Vývoj archeologie v ČR

Od sběru kuriozit k odhalování pohanského dávnověku
S termínem archeologie bychom se mohli setkat již v antice, ovšem jeho náplň měla jen málo společného s archeologií, jakou známe dnes. Lidé vždy náhodně nacházeli archeologické památky, ať už movité předměty či pozůstatky hradišť a pohřebních mohyl, avšak dlouhá tisíciletí je považovali za pouhé kuriozity či „doklady“ dobových mýtů a legend o dávných předcích. Takové předměty byly často uchovávány jako součásti sbírek kuriozit a zajímavostí (jistě všichni známe pověstnou sbírku Rudolfa II.) a tento starožitnický přístup k archeologickým nálezům přetrvával až do 18. století. Od středověku, kdy se začaly „znovuobjevovat“ antické zprávy o barbarských Galech a Germánech, si však začali někteří učenci tyto památky spojovat s pohanským věkem, nebo alespoň s tím, co o něm věděli. Tak například Václav Hájek z Libočan zapojil již v polovině 16.st. do svých barvitých příběhů o předslovanských dobách některé české pozůstatky hradišť. V 17. st. pak byly dokonce uskutečněny první záměrné vykopávky, jejichž účelem bylo nalézt hrob praotce Čecha pod Řípem.

Od poloviny 18. st. se pod vlivem osvícenství začalo proměňovat myšlenkové klima a tak se pozvolna měnil i přístup k archeologickým pramenům. Tehdejší badatelé na ně začali pohlížet racionálně a snažili se jimi dokládat "skutečnou" historii. Od naší archeologie byly sice ještě velmi daleko, můžeme však už hovořit o archeologické práci s nálezy. Na pomezí starožitnického a osvícenského přístupu pracoval například Karel Josef z Binenberka, který byl sice milovníkem starožitností, ovšem snažil se je vidět v historickém světle. Sám prováděl vykopávky a v letech 1778-1785 dokonce vydal první spis o českých starožitnostech. Převratné pak bylo konstatování Josefa Dobrovského, kteřý roku 1786 prohlásil, že nálezy jsou "mluvícími doklady" - historickým pramenem, který může vypovídat o své době a prostředí i tehdy, když je nelze připojit jako ilustraci k žádné známé historické zprávě. 

Romantické 19. století aneb zrození české archeologie
Obrozenecká nálada 19. století přispěla k rozvoji české archeologie velkou měrou. Bylo potřeba vyzdvihnout starobylost a význam českého národa a tak se dosud křesťanstvím spíše odmítaní pravěcí pohané brzy změnili v "naše slavné pohanské praotce" a zaujali místo na prahu historie národů tradičních i nově konstituovaných. Pod vlivem romantismu, ale přesto činně a systematicky se o archeologii zajímal Matyáš Kalina z Jäthensteinu. Jeho dílo z roku 1836 Pohanská obětiště je první knihou věnovanou českým archeologickým památkám, obsahuje soupis všech tehdy známých lokalit a nálezů a také první archeologickou mapu Čech. Rozborem hmotných pramenů se Kalina ještě příliš nezabýval, ovšem snažil se o syntetický pohled na nejstarší minulost a také prvně formuloval myšlenku o domácím původu slovanského rolnického obyvatelstva, které bylo jen dočasně podrobeno expanzí Keltů a následně Germánů. 

Počátek 19. století je také obdobím vzniku prvních skutečných muzeí. Roku 1817 vzniká dnešní Moravské zemské muzeum v Brně a o rok později pak Národní muzeum v Praze, které se v letech 1842-1843 stalo základnou pro přechod české archeologie od starožitnictví k vědě. O samostatnou archeologickou sbírku v Národním muzeu se zaslouži František Palacký a jejím prvním specializovaným kustodem se stal Josef Vojtěch Hellich. Ten prováděl první institucionální záchranné i systematické výzkumy u nás a působil také v Archeologickém sboru Národního muzea, jenž vznikl roku 1843. Dalšího prvenství v české archeologii se ujal Jan Erazim Vocel, jenž se stal představitelem a tvůrcem české archeologické vědy a také jedním z prvních světových vysokoškolských profesorů archeologie (roku 1850 získal profesuru na UK v Praze, sám ovšem ke svému archeologickému vzdělání musel dospět sám, neboť do té doby odborné školení neexistovalo). Vocel stál v roce 1854 také u vzniku prvního a dosud existujícího odborného časopisu Památky archeologické. 

