Současný pohled na svatyni Habrůvka ‒ „Býčí skála“ ‒ moravské halštatské centrum

Obr. 1: Bronzová plastika býka nalezená v roce 1869 je odlita z bronzu, na hřbetu, bocích a čele nese železné intarzie a v očních otvorech byly nejspíše skleněné korálky (© NHM Wien, foto M. Golec).

Jeskyně Habrůvka – „Býčí skála“ byla poprvé zkoumána Heinrichem Wankelem v roce 1868, po náhodném objevu bronzového býčka v roce 1869 (obr. 1) pak byla komplexně prozkoumána v roce 1872 (Wankel 1882; katalog v Parzinger – Nekvasil – Barth 1995). Jeskyně je velmi známou moravskou prehistorickou lokalitou. V průběhu 150 roků byla mnohokráte diskutována, zejména díky složité nálezové situaci, která je spojena s nezvyklou koncentrací elitních nálezů. Z tohoto důvodu je výjimečná v celé halštatské kultuře od východní Francie po Karpatskou kotlinu, od Polska po Slovinsko. Specifikem této lokality je však nashromáždění značného množství názorů, mnohdy chybně argumentovaných (naposledy např. Stloukal – Nekvasil 2015), které pomohly odklonit zájem o podstatná témata – nálezu centrální lokality doby halštatské a sociálního mechanizmu v jejím pozadí.

Většina dříve proslovených názorů však v zátěži soudobé kritické vědy již neobstojí. Slabinou řady názorů byla neznalost samotné lokality, která se vymyká běžné archeologické lokalitě pod otevřeným nebem. Typickou chybou v posledních desetiletích je její považování za jeskyni vertikální/šachtovitou (Podborský 2006), kde nálezová okolnost vzniká tvořením kuželu bezkontaktním způsobem vhazovaných předmětů. Jako referenční byla diskutována jeskyně Mušja jama (Fliegenhöhle) ve Slovinsku využívaná v 12.–8. stol. př. Kr. k vhazování četných elitních předmětů vojenské povahy. Habrůvka – „Býčí skála“ je jeskyní horizontální (obr. 2) a tím i jeskyni kontaktní, s organizováním prostoru ve velké přírodní dutině jako v uměle zbudovaném domě – koncept „kamenného domu“ (Golec 2019). Přístup k této lokalitě, který vzniklou situaci považuje pouze za „hromadu vhozených předmětů“, je v zásadě metodickou chybou vzniklou z neznalosti nálezové situace, včetně profilu vrstvami s nálezy koster lidí a předmětů. Pohřbené elity nelze generelně prohlásit za oběti a místo považovat za obětiště.

Obr. 2: Do jeskyně Habrůvka – „Býčí skála“ vede šest vchodů. Pět z nich je přírodních, ač byly později lidskou rukou upravovány:
1 – Dolní vchod; 2 – Velké okno; 3 – Lichtenštejnský vchod (z roku 1796); 4 – Vchod přes Pohanský komín; 5 – Malé okno; 6 – Vchod ve stěně (podle Golec 2019).

Revize nálezové situace M. Golcem byla shrnuta nedávno (Golec 2019). Nové klíčové parametry této lokality je nutné definovat ve vztahu k elitám Moravy, které ji generovaly: 1. jde o centrální místo v krajině; 2. koncentrace elit je výjimečná; 3. výběr horizontální velké jeskyně (používané jako „kamenný dům“) má zásadní význam; 4. je zde dokladováno šest čtyřkolových vozů s kovovými aplikacemi, tedy nejvíce v Evropě. Pokud máme osvětlit otázku, čím halštatská Býčí skála pro své tvůrce a majitele byla, konstatujeme, že složitost nálezové okolnosti odkazuje nesporně na multifunkční prostor se čtyřmi funkcemi s menší či větší důležitostí či intenzitou (obr. 3): 1. návštěvní či obytná; 2. výrobní; 3. pohřební; 4. obětní.

Obr. 3: Mapa centrální svatyně s pohřby elit v Předsíni jeskyně Habrůvka – „Býčí skála“. Výzkum z roku 1872 (A) naznačuje, že prostor byl pravděpodobně rozčleněn a využíván různým způsobem (sloužil odlišným praktickým funkcím): B – tzv. velké (1a) a malé (1b) žároviště (spíše „hnilobiště”), tj. místa uložených předmětů bez lidských skeletů, výjimkou je skelet Wankelova velmože uloženého pod/nad vozem s bronzovým pobitím korby v 1a; 2 – pohřebiště, prostor uložených samostatných artefaktů a artefaktů s lidskými skelety, popsáno také tzv. kamenné dláždění (2a) a tzv. oltář s okolní koncentrací skeletů velmožek s luxusními předměty včetně Wankelovy princezny (2b); 3 – tzv. kovárna odkazuje na řemeslnou dílnu nebo deponované zbytky po výrobě; 4 – velká koncentrace keramiky se zbytky jejích výplnívčetně lebky vyplněné prosem; + – podle popisu přibližně určené místo nálezu bronzového býčka v roce 1869 (podle Golec 2019).

