Středověk na cestách: Využití zvířecí síly (1. díl)

Osudy lidí a zvířat byly vždy silně propojeny. Zvířata mají od nepaměti mezi lidmi své nenahraditelné místo a nejinak tomu bylo i ve středověku. Člověk zvířata potřeboval především k zajištění potravy (maso, mléčné výrobky, apod.), kůží a kožešin, na práci, ale v neposlední řadě také jako společníky v těžkých chvílích a tedy i na cestách. V dnešním díle o středověkém cestování si představíme nejběžnější zvířecí spolucestovatele, především ty z nich, kteří byli využíváni pro nošení jezdců, nákladu a tahu. Jako první se zaměříme na zvířata, která využívaly spíše nižší vrstvy a duchovenstvo a mnozí další - tedy vůl, osel, mula a mezek.

Vůl
Vůl je kastrovaný samec tura domácího. Je mnohem robustnější a méně agresivnější než nekastrovaný jedinec. Ve středověku platil za nejrozšířenější tažné zvíře, byl využíván jak v zemědělství, tak pro přepravu lidí i věcí. Posuzování výkonů volů je však velmi obtížné, jelikož během své historie nabyli na síle i výšce následkem šlechtění. Tomu se ale lidé začali věnovat mnohem později než u koní. Voli bývali většinou zapřaženi v páru (vedle sebe nebo za sebou) a vedeni poháněčem, pro něhož bylo jejich vedení a dohlížení na toto zvíře snadné, jelikož se pohybovali mnohem pomaleji než oni a byli méně vytrvalí než např. koně – nebylo možné s nimi denně ujít více než 15 km. Vůl byl nepostradatelný v mnohých oblastech dokonce až do 20. století a v některých chudších zemích je ho možno vidět v práci ještě dnes. I přes jeho nevýhody v podobě nevelké rychlosti a menší houževnatosti by však bez jeho využívání pravděpodobně nebylo možné dosáhnout zásadních hospodářských úspěchů, které byly klíčové pro evropské dějiny.

Osel
Původ osla se předpokládá v severní Africe, odkud se pak rozšířil po celém světě. Nejlepší podmínky pro chov jsou horké a suché oblasti, nicméně díky své houževnatosti a nenáročnosti se byl osel schopen vždy přizpůsobit téměř jakýmkoli podmínkám. Jeho nejvýznamnějším předkem byl osel nubijský, který je v současnosti téměř na pokraji vyhynutí. Předchůdci domestikovaných oslů žili především v hornatých oblastech, proto si udržel od přírody vysokou odolnost a svůj vzhled až do současnosti. Osel byl domestikován pravděpodobně již ve čtvrtém tisíciletí před Kristem, jak se dovídáme z písemných a ikonografických pramenů starověkého Egypta a Mezopotámie. Od třetího tisíciletí už dokonce bývá zmiňován jako stálá součást obchodních karavan.

Užíván byl především k nošení těžkých břemen, dále příležitostně k jízdě, k tahu však méně. Na svou poměrně nízkou kohoutkovou výšku (v průměru cca 1 m) byl schopen unést zhruba 150 kg nákladu. Jeho zásadní výhodou byla schopnost přežít v nepříznivé krajině mnohem lépe než kůň, na rozdíl od něhož byl v případě nouze schopen se živit dokonce i bodláky a slámou. Právě díky těmto vlastnostem se osel domácí stal od nepaměti nepostradatelným společníkem národů chudých a hornatých zemí převážně jižní Evropy, Asie a Afriky. V některých krajích byl dokonce preferován díky svým malým nárokům oproti koni. Kůň byl často v očích křesťanských autorů považován za symbol arogance, luxusu a války, naproti tomu osel za symbol pokory a oddanosti, neboť Ježíš měl vjet do bran Jeruzaléma na oslici. V období středověku tak byl osel často využíván jako jezdecké zvíře pro lidi, kteří chtěli sami sebe prezentovat jako následovníky Ježíše. Dalším důvodem oblíbenosti osla byla také jeho relativně nízká pořizovací cena, na rozdíl od koně. Nicméně velkou nevýhodou tohoto zvířete je poměrně hodně tvrdohlavá a umíněná povaha, která je mezi lidmi všeobecně známa.

