob, městských představitelů ale také zástupců jednotlivých muzejních institucí a spolků z celých Čech. Na počest zemřelého kustoda prehistorické sbírky bylo muzeum ve dnech 22. a 23. prosince zcela uzavřeno. Pohřbu dne 22. prosince 1911 v tři hodiny odpolední v kostele Sv. Štěpána na Olšanských hřbitovech se účastnily zástupy blízkých přátel, spolupracovníků i obdivovatelů.

Expozice a výstavy mezi válkami (1918 - 1941)

Píčovým nástupcem byl jmenován k 1. červnu 1913 Albín Stocký (1876-1934). Do té doby oddělení fungovalo pod dočasnou správou Václava Fabiana (1877-1932) a Jana Felcmana (1849-1915). Bohužel první světová válka nemilosrdně vkročila i do Prahy a pozměnila cesty mnoha muzejních pracovníků. Sám A. Stocký se do muzea vrátil až po jejím skončení - o to pilněji se však pustil do práce. Jelikož ctil odkaz J. L. Píče, zasahoval jen velmi citlivě do původních instalací, což je vidět i v reedicích průvodců muzejními sbírkami v roce 1918 a 1920. K větším úpravám došlo především díky zvětšení výstavních prostor o dva sály v roce 1925. První sál (sál 4) byl stejně jako za J. L. Píče vyhrazen paleolitu, neolitu a eneolitu. Jelikož paleolitické nálezy z prostředí Čech byly nepočetné, byla jimi naplněna jedna jediná vitrína, obsahující nálezy z lokalit „Na Jenerálce“ (Praha), z Lubné u Rakovníka a z Poplzle (Libochovice – Poplzle).

Další vitríny ve shodném sále již patřil neolitu a tzv. přechodovému období (eneolitu) a byl v nich prezentován střepový materiál i celé nádoby kultur s lineární a s vypíchanou keramikou, kultury zvoncovitých pohárů aj. Početný sbírkový fond únětické kultury byl vystaven samostatně a zasloužil si i samostatnou kapitolku v tištěném průvodci. Byly to právě sbírky neolitické a eneolitické, které Stocký svými výzkumy rozhojňoval, a jejichž instalace doplňoval nejvíce. Poslední volný prostor ve vitrínách vyplňovaly nálezy z mohyl jižních a západních Čech. Druhý sál (sál 5) začínal prezentací žárových hrobů mladší doby bronzové, větší část však patřila vystavovaným laténským předmětům – např. pokladu z Duchcova nebo nálezům ze Stradonic. V posledním sále (sál 6) se návštěvník setkal s nálezy kultury římsko-provinciální (s masivně zastoupenými předměty z výzkumů u Dobřichova), kultury merovejské (Zvoleněves, Vinařice) a údobí označované jako „doba knížecí“, které bylo představeno nálezy z pohřebišť u Libice, Žalova, Budče, Zákolan a samozřejmě unikátním souborem knížecího hrobu z Kolína.

Ráznějších úprav se expozice dočkala až za nástupce Albína Stockého Josefa Schránila (1895-1940; Sklenář 2005, 500-501). Bohužel z těchto dob nemáme mnoho dokumentačního materiálu/fotografií, abychom si udělali jasnější představu o vzhledu upravené výstavy. Jisté však je, že nedošlo k obměně vitrín, neb ty se v expozičních prostorách držely až do roku 1940 a část z těch, které přežily pád pumy v roce 1945, byly používány ještě v prvních expozicích poválečných. J. Schránil provedl výrazné úpravy v sálech představující dobu bronzovou (Sklenář 1998, 15), aby vystavený materiál lépe odpovídal stavu soudobého bádání. Muzejní sbírky byly i nadále rozhojňovány terénními výzkumy. Některé nálezy, které byly vyzdviženy v těchto dobách "in situ" si našly svou cestu později do poválečných nových expozic a setrvaly až do jejich konečné likvidace v roce 2011. J. Schránil pokračoval v archeologických výzkumech nejenom na území Čech, ale také na Moravě a Slovensku. V těchto dobách byl položen základ sbírky moravské a slovenské, která dnes čítá přes 20 tisíc inventárních čísel. Vybudovat celostátní sbírku bylo důležité z hlediska podpory nově vzniknuvšího česko-slovenského státu.

