Jan Filip (1900-1980)

Jan Filip se narodil 25. 12. 1900 v malé vesničce Chocnějovicích u Mnichova Hradiště v Českém ráji, kde také strávil své dětství. Jeho matka, houževnatá a pracovitá žena, sloužila za svobodna ve mlýně, otec pracoval na poli a přivydělával si zedničinou. Z předchozího manželství měl pět dětí a k nim přibyly ještě další dvě, jedním z nichž byl právě Jan. Jejich život tedy nebyl zrovna jednoduchý. To však možná mělo vliv na jeho samostatnost. Byl to prostý, skromný a pilný hoch, avšak také nesmírně bystrý a inteligentní a už odmalička velmi systematický. Nejprve navštěvoval „dvoutřídku“ v nedalekých Drahoticích, kde si jeho nadání všiml místní farář. Získal pro malého Jana církevní stipendium, a tak mohl talentovaný hoch nastoupit na gymnázium v Mladé Boleslavi a poté na církevní gymnázium v Příbrami. Během 1. světové války byl však povolán na frontu do Itálie. Naštěstí válka brzy skončila a tak mohl úspěšně složit maturitu na příbramském gymnáziu.

Volba životní cesty pro něj byla jasná – toužil se stát středoškolským profesorem. Nastoupil tedy na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor zeměpis a dějepis. Už na gymnáziu totiž přečetl celého Třebízského a historie ho přitahovala víc a víc. Během studia se setkal s Luborem Niederlem a to pro něj bylo osudové. Niederle ho uchvátil svými teoriemi a vyvolal v něm obrovský zájem o archeologii. V roce 1924 se stal úspěšným absolventem a hned se uplatnil ve školství. Několik let učil na středních školách zeměpis a dějepis a pracoval také jako zemský školní inspektor. Mezi studenty byl nesmírně oblíbený, dokonce si získal přezdívku „Otec“.  V roce 1928 dokončil svou disertační práci Porost a podnebí Čech v pravěku,díky které se stal doktorem filosofie. Poté se na fakultě setkal s Albínem Stockým, který vystřídal profesora Niederleho. Účastnil se výzkumů, které Stocký vedl a stali se z nich dokonce velmi blízcí přátelé. Stockého nečekaná smrt Jana hluboce zarmoutila, ale neubrala mu sílu do další práce. I přes své pracovní vytížení pokračoval ve výzkumech a tak mohl roku 1937 vydat na vlastní náklady svou první práci Popelnicová pole a počátky doby železné v Čechách. Jeho závěry a periodizace (která byla později poupraven Vítem Vokolkem), platí v principu dodnes.Práce byla přijata za habilitační spis a Jan Filip se tedy roku 1938 stal docentem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy pro pravěk a ranou dobu dějinnou.

 S příchodem války o rok později však přišly i problémy. Filip, který tou dobou byl zemským školním inspektorem pro dějepis a zeměpis, byl neustále ve velkém nervovém vypětí, ale nikdy režimu nepodlehl. Nepatřil sice k hrdinským typům, které za každých okolností musí radikálně dávat najevo svůj postoj, ale také nebyl zbabělec, jenž by se zajímal pouze o své dobro. Po celou dobu projevoval obrovskou zodpovědnost a nebál se pomoci druhým. Stejně tak se choval i v období komunistické vlády a také nikdy nevstoupil do KSČ, ačkoli si tím způsobil mnoho starostí navíc.

Po válce stál u zrodu Prehistorického ústavu UK. Byl velmi pracovitý a zasloužil se tak o záchranu mnoha cenných archeologických památek. V roce 1949 založil významný časopis Archeologické rozhledy, kde pracoval jako redaktor celé čtvrtstoletí. O pár let později se také stal členem Československé akademie věd.  Od roku 1963 byl celých 11 let ředitelem Archeologického ústavu ČSAV.

Další výčet titulů a čestných členství mnoha mezinárodních organizací by zabral mnohem víc prostoru, než si mohu dovolit mu věnovat, tak uvedu alespoň ty nejvýznamnější:

 - r.  1963 se stal prezidentem Unie věd prehistorických a protohistorických při UNESCO;

- byl členem Antropologické společnosti ve Vídni, Archeologického ústavu Ameriky,  Německého arch. Ústavu, Jutské archeologické společnosti, Prehistorické společnosti  Velké Británie, Společnosti starožitností Skotska a mnoha dalších.

Základem jeho práce byly přesné nálezové zprávy. Poté mohl teprve správně analyzovat nálezy a věnovat se jejich klasifikaci. Aby dosáhl co nejlepších výsledků, snažil se spolupracovat s co nejvíce příbuznými obory. Úzce se zabýval etnologií kvůli poznání způsobu života primitivních kmenů, sbíral i poznatky z kulturní antropologie. Základní metodou pro časové třídění pro něj byla metoda stratigrafická, využíval i morfologických poznatků. Snažil se také upravit typologickou metodu a kombinovat ji s výsledky jiných metod. Nejdůležitější však pro něj byla evidence nálezů a komplexnost práce. Často se totiž potýkal v různých muzeích a ústavech se špatně uloženými a popsanými nálezy, proto se snažil toto zlepšit.

