Problematika archeologického dědictví
Problematika archeologického dědictví a jeho ochrany
O tom, že archeologické dědictví je třeba chránit, není pochyb. Ale co všechno vlastně můžeme pod pojem archeologické dědictví zahrnout? To nám srozumitelně definuje mezinárodní Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy (tzv. Maltská konvence), k jejímuž dodržování se Česká republika zavázala v roce 2000. Podle ní "se za součásti archeologického dědictví považují veškeré pozůstatky a objekty a jakékoli jiné stopy po lidstvu z minulých období, jejichž uchování a studium umožňuje vysledovat vývoj historie lidstva a jeho vztah k přirozenému prostředí, o nichž jsou hlavními zdroji informací vykopávky nebo objevy a další metody výzkumu lidstva, které jsou situovány na jakémkoli místě, které spadá pod jurisdikci Stran. Do archeologického dědictví se zahrnují stavby, konstrukce, skupiny budov, zastavěná území, movité objekty, památky dalšího druhu a také jejich související prostředí nacházející se jak na souši, tak pod vodou."
Jak ale máme toto dědictví chránit, když je pod zemí? Nejlepším způsobem by bylo omezit všechny zásahy pod úroveň terénu, což ale samozřejmě není možné. Proto je alespoň nutné dodržovat některá opatření. Chystáme-li se tedy provádět stavební činnost, jež naruší terén, je dobré zjistit si, zda to neplánujeme na území s archeologickými nálezy. Takovým územím se nazývá každé území původního výskytu archeologických nálezů nemovitých a/nebo movitých, na němž již byly registrovány jakékoliv archeologické nálezy movité či nemovité povahy a na němž je lze odůvodněně očekávat či na němž jejich výskyt není vyloučen. Za území bez archeologických nálezů lze označit pouze takové území, na němž byly prokazatelně odtěženy veškeré uloženiny čtvrtohorního stáří. Vzhledem k tomu, že u nás jsou archeologické nálezy velice hojné, lze za území s archeologickými nálezy prohlásit celou Českou republiku (tedy mimo povrchových dolů, lomů a podobných "zničených" lokalit). Podle Památkového zákona č. 20/1987 Sb. je pak povinností stavebníka oznámit svůj stavební záměr na území s archeologickými nálezy Archeologickému ústavu AV ČR (v Praze či v Brně).
Je také dobré vědět, co je to archeologický nález. Podle Památkového zákona je to každá "věc (soubor věcí), která je dokladem nebo pozůstatkem života člověka a jeho činnosti od počátku jeho vývoje až do novověku a zachovala se zpravidla pod zemí". Konkrétní příklady takových nálezů jsou uvedeny v horních odstavcích zde. Dojde-li tedy při stavbě k archeologickému nálezu, je nutné ho do druhého dne oznámit buďto Archeologickému ústavu, nebo nejbližšímu muzeu. K archeologickému nálezu však může dojít i zcela náhodně, např. při okopávání zahrádky. Pak je ohlašovací povinnost stejná jako u nálezu na stavbě, nálezci však ze zákona vzniká právo na odměnu, a to až do výše 10% ceny kulturně historické hodnoty či až do výše hodnoty materiálu (v případě, že se jedná o drahý kov).
Podrobné informace a zákonné normy, týkající se problematiky archeologického výzkumu naleznete zde.
O tom, jaké množství archeologických lokalit bylo doposud objeveno, se alespoň pro území Čech můžeme přesvědčit na následující mapce:
Mapka ukazuje hustotu a celkový objem pravěkého archeologického dědictví. Je v ní zobrazen počet pravěkých období známých z jednotlivých katastrálních území v Čechách (jejich celkový počet je 10 224, a to jen pro období od mezolitu po dobu stěhování národů - měli bychom-li do mapky zahrnout ještě středověké lokality, byla by téměř plná). Mapa vznikla na Archeologickém ústavu AV ČR na základě Archeologické databáze Čech v roce 2005. Počet katastrů s pravěkými nálezy však stále roste.
Je archeologický nález na stavbě hrozbou?
Mezi lidmi se často objevují obavy z toho, že když se na jejich stavbě něco najde, zdrží ji to nejméně o rok a ještě "to" budou muset platit. To je však značně mylná domněnka. Povinnost platit náklady na záchranný archeologický výzkum mají pouze všechny osoby právnické a dále osoby fyzické, které staví za účelem vlastního podnikání a zisku, tedy se předpokládá, že se jim náklady vrátí. V ostatních případech platí výzkum oprávněná organizace, která výzkum provádí, takže když si stavíme například rodinný domek, nemusíme se obávat nález nahlásit. Podstatný je také fakt, že v případě, kdy je při výzkumu učiněn tak významný nález, že je prohlášen za kulturní památku, má nárok na finanční odškodnění i ten stavebník, který by jinak náklady na celý výzkum nesl sám. Toto ošetřuje § 176 Stavebního zákona č. 183/2006 Sb.
Neplatí také rozšířená pověra, že archeologové rozkopou celý pozemek a pak odjedou. Záchranný výzkum může být prováděn pouze v místech stavbou ohrožených, rozhodně tedy ne na celé ploše pozemku. Nemůžeme však popřít, že určité komplikace s sebou výzkum přináší, ovšem měli bychom myslet na to, že ohlášení stavby a nahlášení archeologického nálezu je rozhodně správný čin a že na to můžeme být hrdí. Je to přeci i naše dědictví.
V případě jakýchkoli dotazů či problémů, týkajících se stavebních či jiných zásahů na území s archeologickými nálezy, se můžete v úředních hodinách (úterý a čtvrtek mezi 8 a 16 hodinou) obrátit na Referát archeologické památkové péče: tel: 257 014 310, adresa: Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i.; Referát archeologické památkové péče; Letenská 4; 118 01 Praha 1
A jak je to vlastně s těmi slavnými detektoráři?
Velkým problémem dnešní doby jsou v archeologii detektory kovů a jejich uživatelé, kteří je používají k vykrádání archeologického dědictví. Ano, můžeme hovořit o vykrádání, protože veškeré nálezy pod zemí jsou majetkem jednotlivých krajů a jejich nelegální hledání, vykopávání a prodávání je správním deliktem, popřípadě i trestným činem. Tito detektoráři tak porušují zákon hned několikrát. Jednak svou činností provádějí archeologický výzkum, k čemuž nejsou oprávněni. Výzkum totiž mohou provádět pouze oprávněné organizace, které získali povolení Ministerstva kultury ČR (jejich seznam naleznete zde). Dále také zcizují majetek krajů a často ho pak nelegálně prodávají na černých trzích. Takto bohužel mizí poměrně značné množství cenných kovových archeologických nálezů, a jsou-li přeci jen později objeveny v "černých" sbírkách, bez nálezových okolností již mají jen zlomek původní vypovídací hodnoty. Problémem však zůstává, že náš památkový zákon se o detektorech ani nezmiňuje. V současné době je však v přípravě novela stávajícího zákona z roku 1987, která by měla mimo jiné ošetřit také nelegální užívání detektorů. Řešení této problematiky je ale značně komplikované, protože jak víme, absolutní prohibice čehokoli nepřináší nic dobrého. Proto nezbývá než doufat, že se v novele podaří najít cestu, jak tomuto mizení archeologického dědictví alespoň částečně zabránit. Zatím je nutné tyto nelegální detektoráře alespoň argumenty přesvědčovat, že naše archeologické dědictví má daleko větší cenu v rukou odborníků a následně veřejnosti než na černém trhu.
Autorka: Veronika Mikešová
(Národní muzeum)