Ještě výrazněji vzrostla potřeba prezentovat dějiny osídlení našeho území a kultury jeho praobyvatel v předvečer druhé světové války. Od roku 1935 byl vedoucím oddělení Jiří Neustupný (1905-1981; Sklenář 2005, 403-405). Dvacátého prosince 1938 byly otevřeny reinstalované pravěké sbírky veřejnosti. Za německé okupace dne 16. června  1939 byl otevřen nově upravený sál s dobou kamennou, na jaře roku 1940 následován doplněným a pozměněným sálem doby bronzové a v červnu toho roku byly zpřístupněny i sály se sbírkami z doby římského císařství. Všechny tyto změny byly součástí celkové reinstalace, která měla nahradit dosavadní – již zastaralý – systém vystavování sbírek (Neustupný 1946, 95-96). I v tomto nejistém čase – nebo snad právě během něj - byl prostor pro doprovodné akce, vztahující se ke stálé expozici i krátkodobým výstavám  a výklady pro veřejnost. Německá ideologická výstava "Deutsche Grösse"  (Německá velikost) v lednu 1941 přerušila snahu J. Neustupného o přetvoření staré expozice (Neustupný 1946; Neustupný 1949; Sklenář 1998, 17). Všechny sály musely být okamžitě vyklizeny pro potřebu prezentace velikosti a kulturní nadřazenosti Třetí říše oslavující druhé výročí vzniku Protektorátu Čechy a Morava. Sbírkové předměty putovaly do provizorních skladišť, na odlehlá místa středočeského kraje a do krytů. Píčova instalace "Pravěku Čech" byla jednou provždy zničena.

Poválečný vývoj

Letecká puma, která dopadla na Národní muzeum během Pražského povstání 7. 5. 1945, zničila velkou část starých vitrín, které pamatovaly ještě J. L. Píče. Ty, co přečkaly druhou světovou válku ve skladištích, však nebylo možno znovu sestavit – původní projekce nepočítala s tím, že by se kdy měly skříně rozmontovat. Poválečná bilance tedy byla zhruba čtvrtina výstavního prostoru pro archeologické sbírky (Neustupný 1946, 79). Navíc esteticky výrazné a na prostor náročné vitríny s mohutnými podstavci již přestaly vyhovovat dobovému vkusu. Svět učenců konce 19. století byl v mnoha ohledech pro poválečné publikum vzdálenější než nám dnes, zejména vzhledem k současnému trendu nostalgických návratů, ať už v designu nebo trávení volného času, na které muzejní výstavnictví přirozeně reaguje. Výrazná osobnost J. Neustupného s jeho inovátorskou koncepcí prezentace archeologických památek a díky nim prehistorických dějin dostala tímto volný prostor.

První poválečnou expozicí byly „Pravěké dějiny Čech“ (od 8. 5. 1946, Neustupný 1946b), zabírající tři sály v prvním patře (sály označované tradičně jako 4–6). Dva sály (2 a 3), které patřily k prehistorické expozici ještě před válkou, byly určeny pro krátkodobé výstavy – a skutečně tak byly využívány, například k prezentaci daru Františka Kupky (Turek 1947) zakomponovaného do výstavního celku „Počátky lidstva ve světle antropologie, archeologie a umění“. Ostatně olej z roku 1903 zobrazující dva pithecantropy v zápase o ženu byl součástí následující expozice až do roku 2011, většinou nepovšimnut procházejícími návštěvníky. Expozice kvapně budovaná v prvním poválečném roce navazovala na své předchůdkyně teritoriálním záběrem – ukazovala nálezy patřící  kulturám vyskytujícím se na území Čech, což bylo v kontextu nedávných událostí více než pochopitelné. Pro vystavení sbírkových předmětů byly naposledy použity černé Schulzovy vitríny, které byly pro další expoziční záměry a novou koncepci pojetí archeologických výstav přelomu padesátých a šedesátých let již naprosto nevyhovující.

V dubnu 1956 bylo uspořádáno pod taktovkou J. Neustupného vědecké zasedání „O chronologii pravěku Československa“, na kterém měly být prokonzultovány jak současné možnosti muzejnictví, tak pokrok v bádání v oboru. Jednání se s příspěvky zúčastnilo množství českých i slovenských badatelů. Zde veřejně bylo prezentováno pojetí nové, chystané výstavy „Pravěk Československa“: „Nová výstava chce znamenat další krok vpřed v historickém předvedení pravěku. Nemá být přehledem archeologických nálezů, nýbrž vizuelním znázorněním nejstaršího úseku dějin pomocí všech dosažitelných pramenů, archeologických i písemných.“ (Neustupný 1956, 3).