Zajímavé je, že Jan Filip nevěnoval své největší úsilí terénnímu výzkumu, což mu někdy bývalo zazlíváno jako „neproduktivní“ přístup. V terénu pracoval spíše v 30. a 40. letech v Pojizeří a Českém ráji. Tam se dostal i k velkým plošným výzkumům, například výzkum pohřebiště lidu popelnicových polí s téměř čtyřiceti hroby u Dneboha. Tak také získával zdroje informací pro své pozdější rozsáhlé práce. Jednou z nich byly právě Dějinné počátky Českého ráje (1947).  Ještě dnes v tomto díle vidí mnoho odborníků jednu z nejlepších prací české archeologie, která ani po půl století neztratila na významu. Filip jí totiž věnoval nesmírně mnoho energie při výzkumu a zpracování archeologických památek a nálezů v kraji svého rodiště.

Další rozsáhlou prací je Pravěké Československo (1948). V tomto díle shrnuje veškeré poznatky z tehdejší doby, věnuje se také dějinám bádání i metodice práce. Byla to vlastně první poválečná syntéza našeho pravěku. Samozřejmě některé teorie uvedené v této knize už jsou dnes zamítnuty a nově popsány, přesto však můžeme ještě dnes využít toto dílo jako zdroj mnoha informací.

Dalším výsledkem dlouhodobého studia nálezů byla kniha Keltové ve střední Evropě (1956). Východiskem pro toto dílo bylo asi tisíc keltských pohřebišť ve střední Evropě. Tento počet dokládá Janovu neuvěřitelnou pracovitost. Za tuto knihu dostal dokonce v roce 1957 státní cenu. Nebyla to však jeho poslední práce o Keltech. Nedlouho poté vyšla Keltská civilizace a její dědictví (1960). Rozsahem sice menší (mezi odborníky často používají názvy „Malí a Velcí Keltové“), ale svým významem právě naopak.  Právě „Malí Keltové“ byli přeloženi do mnoha světových jazyků a vyšly v opakovaných vydáních. Jan svůj zájem o Kelty však projevil i jiným způsobem než publikací. Roku 1963 dal podnět ke studiu keltského oppida Závist. Už dávno ho totiž toto místo velmi zajímalo a jeho znalost keltské otázky mu mnohé napovídala. Filip tedy výzkumem pověřil dr. Libuši Jansovou, která byla, stejně jako on, žačkou profesora Stockého a měla zkušenosti z práce na výzkumu na Hrazanech. Tak oba opět přispěli k dalšímu poznání keltské civilizace u nás. 

Jeho zřejmě nejvýznamnějším a rozhodně nejrozsáhlejším dílem se však stal třídílný lexikon Enzyklopädisches Handbuch zur Ur-und Frühgeschichte Europas (1966). První dva díly jsou prací Filipovou, autorem třetího dílu je Jiří Hrala. Ten v roce 1998 k této práci sepsal dodatky. Filip Encyklopedickou rukověť, jak je dílo překládáno do češtiny, tvořil v době, kdy korespondence se zahraničím byla kontrolovanou záležitostí, rozesílal Jan Filip do různých končin světa odborníkům i institucím množství dotazníků, aby získal podrobné údaje ze všech oblastí prehistorie.Když se vrátily, všechny pečlivě zpracoval. Tak se dostal až na neuvěřitelných 30 000 hesel, z nichž dvě třetiny i sám napsal. Tak vzniklo dílo o 1758 stranách, které vyšlo nejen u nás, ale také v licenci pro celý západní svět. Bylo okamžitě přijato a tak Filipova neúnavná a nepředstavitelně náročná práce nebyla zbytečná. Navždy se tak zapsal jako výjimečná osobnost nejen u nás, ale také po celém světě. Univerzita v Rennes mu dokonce udělila v roce 1971 doktorát honoris causa.

Závěrem si uvedeme ještě jednu zajímavost. V seriálu Návštěvníci, který běžel v televizi koncem 80. let, vystupoval taktéž akademik Filip. Byl to však mimozemšťan, kterého hrál Josef Bláha, který se skutečnému Janovi Filipovi také fyzicky podobal. Manželka v té době už zesnulého Jana Filipa v tom viděla zneuctění památky svého muže a obrátila se na soud. Ten jí v roce 1989 dal za pravdu, a tak jméno bylo změněno na Jana Richarda a celý seriál předabován.

Jan Filip odváděl opravdu vynikající a náročnou práci. Při tom všem však ještě stihl přednášet na univerzitě a být velice oblíbeným profesorem. Ovšem s tím, že soboty, neděle a prázdniny pro něj neexistovaly. Nikdy nesloužil režimu a době, ale pouze vědě a své touze po poznání.  Některé jeho domněnky jsou sice dnes již překonané, ale jeho extrémní pracovní nasazení lze překonat jen těžko. A i přes to všechno to byl skromný introvertní člověk, který však pod svou nepřístupnou tváří skrýval vřelou osobnost. Během života prokázal odvahu, věrnost a oddanost, a také obrovskou píli a pracovitost, čímž si vysloužil uznání a oblibu mnoha generací.

Zdroje:
Filipová, A. 1985: Jeden lidský život. Praha.
Filipová, A. 1995: Archeolog Jan Filip ve vzpomínkách. Praha.
Sklenář, K. 2005: Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Praha.

Autorka: Veronika Mikešová
(Národní muzeum)