Archeologické prameny

Co všechno může být pro archeologa zdrojem informací a jak je to vůbec možné?
Jak už bylo uvedeno v kapitolce O archeologii, hlavním zdrojem informací jsou pro archeologii hmotné prameny. To ovšem neznamená, že by nemohla využívat i prameny písemné. Naopak, nejpřesnější obraz minulosti získáme právě kombinací pramenů hmotných a písemných. Ty se však na našem území objevují v hojnější míře až v období raného středověku, do té doby známe o našem území pouze útržkovité zmínky antických autorů. Na celá tisíciletí před tím si tedy naši archeologové musí vystačit opravdu jen s prameny hmotnými. Jak ale tyto prameny vlastně vznikly? A co všechno může takovým hmotným pramenem být?

Hmotným pramenem může být pro archeologa jakýkoli pozůstatek či stopa po činnosti člověka v minulosti. Pro lepší pochopení se tyto prameny dělí na movité, tedy ty, které se dají přemístit (veškeré předměty, které lidé během života používali), a nemovité (tedy stopy po stavbách a dalších činnostech člověka, které zanechaly stopy v terénu, jako např. těžba či pohřbívání). Aby bylo dělení ještě přehlednější, prameny movité třídí ještě archeologové na keramiku, kosti, kovové, kostěné, kamenné a skleněné předměty a ostatní materiály.

Jak je ale možné, že se nám po tisíce let mohou dochovat drobné nálezy i celé vesnice či pohřebiště? Podílí se na tom hned několik faktorů. Pro zachování je však nejdůležitější to, že se předměty musí dostat mimo vliv větru, děště, střídání teplot a také mimo nebezpečí odstranění člověkem či zvěří. Proto nalézáme většinu archeologických nálezů pod zemí (u pramenů nemovitých je to zcela nasnadě) nebo také v jeskyních, kde byly po staletí uchovány v poměrně neměnných podmínkách a tak zůstaly ve své téměř původní podobě. A jak se předměty našich prapředků dostaly pod zem? Stejně jako dnes, i lidé v minulosti obývali určité areály po několik staletí, a tak generace za generací vrstvily na sebe své stopy a zároveň tak pohřbívaly pod zem stopy svých předků. V opačném případě, kdy lidé z různých důvodů své areály opustili, se o zbytek postarala sama příroda a pozůstatky po činnosti lidí sama překryla (jako to dnes vidíme například v opuštěných lomech) a uchovala je tak až do současnosti. 

Může archeologie využít i jiné prameny?
Ano, může, a také tak často činí. Výše popsané prameny, jak movité, tak nemovité, jsou prameny archeologické. Archeologové, zabývající se středověkem, však také často využívají prameny písemné. Kombinací dobových písemných záznamů a archeologických nálezů tak lze dospět k mnohem přesnějšímu odrazu minulosti, než jen s využitím jednoho typu pramene. Problém je v tom, že ani prameny písemné nám nesdělí skutečnou pravdu o tom, jak historie skutečně vypadala. Stejně jako dnes, i středověcí či starověcí autoři byli ovlivněny svou dobou a jejich názory a tehdejší postoj k světu se odrážel i v jejich díle, což my ale již nemusíme být schopní rozeznat. Chtěli bychom-li poznat na základě písemných pramenů například slovanské obyvatelstvo našich zemí, získali-bychom pouze zkreslené a velice subjektivní informace z per raně středověkých kronikářů, kteří již byli sami křesťany, a tak na všechny "pohany" pohlíželi takzvaně skrz prsty. Rozhodně tedy nelze považovat jakýkoli písemný pramen za objektivní zdroj informací o minulosti. 

S prameny písemnými úzce souvisí prameny ligvistické. Lingvistika, tedy věda zkoumající přirozený jazyk, nám může na základě studia konkrétních pojmů či celého jazyka napovědět mnohé.Tak například víme, že názvy několika našich řek pocházejí již z doby laténské, neboť byla lingvistickou analýzou prokázána jejich příslušnost do keltské jazykové skupiny (Labe - Albis, Jizera - Isara), jejíž pozůstatky dnes stále můžeme naléz v Irsku či Bretani. Velice podrobně byly také zkoumány slovanské jazyky, na základě čehož někteří jazykovědci dospěli k závěru, že slovanská jazyková skupina se osamostatnila zhruba v polovině 1. tisíciletí př. Kr. a že v té době bychom tedy mohli hledat prvopočátky slovanského etnika. 

Dalším typem pramene, který nám poskytuje důležité informace, o něž se může archeologie opřít, jsou prameny ikonografické. Jsou to v podstatě obrazové zdroje, které můžeme nalézt na různých předmětech. Již od pravěku jsou známy různé obrázky a piktogramy nalézané na keramice, kostech, částech staveb, mincích, kovových předmětech, později pak také jako obrazové doplňky pramenů písemných. Opět, stejně jako u písemných záznamů, tak i k obrazovým pramenům musíme přistupovat kriticky a uvědmovota si jejich subjektivitu. Na druhou stranu nám již poskytly mnoho důležitých informací o minulosti. Díky ikonografickým pramenům tak například máme doloženo, že ve starém Egyptě dojili lidé dobytek již v období našeho eneolitu, ale že to bylo zatím patrně možno pouze u těch kusů dobytka, které u sebe měly vlastní tele (dávat mléko celý život totiž u zvířat není přirozená, ale člověkem vyvolaná vlastnost). 

Díky archeologickým výzkumum i náhodným  nálezům máme také velké množství pramenů numismatických. Numismatika se zabývá obecně všemi platebními prostředky, jejich vývojem a jejich výpovědí o sociálních a hospodářských aspektech své doby, v užším slova smyslu pak studuje kovová mincovní platidla. Takové mince nám totiž dokáží sdělit mnoho informací. Jednak na nich bývá často vyražen rok jejich ražby, což může archeologům pomoci přesněji datovat vrstvu, ve které se daná mince našla, jednak už jejich nález samotný svědčí o určitých souvislostech. Například četné nálezy mincí na laténském sídlišti v Němčicích nad Hanou a také pozůstatky po jejich výrobě ukázaly archeologům, že ve své době se muselo jednat o velice významnou lokalitu, jež byla mincovním střediskem a podle nálezů mincí z říše římské, Řecka i Egypta měla četné dálkové kontakty. 

Vidíme tedy, že archeologové se ve svém bádání mohou opřít o mnoho věcí. I přes to však musejí mít stále na paměti, že z pestré mozaiky naší minulosti mají pouhé střípky, které se jim daří díky novým a novým metodám a technologiím spojovat do stále větších fragmentů, ovšem celková podoba této mozaiky se individuálně liší v představách jednotlivých badatelů a zůstává stále zahalena tajemstvím. 

Autorka: Veronika Mikešová
(Národní muzeum)