Archeologie a epigrafika

Podle definice archeologických pramenů jako „všech faktů vnějšího světa obsahujících nejazykovou informaci o minulém mrtvém sociálním světě, jímž se rozumí takové artefakty, jež jsou spojené s minulým člověkem, neslouží svému původnímu účelu, nebo dalšímu účelu, pro nějž byly adaptovány“ lze odvodit, že se archeologická věda prakticky nezabývá takovými jevy, jako je epigrafika. Ale i přesto nacházíme archeologické prameny, které mohou být interpretovány i jako prameny epigrafické. Jako příklad mohou nejlépe posloužit mince – mince samotná je archeologickým a (primárně) numismatickým pramenem, zároveň je však i pramenem epigrafickým (na mincích se objevuje např. jméno panovníka, rok emise apod.), lingvistickým (nápisy na některých mincích mohou dokládat jinak neznámé jazyky) a ikonografickým (symboly na minci, např. hlava panovníka, symbol bohyně Athény apod.). Zkoumání epigrafických pramenů může pomoci k hlubšímu poznání minulosti našich předků.

Epigrafika (epigrafie) je jednou z pomocných věd historických. Je to nauka o nápisech – zabývá se jejich zpřístupňováním a interpretací. Epigrafickým pramenem jsou tedy nápisy, tj. neliterární texty zejména kratšího charakteru, které se obvykle nacházejí na materiálech, na které se běžně nepsalo (v tomto smyslu tedy nikoliv papír, pergamen či vosková destička). Epigrafické texty bývají často monumentálního charakteru – jde tedy o nápisy, které nacházíme např. na náhrobcích, podstavcích soch, pomnících, zvonech, mozaikách apod., ale může jít i o graffiti (tj. nápisy, případně i obrázky, sekundárně vyškrabané do kamene nebo do zdi) či dipinti (nápisy či obrázky namalované na zdi, nádobě apod.) a ostraka (tj. texty vyryté do střepu keramické nádoby). Epigrafika z předmětu svého studia tradičně vyčleňuje nápisy na artefaktech, které jsou předmětem studia jiné specializované disciplíny (tj. mince, pečeti aj., epigrafika se však často nezabývá ani nápisy na kachlích). Epigrafika při svém studiu často spolupracuje ještě s dalšími vědními disciplínami, zejména s paleografií (oborem zabývajícím se historií a vývojem písma) a také jazykovědou.

Z evropského pravěku známe řadu epigrafického materiálu. Nejstarší nápisy pocházejí již z období neolitu – na Balkánském poloostrově se objevují nápisy v tzv. písmu Vinča-Turdaş, známé zejména z destiček z Tărtărie; toto písmo je však dodnes nerozluštěné. Nejstarší rozluštěné písemné záznamy pocházejí z Egeidy – jde o texty v mínójské řečtině zapsané lineárním písmem B. Větší množství epigrafických nápisů známe především z období antiky, zejména z Řecka a Itálie.

Na našem území známe epigrafické texty zejména ze středověkého období, začněme však již v pravěku. Nejstarším „nápisem“ je zřejmě řada symbolů na misce podolské kultury z Brna-Obřan. V případě obřanského „textu“ však jistě nevíme, zda jde opravdu o nápis, každopádně lze říci, že symboly na misce se podobají textům v egejském lineárním písmu A. Lépe jsme informováni o epigrafice doby laténské: z oppida ve Stradonicích pochází ostrakon s nápisem ISOB či ISOD (poslední písmeno je poškozené; snad jde o část osobního jména či nějakého delšího nápisu), a na (dodnes nedochované) minci z podmokelského pokladu nápis CALETEDV (výše je sice uvedeno, že epigrafika se mincemi primárně nezabývá, v případě pravěkého období střední Evropy je to však často jediný zdroj informací); ze Slovenska známe laténské mince, na kterých se objevuje 14 různých nápisů (většinou snad osobních jmen), nejčastěji se však vyskytuje jméno BIATEC (či BIATEX, dále např. AINORIX, MUCCIUS aj.). Větší množství epigrafických nápisů z doby laténské známe zejména z Francie, v menší míře i z Německa či Anglie. Z doby římské známe několik nápisů na cihlách z římského tábora u Mušova, zejména LEGXGPF (tj. Legio X Gemina Pia Fidelis – ‚Legie desátá, zdvojená, zbožná, věrná‘) a dále mince římské provenience se jmény římských císařů. Na skále ve slovenském Trenčíně (antické Laugaricio) byl roku 179 po Kr. vytesán latinský nápis, dokumentující přítomnost římské II. pomocné legie. (O možnosti interpretace jazyků předslovanského obyvatelstva na našem území se můžete více dozvědět ve článku Pravěké osídlení Česka ve světle jazykových pramenů.)