S pokrokem přicházejí neshody
Poslední třetina 19. století přinesla oproti romantickému nekritickému historismu příklon k pozitivistickému přístupu a povýšila hmotné památky na cíl vědeckého bádání. Namísto velkorysých historických syntéz z dob romantismu se kladl důraz na přesnou, stylovou a komparativní analýzu hmotných pramenů (tzv. artefaktuální archeologie - tedy archeologie orientovaná na studium artefaktů) a také na co nejširší uplatnění exaktnějších přírodovědných metod. Již J. E. Vocel v 50. letech 19. století jako jeden z prvních spolupracoval s přírodovědci na chemických rozborech bronzů či určování surovin kamenné industrie. Generace archeologů po Vocelovi pak výrazně zdokonalila metody terénního výzkumu, zvýšila úroveň jejich publikace a zavedla do archeologie mnoho dodnes užívaných odborných pojmů (jako např. depot, typ či kultura). V období konce 19. století se také rozvíjí archeologie moravská, a to především díky jejím světoznámým paleolitickým lokalitám. "Otcem moravské archeologie" je nazýván Jindřich Wankel, jehož objevy v Moravském Krasu podnítily zájem o paleolit u mnoha následujících generací archeologů.

Konec 90. let je charakterizován dvěma zásadními jevy. Prvním z nich byly dvě velké pražské výstavy, roku 1891 Jubilejní a roku 1895 Národopisná, na nichž měla možnost česká archeologie ukázat veřejnosti, kam zatím ve svém bádání dospěla. Druhým charakteristickým jevem v archeologii tohoto období byl spor muzejní a universitní školy o pojetí syntézy pravěku. Muzejní škola, v čele s Josefem Ladislavem Píčem, byla spíše konzervativní a zaměřená starožitnicky, škola univerzitní, vedená Luborem Niederlem, prosazovala přístup antropologický, využívající hojně poznatků z etnologie. Josef Ladislav Píč v 90. letech 19. st. jako přednosta prehistorického oddělení Národního muzea vybudoval rozsáhlou sbírku NM a tím potřebnou oborovou pramennou základnu díky výzkumům svým a svých spolupracovníků, tzv. Píčovy družiny. Díky poznatkům, založeným hlavně na této sbírce, vytvořil na přelomu 19. a 20. st. rozsáhlé dílo Starožitnosti země české, jež je dodnes uznáváno za velmi hodnotné. Lubor Niederle byl naopak čistým teoretikem a ve své syntéze z roku 1893 Lidstvo v době předhistorické poprvé shromážnil dosavadní stav bádání o pravěku a raném středověku Evropy. Spolu s Karlem Buchtelou pak Niederle roku 1910 podal ve stěžejním archeologické syntéze Rukověť české archeologie přehled pravěku Čech, který se stal oporou pravěkého bádání na řadu dalších desetiletí. Po Píčově smrti v roce 1911, která víceméně ukončila letitý spor, se definitivně prosadila univerzitní škola, která se snažila českou archeologii sjednotit. Veškeré snahy však bohužel na několik let zmařilo vypuknutí první světové války. 

Nový stát - nová organizace
Po poválečném vzniku samostatného státu bylo nutno přeorganizovat stávající situaci i v archeologii. Roku 1919 tak vzniká Společnost československých prehistoriků (dnes Česká archeologická společnost) a také Státní archeologický ústav (dnes Archeologický ústav AV ČR).  Pražská univerzitní katedra však nadále pokračuje a právě z ní vycházejí nejvýznamnější osobnosti poválečné generace, jako například Jaroslav Böhm (v letech 1939-1962 ředitel Státního archeologického ústavu), Jan Filip (v letech 1963-1974 ředitel Archeologického ústavu ČSAV) či Jiří Neustupný (vytvořil středisko pro výuku muzeologie na FF UK při Národním muzeu). Archeologie byla již značně profesionalizovaná, ještě však stále působili špičkoví archeologové amatérští, mezi nimiž vynikal zejména jihočeský učitel Bedřich Dubský. Dalším přerušením slibného archeologického vývoje byla druhá světová válka, která uzavřela české vysoké školy, veškerý výzkum přesunula pouze pod Státní archeologický  ústav a činnost ostatních institucí značně omezila.

