Nádoba nemusí být jen keramická

Archeologické bádání je velmi úzce spojené s keramikou – keramickými nádobami. Právě střepy převažují v souborech do té míry, že se k nim obvykle upíná valná část práce. A pro nejednoho archeologa se jejich studium opravdu stává náplní života. Právě pomocí keramiky jsou soubory řazeny chronologicky, usuzuje se na různé vlivy z jiného prostředí. Případně se také zkoumá, co lidé jedli. Většina nádob, která se dochovala do dnešních dnů – ať už v celku, anebo jen ve zlomcích – je keramická. A tak se nádoby z jiných materiálů, které se stejně vyskytují spíše ojediněle, dostávají na okraj zájmu. Tyto mohou být z různých materiálů – především organických, jakými jsou např. kůra, kůže, dřevo, ale také se může jednat o nádoby z kamene nebo prázdných ptačích vajíček. Celkově lze nádoby rozdělit na ty, které nebylo potřeba prakticky vůbec upravit – těmi jsou například vajíčka, měchýře, různé ořechy, nebo tykve  – a nádob, které bylo potřeba vytvořit a nestačilo je jen někde najít a upravit. K těmto vyráběným nádobám lze zařadit nádoby keramické, ale také nádobí z kůry, dřeva, kovu, kamene i skla. Jejich tvary mohly být inspirovány mohly právě nádobami "přirozenými".

Používání keramických nádob je spojené s příchodem neolitického způsobu života, v některých oblastech se vyskytují i dříve (např. v Africe se keramika vyráběla již od období mezolitu). Avšak nádoby jako takové byly patrně používány mnohem dříve, pravděpodobně již od období paleolitu, i když doklady pro to zatím nejsou. Nádoby sloužily k uschovávání zásob, přenosu předmětů nebo vaření. V období paleolitu lze uvažovat právě o různých kontejnerech z kůže, proutí a kůry, které sloužily k přenosu i vaření. Nicméně tyto materiály se v archeologickém záznamu dochovají jen zřídka. Proto pozůstatky takových nádob nemáme. V období mezolitu se tendence k usedlejšímu způsobu života projevuje různě. Kromě jiného i tvorbou zásobních jam, kterých se v Evropě dochovaly desítky. Proto je pravděpodobné, že lidé také měli nádoby, v kterých zásoby přenášeli. Mezolitické nádoby, které se dochovaly v severoněmeckých bažinách, jsou obvykle vyrobeny z kůry. Nálezy vrší dokládají, že tito lidé byli zruční ve výrobě předmětů z proutí a tak se lze domnívat, že byli schopni také výroby různých typů košů. Nádoby z kůry se nepochybně s rozvojem výroby keramiky dostaly do pozadí, přesto si však v některých společnostech udržely svou tradici až hluboko do novověku. Důležité mohly být především v situaci, kdy žádná standardní nádoba nebyla k mání.

Další kategorií nádob, která pravděpodobně má kořeny již v období paleolitu, jsou různé kožené měchy a vaky. Tyto nádoby se však velmi špatně dochovávají a tak jejich archeologické nálezy jsou až z období středověku. Obvykle sloužily k uchovávání tekutin. Kožený měch byl zvláště v pozdějších obdobích často doplněn různými kovovými doplňky. Z antiky i středověku je jejich použití doložené dobře ikonograficky. Podobnou funkci jako kůže, měla často i hustě tkaná látka, v níž bylo možné přenášet také tekutiny.

Zajímavý je fenomén nádob z ptačích vajíček, které jsou známé především z oblasti severní a subsaharské Afriky. Jedná se obvykle o prázdná pštrosí vajíčka, případně vajíčka jiných velkých ptáků. U pštrosů je skořápka dosti pevná a i objem vejce je velký. Vejce byly konzumovány skrze malý otvor ve skořápce. Tímto otvorem pak byly naplněny vodou, která mohla být přenášena na delší vzdálenosti a také mohla být takto nějakou dobu skladována. Mnoho z těchto skořápek bylo také zdobeno – obvykle abstraktními motivy.

Rohy zvířat byly také používané jako nádoby i schránky. Ikonograficky jsou doloženy již od doby železné. Roh symbolizoval hojnost a tak byl často zobrazovaný ve vztahu k různým božstvům. V našem prostředí je užívání rohů dobře doložené především pro období středověku, kdy byly rohy ještě často doplněny kováním, aby více vydržely. Z paroží se již od raného středověku vyráběly schránky, které sloužili především k uschování sypkých předmětů, např. soli. Později byly využívány na střelný prach.