Obr. 4: Halštatské vozy z Habrůvky ‒ „Býčí skály“ vykazují evidentní propojení s oblastmi Bavorska, Bádenska-Würtemberska, Porýní-Falce a východní Francie. Vůz V1 – datovaný 575–525 př. Kr.; vůz V2 – datovaný 525–500 př. Kr.;
vůz V3 – datovaný 500–450 př. Kr. (podle Mírová 2019).

Zastřešujícím termínem této lokality je svatyně, která může nést řadu přívlastků, potřebujeme-li hlouběji argumentovat – jeskynní, centrální, elitní, pohřební, obětní (ve smyslu složených předmětů, nikoliv lidí, to antropologie nedoložila), ad. Komplexní model svatyně zahrnuje všechny praktické funkce, což dříve oblíbené pojetí obětiště neumožňuje. Důležitým nedávným zjištěním Z. Mírové je fakt, že ceremoniální čtyřkolové vozy, coby nejluxusnější předměty své doby, jsou vždy pohřební a zde tomu nebylo jinak (Mírová 2019), což popisuje již samotný H. Wankel. Elity se na nich, jindy bez nich a s dalšími luxusními či importovanými předměty nechávaly ukládat (obr. 4). Argumentace pohřební jeskyně již byla diskutována H. Peter-Röscher na konci 90. let 20. století (Peter-Röscher 1998). Kromě hlavních pohřebních aktivit však předpokládáme i doprovodné aktivity, signované samostatným ukládáním předmětů – depotů, jednotlivostí nebo jídelních darů. Doba využívání svatyně je stanovena na 125 let do 575–450 př. Kr. Základní chronologii stanovují nově jmenované vozy, dělí vývoj Habrůvky – „Býčí skály“ na tři fáze BS1: 575–525 př. Kr. (Ha D1b–D2a), BS2: 525–500 př. Kr. (Ha D2b) a BS3: 500–450 př. Kr. (Ha D3).

Vytvoření nové pohřební centrální lokality není náhodné, právě ideologická / náboženská moc je pro náčelnické systémy zásadní. Nelze si nevšimnout, že proces centralizace po roce 575 př. Kr. je nesen ve znamení nové centrální sakrální lokality. Ne jinak tomu je např. u Etrusků, kdy je 12 etruských měst sjednoceno kultem bohyně Voltumny s centrální svatyní Fanum Voltumnae ve Volsiniích, u Picenů s centrálním náboženským střediskem bohyně Cupry v Cupra Marittima nebo u thráckých Odrysů s centrální svatyní nesmrtelných Starosel u Plovdivu. Tento druh chování je pro elity typický, vyžadují předměty, které kopírují styl jiných center své doby. Nové zvyky, móda, stavby či další řešení jsou obvyklým doplňkem chování dominujících elit. Umístění svatyně do neobydlené krajiny reprezentuje rozsáhlou územní moc hegemonů, zároveň je takové místo v širší krajině místem poutním. Umístění hrobky do jeskyně ‒ „brány do záhrobí“, reprezentuje nejen své propojení se světem božským, která nastavuje významná náboženská pravidla, např. spojených se smrtí, převtělováním či u elit zbožštěním. Ze sociálního pohledu je takové religiózní místo „na neutrální půdě“ vhodným místem pro setkávání (např. aristokracie) ze vzdálených oblastí, pomáhá pak v organizaci celé společnosti, nejspíše také obchodu.

Literatura:
Golec, M. 2019: Fenomén Býčí skála. Krajina, jeskyně a člověk. Praha.
Mírová, Z. 2019: The horse in the Bronze and Iron Ages in Moravia. Archaeologica Olomucensia – Tomus III. Olomouc.
Parzinger, H. – Nekvasil, J. – Barth, F. E. 1995: Die Býčí skála-Höhle. Ein hallstattzeitlicher Höhlenopferplatz in Mähren. Römisch-Germanische Forschungen – Band 54. Mainz am Rhein.
Peter-Röscher, H. 1998: Die Býčí skála-Höhle in Mähren ‒ Opfer, Ahnenkult und Totenritual in der Hallstattzeit, Das Altertum 44, 3–30.
Podborský, V. 2006: Náboženství pravěkých Evropanů. Brno.
Stloukal, M. – Nekvasil, J. 2015: Věčné tajemství Býčí skály. Praha.
Wankel, H. 1882: Bilder aus der Mährischen Schweiz und ihrer Vergangenheit. Wien.

Autoři textu: Martin Golec a Zuzana Mírová