Jak ovlivnila archeologii železná opona?
Nemůžeme pominout fakt, že kvůli předělu železné opony začala česká archeologie za tou světovou značně zaostávat. Na Západě  dochází ve druhé polovině 60. let k myšlenkovému přelomu, který je charakterizován skepsí vůči tradičnímu pojetí vědy (empirickému studiu hromaděných artefaktů a vytváření chronologických schémat). Archeologové ve světě (hlavně v USA, Británii a Francii) se začali obracet ke kulturně či sociálně antropologickému či etnologickému výkladu zjištěných fakt a k rekonstrukci lidských kultur a jejich adaptace na životní prostředí. Tato "procesuální archeologie" se snažila zkoumat obecné kulturní procesy a nalézt obecné zákonitosti lidského chování a reakcí na přírodní prostředí a využívala k tomu jak zdokonalené metody terénního výzkumu, tak také metody výpočetní techniky a tvorbu teoretických modelů. Na tento přístup pak ve druhé polovině 80. let reagovaly některé okruhy archeologů v západní i severní evropě reakcí, která se označuje jako postprocesualismus. Ten popírá moné zákonitosti vývoje (dějiny jako nenáhodný proces pokroku), zákonistosti lidského chování ve vztahu k prostředí, a dokonce i zpochybňuje objektivitu archeologických pramenů. Klade důraz ne na funkci artefaktů, jak bylo dosud zvykem, ale ne jejich smysl a symbolický význam.

Do československé archeologie však tyto přístupy pronikly o mnoho let později, během 60. a 70. let byla v centru bádání stále historie materiální kultury, s ideologicko-politickým důrazem na slovanské období. Mnoho archeologů se teoretickým otázkám raději vyhýbalo, aby neriskovali konflikt se státní mocí. Také mnoho technologií, jako radiokarbonová metoda datování či letecká archeologie k nám vinou politického režimu pronikla o několik desítek let později. Odstup od myšlenkového prostředí, které vytvářelo pohyb ve vědě a které se u nás snažili sledovat pouze jednotlivci, se pozvolna z většoval. K zacelování této propasti docházelo, a stále ještě dochází, ze zřejmých důvodů až od roku 1989.

Tendence v současné české archeologii
A jak to vypadá s českou archeologií dnes? Snaží se být co nejvíce otevřena evropskému i světovému bádání a novým teoriím a metodám a také rozšiřovat pole své působnosti až do novověku. Od velkoplošných destruktivních výzkumů minulého století ustupuje k nedestruktivnímu průzkumu a nevratné zásahy pod zem se snaží omezit pouze na výzkumy záchranné. Již od počátku 90. let vznikají také nové instituce, zaměřené na naléhavé úkoly praxe, jako jsou ústavy archeologické památkové péče, regionální archeologické komise a také soukromé archeologické organizace. Vzniklo také několik nových univerzitních pracovišť (Plzeň, Opava, Hradec Králové, Olomouc, České Budějovice), které se staly konkurencí pro "ostřílenou" pražskou a brněnskou katedru. V posledních letech do naší archeologie pozvolna proniká také tzv. public archaeology, tedy směr, orientovaný na komunikaci a vztah s veřejností, který je pro fungování jakékoliv vědy nesmírně důležitý. Protože jedině s podporou veřejnosti může archeologie zůstat i nadále prestižní a společensky přínosnou vědou.

Více se o dějinách české archeologie dočtete například v Biografickém slovníku českých, moravských a slezských archeologů (Sklenář - Sklenářová 2005) nebo v poutavých kapitolách knihy Karla Sklenáře Archeologie a pohanský věk.
 

Autorka: Veronika Mikešová
(Národní muzeum)