pohřbívání Římanů

Dobrý den, zde odpověď od kolegyně Viktorie Chystyakové: Dobrý den. Podlé mého názoru u rozptýlení popela zemřelého by ani tak nešlo o svatokrádež, jako o velice netypický až nečekaný náboženský akt, hlavně kdyby se jednalo o občana uctívajícího „původní římský“ náboženský koncept a společenské konvence. Vzhledem k pobožné a v některých případech až přehnané úctě k pohřebištím a hrobům, které byly pod ochranou bohů a zákonů (úmyslné poškození bylo přísně trestáno), byla otázka samotného pohřbu a památky zemřelého ve starověkém Římě nesmírně důležitá. Památce zemřelého byla věnována velká pozornost, stejně tak i místu jeho věčného odpočinku (ať už vlastní hrobce nebo místu v kolumbáriu), kde byly pravidelně prováděny úlitby nebo vzpomínkové hostiny. Obřady kolem samotného pohřbu a následného „uctívaní“ zemřelého byly součástí mos maiorum – nepsaných rodových pravidel v římské společnosti, které kladly důraz na úctu k předkům. V kontextu tohoto principu by čin rozprášení popíral tradici adorace zemřelého, kdy potomci by neměli možnost uctívat svého předka a starat se o jeho hrobku. Toto se ovšem vztahuje jen k tradičnímu římskému náboženství, tak jak ho známe z písemných a archeologických pramenů. V návaznosti na integraci nových náboženských směrů – orientálních kultů, které se převážně vázaly na prostředí veteránů nebo maloasijských přistěhovalců, se pohřební obřad a s ním spojené zvyklosti postupně proměňuji. Je pozoruhodné, že i popel padlých vojáků byl často transportován do jejich vlasti. Ale stále byla v I. až pol. II. století kremace s následným uložením popelů do hrobky/kolumbária dominantním ritem, který je doložen jak archeologicky, tak i epigraficky. Postupně byla kremace nahrazena inhumací.