Dřevěné nádoby byly velmi oblíbené především pro jejich dostupnost. Je pravděpodobné, že byly zhotovovány již od období paleolitu. V archeologickém záznamu se však velmi špatně dochovávají a tak máme z našeho území v podstatě pouze nálezy středověké. Nádoby ze dřeva mají širokou škálu tvarů i využití. Ve středověku se použitím soustruhu výroba těchto nádob značně zrychlila.

Podobně jako prázdná vajíčka mohly sloužit i některé druhy ovoce, ořechů, nebo zeleniny, pokud byly po spotřebování obsahu upraveny tak, aby bylo možné je využívat jako nádoby. K tomuto účelu se hodily především různé druhy velkých ořechů a různých dýní a tykví. V těch bylo možné po vysušení uskladňovat i tekutiny. V některých společnostech, především v tropickém pásmu, jsou takové nádoby využívané až dodnes.

Kamenné nádoby se vyskytují již od období neolitu. Jejich výroba souvisí s rozvojem technologie broušení kamene, protože obvykle byly dobrušovány do své hladké podoby. Kamenné nádoby byly patrně vždycky luxusním zbožím, protože se jednalo o velmi pracný způsob výroby. V pravěku byly vyráběny především z různých typů vápenců i alabastru. Z českého prostředí jsou takové nádoby známé především z období vrcholného středověku, kdy byly vyráběny z polodrahokamů.

K luxusnímu zboží patřily také nádoby kovové. Ty byly výhodné tím, že nenasávaly svůj obsah do povrchu, což činily jak nádoby keramické, tak dřevěné, kožené, i ty z kůry. Proto byly kovové nádoby mnohem hygieničtější. Často byly vyráběny z drahých kovů, které mají navíc antiseptické účinky. Používána k jejich výrobě byla však také měď, cín, bronz, mosaz, nebo železo. Velkou výhodou kovových nádob byla kromě dobrých vlastností k uschovávání obsahu také jejich velká trvanlivost, odolnost jednak vůči poškození, ale také vůči žáru. Postupně se z kovů dělaly především odolné kotle sloužící k přípravě pokrmů. Kovové nádobí bylo v podstatě až do současnosti artiklem určeným pouze pro vyšší vrstvy obyvatelstva. V pravěku byly kovové nádoby žádány do té míry, že od konce doby bronzové byla keramika povrchově upravována tak, aby měla optické vlastnosti kovových nádob.

Skleněné nádoby se v archeologických souborech vyskytují již od antiky. V souborech z Čech se vyskytují od doby stěhování národů. Případně vzácně v podobě malých flakónků i jako importy v dřívějších obdobích. Skleněné nádoby mají část výhod nádob kovových, nicméně nejsou zdaleka tak odolné proti nárazu a teplu. Dlouhou dobu se v případě skleněných nádob jednalo o zboží, pro elitní vrstvy obyvatelstva.

Konečně jsou jak archeologicky tak i v písemných pramenech doložené také velmi extravagantní typy nádob. Příkladem mohou být nádoby z lidských lebek, které jsou tradičně spojovány s vikingskými válečníky. Ale z Británie jsou doklady této úpravy lebek již z období paleolitu. Nicméně se jistě nejednalo o běžně používané nádoby. Spíše o záležitost, která souvisela s osobní motivací daných lidí.

Nádoba nemusí být jen keramická, jak je vidět, k výrobě nádob je možné použít mnohé další suroviny. Nádoby jsou tak věrným odrazem archeologického poznání. Zachoval se jich zlomek, který odolal zubu času. Mnohé typy nádob jsou známé především z etnoarcheologické evidence, anebo velmi vzácných nálezů. Právě na nádobách je možné i vidět, že člověk nejspíš začal tvořit nádoby „postupně“. Tedy nejprve jen upravoval ty přírodniny, které v zásadě jsou nádobami a stačí je mírně přizpůsobit. A až později začal vyrábět nádoby i z jiných materiálů. Právě tvorba nádob byla v rozvoji lidské kultury nepochybně důležitým faktorem, nádoby usnadnily skladování, přepravu i manipulaci s různými druhy materiálů.

Autorka textu: Katarína Čuláková
(Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i.)