Od raného středověku se situace začíná měnit. Známe řadu středověkých i novověkých epigrafických nápisů v latinském písmu, většina textů z Evropy je psána latinským jazykem, ojediněle se však objevuje i epigrafika v hebrejštině či řečtině. Latina jako nápisový jazyk převládala na našem území dlouhou dobu, nápisy v češtině se běžně objevují až v období pohusitském, ojediněle i dříve. Zajímavým rysem jsou některé vrcholně středověké keramické nádoby, které jsou zdobeny písmeny – v tomto případě však nejde o nápisy, ale pouze o dekoraci. Hrnčíř zřejmě někde viděl gotická písmena a použil je jako výzdobný motiv svých nádob, tyto „nápisy“ však nedávají smysl, mnohdy jsou písmena otočena vzhůru nohama apod. Za zmínku stojí i kachel nalezený na hradě Rabí, který nese hned dva staročeské nápisy: ‚Papež pán pyšných porodił psuótié [tj. štěně]‘ a ‚tuto formu děłał Kubicě‘. Na kachli je kromě těchto dvou vět vyobrazena karikatura erbu papeže Pia II., štěně (nebo pes) zde má symbolizoval nečisté zvíře. Tento kachel tedy vyjadřoval politický postoj husitského pána hradu Rabí. Zajímavým faktem je i to, že známe i autora formy kachle – hrnčíře Kubiceho, toto může mýt i dokladem určité značky daného hrnčíře (jen na okraj – ve srovnatelném období se objevují jména hrnčířů i na jiných kachlích). Český epigrafický materiál je postupně zpracováván v edici Corpus inscriptionum Bohemiae.

Mimo území Česka máme rovněž řadu středověkých epigrafických textů, zmiňme jen ty zajímavější. Z Maďarska pocházejí nápisy na nákončích avarských opasků zapsané sogdským písmem a turkickými runami – tato nákončí dokazují kontakty Avarů se střední Asií. Později se objevuje i epigrafika maďarská psaná staromaďarským runovým písmem. Řadu epigrafického materiálu známe i z vikingské a anglosaské oblasti, odkud pochází velké množství runových nápisů. V Irsku, Skotsku, na ostrově Man a ve Walesu se objevují nápisy v irském písmu ogam (či ogham). V ruském Novgorodě (ale i v dalších severoruských městech) byly nalezeny nápisy na březové kůře – tyto nápisy dokládají kromě staré ruštiny i zaniklý tzv. staronovgorodský jazyk (dialekt) a rovněž i nápis v jakémsi finském dialektu.

Epigrafika je sice primárně jednou z pomocných věd historických, výsledky jejího bádání ale může využít i archeologie. Například nálezy nápisů doby laténské prozrazují, že již v tomto období žili na našem území jedinci, kteří disponovali znalostí písma. Navíc tyto prameny prozrazují i něco o jinak neznámé jazykové situaci v Českých zemích doby laténské – je zřejmé, že jazyk zdejších nápisů byl podobný formě ‚keltštiny‘, jakou známe ze západní Evropy. V raném středověku nám relativně četné vikingské nápisy, podobně jako ruské nápisy na březové kůře, prozrazují, že čtení a psaní nebylo až tak výjimečnou dovedností – můžeme tedy i přehodnotit celkový pohled na toto období, které bývá laiky často interpretováno vlivem vrcholného středověku, kdy čtení a psaní bylo prakticky výsadou duchovenstva. Paleografický rozbor písma může napomoci k datování některých archeologických památek – písmo se během staletí postupně vyvíjelo, a pokud chybí jiný datovací materiál, mohou pomoci epigrafické prameny. Podobně se dá i datovat pomocí jazykovědných metod – toto platí zejména v případě postantických latinských nápisů (latina byla sice ve středověku mrtvým jazykem, ale i v ní lze sledovat vývoj – ve středověku se používá tzv. středověká latina, od renesančního období se opět objevuje latina klasická).
 

Zdroje:

Durdík, T. – Holeček, J.: Signovaný kachel z hradu Rábí. In: Archeologické rozhledy 28/4, 1976, s 433-435.

Hlaváček, I.: Epigrafika. In: Hlaváček, I. – Kašpar, J. Nový, R.: Vademecum pomocných věd historických. Jinočany (: H + H), 2002 (2004), s. 373-395.

Janin, V. L.: Středověký Novgorod v nápisech na březové kůře. Červený Kostelec (: Pavel Mervart), 2007.

Podborský, V.: Sdělovací techniky lidu popelnicových polí ve střední Evropě. In: Pravěk: časopis moravských a slezských archeologů. Nová řada. Brno (ÚAPP v Brně) 2000/10, 317-333.

Roháček, J.: Epigrafika v památkové péči. Národní památkový ústav, ústřední pracoviště – Odborné a metodické publikace, svazek 34. Praha, 2007.

Waldhauser, J.: Encyklopedie Keltů v Čechách. Praha (: Libri), 2001.

Autor: Ľubomír Novák
(Národní muzeum)