Expozice s názvem „Pravěk Československa", která byla vyvrcholením dlouholeté práce a muzejní praxí vytříbených názorů J. Neustupného, byla otevřena v šesti sálech v roce 1958. Na svou dobu se jednalo o významný muzeologický počin s použitím všech dostupných výsledků soudobého bádání, moderní techniky (audioprůvodce) i revolučního designu grafického doprovodu a vitríny - objevila se proudová vitrína, která diametrálně odlišným způsobem vtahovala nezasvěceného návštěvníka do střídání prehistorických kultur na území Čech, Moravy i Slovenska. Exponáty byly nejenom originální předměty ze sbírek NM, ale i jiných institucí ve formě zápůjček, vitrina byla také plná doplňujících kopií, vybraných ze starších sbírek doprovodné dokumentace NM, či nově vyrobených na zakázku. O této expozici bylo mnoho napsáno, ať už autorem samotným (Neustupný 1956) či jinými (Böhm 1958, 1960;  Hrubý 1958; Sklenář 1998). V roce 1966 při příležitosti mezinárodního archeologického kongresu v Praze byla otevřena expozice v mírně pozměněné formě s názvem „Pravěk československého území" (od 23. 8. 1966, Sklenář 1998), jejíž modifikace pojmenovaná „Pravěké dějiny Čech, Moravy a Slovenska" byla nedílnou součástí výstavních prostor NM až do roku 2011.

Poslední expozice „Pravěké dějiny Čech, Moravy a Slovenska"

Poslední archeologická expozice Národního muzea s názvem „Pravěké dějiny Čech, Moravy a Slovenska" byla instalována v šesti sálech prvního patra historické budovy na Václavském náměstí. Promyšlený způsob prezentace jednotlivých předmětů, struktur a jevů z nich vyplývajících spolu s použitím tzv. proudové vitríny dovolily přehledně a srozumitelně vyjádřit myšlenku kontinuity vývoje osídlení i genetické a chronologické vztahy archeologických kultur, a to spolu s jevy hospodářskými, společenskými a kulturními.

Proudová vitrína vedená podél pravých stěn všech sálů předváděla vlastní archeologické nálezy, tj. nástroje, zbraně, ozdoby, keramiku, kultovní a užitkové předměty atd. Orientačně byla rozdělena do 63 úseků (vitrín), ve kterých byl představen vývoj od starší doby kamenné po raný středověk. Obsah proudové vitríny byl členěn podle geografických, historických a archeologických ukazatelů. Vpředu se obvykle nacházely předměty z Čech, za nimi z Moravy a posléze ze Slovenska. Časově následné archeologické kultury byly umístěny zprava doleva ve směru prohlídky, kultury současné vedle sebe. Každá archeologická kultura měla obvykle své vlastní podlaží. Na zadní stěně vitríny bylo umístěno heslovité naznačení jevů společenského a hospodářského vývoje, oživené zejména kresebnou a fotografickou dokumentací. Na horní části čela proudové vitríny našel návštěvník fotografie vybraných předmětů uměleckého charakteru. Podél levých stěn sálů byly ve zkratce předvedeny archeologické prameny z různých, převážně evropských oblastí, které měly určitý vztah k českým zemím a Slovensku. Ve středu sálů byly instalovány rekonstrukce vzhledu pravěkých hrobů, modely obydlí, opevněných sídlišť apod.

 Použitá literatura:

Böhm, J. 1958: Výstava „Pravěk Československa“ v Národním muzeu. Památky archeologické 49, 607–615.
Böhm, J. 1960: Doslov k výstavě Pravěk Československa v Národním muzeu v Praze. Památky archeologické 51, 621–623.
Hrubý, V. 1958: Výstava „Pravěk Československa“ v Národním muzeu v Praze. Archeologické rozhledy 10, 701–707, 711–715.
Neustupný, J. 1946a: Pravěké sbírky Národního muzea za války. Časopis Národního muzea, duch. 115, 95–97.
Neustupný, J. 1946b: Pravěké dějiny Čech v Národním muzeu. Příspěvek k muzejnímu výstavnictví. Časopis Národního muzea, duch. 115, 77–82.
Neustupný, J. 1947: Pravěk Čech, Československa, Evropy a světa v Národním muzeu v Praze. Otázky prehistorického výstavnictví.  Časopis Národního muzea, duch. 116, 1–5.
Neustupný, J. 1956: O chronologii pravěku Československa. Příprava k výstavě Pravěk Československa. Výtahy z referátů. Praha.
Sklenář, K. 1968: Archeologická expozice v počátcích Národního muzea. Muzejní a vlastivědná práce 6, 85–91.
Sklenář, K. 1998: Archeologické expozice Národního muzea: z Čech do Evropy – a zpátky? Muzejní a vlastivědná práce 36, 15–30.
Sršeň, L. 1999: Průvodce. Architektura, výzdoba a původní vybavení hlavní budovy Národního muzea v Praze. Praha.
Turek, R. 1947: Dar Františka Kupky Národnímu muzeu. Časopis Národního muzea, oddíl duchovědný, ročník CXVI., Praha, 94–95.