Datování

Jak archeolog pozná, jak jsou nálezy staré?
Nalezení archeologických památek se může zdát poměrně komplikované, ale ještě složitější je určit, z jakého období lidských dějin nálezy pocházejí. Ne vždy tak je možné předměty přesně datovat. Nemohou-li archeologové určit přesné, tedy absolutní stáří nálezu na lineární časové ose, snaží se odhalit alespoň jeho relativní stáří (v jaké následnosti je s jinými předměty). A jak je toto datování vlastně možné? Archeologie k němu využívá tři základní metody, jejichž kombinací lze v mnohých případech dosáhnout poměrně přesného určení stáří:

Stratigrafická metoda - všímá si prostorových vztahů mezi jednotlivými nálezy a vrstvami odhalenými při terénním výzkumu, funguje na principu tzv. superpozice, který předpokládá, že vrstvy a předměty uložené v terénu hlouběji jsou starší, než ty nad nimi - určuje tedy pouze relativní stáří nálezů.

Typologická metoda - sleduje formální struktury v souboru artefaktů, z nichž některé zachycují vývoj artefaktů v čase - stejně jako se dnes stále mění a vyvíjí věci, kterými se obklopujeme (např. u mobilních telefonů by se jejich absolutní stáří dalo dle typu odhadnout téměř přesně na rok), tak už od pravěku lidé stále měnili svou hmotnou kulturu - a právě díky stratigrafické metodě již archeologové znají, jak se konkrétní předměty vyvíjely v čase a mohou tak další předměty datovat již na základě jejich typu. 

Chronometrická metoda - měří některé fyzikální a chemické vlastnosti materiálů, které se v čase mění, a na základě zjištěných změn pak určuje jejich absolutní stáří. Mezi nejpoužívanější chronometrické metody patří radiokarbonová metoda a dendrochronologie. Právě tyto dvě metody umožňují datovat některé nalezené předměty poměrně přesně na datovou osu. Ovšem uplatnění těchto metod není zdaleka snadné a předměty, na které lze aplikovat tyto metody musí splňovat několik podmínek. Nemluvě o nejdůležitější podmínce pro toto datování, a tou je samozřejmě dostatek financí, neboť tyto metody jsou poměrně nákladné.

Radiokarbonová metoda - tato chemicko-fyzikální metoda je založena na sledování poměru izotopu uhlíku ¹⁴C ku ¹²C v pozůstatcích živých organismů. Radioaktivní forma uhlíku (¹⁴C) se totiž fotosyntézou dostává do rostlin a odtud do potravního řetězce. Příjem radioaktivního uhlíku pak končí přerušením účasti vzorku v uhlíkovém koloběhu, tedy smrtí organismu, a od tohoto okamžiku začíná přeměna ¹⁴C s poločasem rozpadu na ¹²C 5730 let. Množství zbylého ¹⁴C v nalezeném zbytku organismu se změří a dle jeho množství je pak možné určit jeho absolutní stáří. Ovšem každá metoda má své ale, a tak i radiokarbonová metoda není zcela přesná. Naměřené datum stáří má pravděpodobnostní charakter, je tedy zařazeno do určitého intervalu, kam pravděpodobně spadá (např. datum 3360±35 př. Kr.). Touto metodou však nelze datovat všechny nálezy, neboť po zhruba 40-60 tisících letech je již množství ¹⁴C v organismu nezměřitelné.

Dendrochronologie - jedna z nejdokonalejších datovacích metod je založena na poznatku, že každoroční přírůstek masy dřeva (síla letokruhu) na stromech se kvantitavivně liší, a to především v závislosti na výkyvech klimatu (v nepříznivém klimatickém období tenčí letokruhy a naopak). Delší sekvence letokruhů pak vytvářejí neopakovatelné kombinace, které lze vzájemně srovnávat a navazovat od současnosti hluboko do minulosti. Sekvence se sestavují z dřevin stejného druhu (v Evropě delší sekvence dubu a borovice a kratší sekvence jedle a smrku. Každá oblast má však vlastní sekvenci, tak jako měla v minulosti vlastní klima. Každý letokruh za každý rok je totiž naprosto unikátní a najde-li se dostatečné množství vzorků dřeva (zlomky by ale měly mít asi 40-50 letokruhů), lze na základě shodných letokruhů z přibližně stejně starých stromů propojit křivku až hluboko do minulosti. Nejdelší sekvence letokruhů zjištěná v Evropě pochází z oblasti jižního Německa a Švýcarska, kde se podařilo propojit sekvenci letokruhů sahající až do doby před asi 12 400 lety. Více se o této metodě můžeme dočíst zde.

Autorka: Veronika Mikešová
(Národní muzeum)