Mula a mezek
Mula (též mul) i mezek jsou mezidruhoví kříženci osla a koně. Potomka mezi kobylou a oslem nazýváme mulou, naproti tomu potomka koně a oslice mezkem. Mula si ponechala svou velikost i barvu po koni, ale hýkavý hlas, mohutnější hlavu, uši, štíhlé končetiny, úzká kopyta, krátkou hřívu a ocas zdědila po oslu. Po něm převzala i tvrdohlavou povahu a umíněnost, ale i nenáročnost, vytrvalost, nelekavost, odvahu i jistý krok v neschůdném terénu. Je mnohem silnější než kůň a může tak vykonávat mnohem náročnější práci. Na rozdíl od mezka se uplatňovala častěji jako jezdecké zvíře, a to díky vhodnější stavbě těla. Unese podobně jako osel asi 150 kg nákladu, tudíž může být velice výhodná i jako soumar. Bývá často považována za vyššího živočicha než mezek. Ten je oproti mule menší a podsaditější, vzhledově a stavbou těla se podobá spíše oslu, hlava a ocas naopak patří koni. Vydává dokonce i zvuky, které jsou charakteristické pro koně. Podobně jako mula si zachoval většinu typických oslích vlastností a schopností. Je ale slabší než mula, proto nebyl jako pracovní zvíře tolik ceněn, navíc ho lze považovat za relativně vzácného, jelikož jen málo oslic bylo ochotných spářit se s koněm. Býval spíše než pro jezdecké účely využíván pro tah a nošení těžkých břemen. Jak mezek, tak mula jsou až na velmi vzácné případy neplodní.

Především mula patřila k nejužitečnějším pracovním zvířatům na světě. Ve starověku byla místy ceněna mnohem více než kůň, např. u Chetitů, kteří ve starověkém světě představovali jezdeckou velmoc. Ti byli ochotni zaplatit za mulu až 60 šekelů, naproti tomu cena koně byla vyměřena na pouhých 20 šekelů. Ve středověku byla přiměřeným ekvivalentem koně např. pro lidi, kteří stáli bezprostředně pod vrstvou rytířů, pro představitele různých církví, kteří nechtěli používat koně pro jejich blízký vztah k aristokracii a pro nepříliš majetné vrstvy. Muly nikdy nebyly považovány za podřadná zvířata, byly využity roku 1623 dokonce i pro přepravu slavné heidelberské univerzitní knihovny do Říma. Používání mul se zachovalo i do současnosti, např. v indické armádě.

Ostatní zvířata
Kromě již zmíněných zvířat pro nošení věcí byly ještě využívány občas také ovce a kozy. Ty sloužily také jako živá zásoba masa, avšak ne na příliš dlouhé vzdálenosti, jelikož snadno ztrácely na váze a tuku. Pro zápřah lze ještě připomenout psy či soby (zejména na severu Evropy).

Soumaři a tažná zvířata
Soumaři, neboli zvířata vhodná k nošení nákladů, dávala cennou možnost si vzít s sebou mnohem více věcí, které mohly napomáhat ke zvýšení pohodlí během cesty. Takto bylo navíc možné za den urazit i mnohem delší vzdálenosti oproti člověku, který si veškeré své věci musel nést na vlastních zádech sám (např. nošení nákladu v koších a pytlích, putnách, zavazadlech přehozených na tyči přes rameno nebo v ranci na zádech) a který tak musel počet osobních věcí výrazně omezit.

Další možností bylo využití dvoukolového či čtyřkolového vozu pro tažná zvířata. Vozy se zpočátku používaly převážně na přepravu různých věcí, kryté cestovní vozy byly lidstvu známy sice již z antiky a odtud se zachovaly až do Byzance, nicméně v Evropě se pořádně znovu objevily až ke konci středověku. Vozy se v této době užívaly nejprve pouze pro ženy, starce, nemocné a pro zločince. Tento způsob cestování byl totiž považován za nehodný silného a zdravého muže. Přijatelnou variantou však mohla být nosítka, jež mohla nést jak zvířata, tak i lidé.

Nevýhodou takto naložených zvířat a vozů ale bylo vzbuzování větší pozornosti. Čím více majetku s sebou lidé na cestu nosili, tím více na ně mohlo být pohlíženo jako na příslušníky bohatších vrstev. Lidé cestující tímto způsobem, ať už se jednalo o jednotlivce nebo skupinky, se pak mohli snadno stát obětí lapků či jiných zločinných živlů. Skutečně bohatí lidé si tak mohli pro své osobní bezpečí najmout i ozbrojený doprovod, aby tato rizika minimalizovali. Nicméně takový luxus si nemohl dovolit zdaleka každý a stále bylo nejvíce takových, kteří se na dlouhé cesty vydávali pouze pěšky s minimálními prostředky a bez jakýchkoli ulehčení.

V dalším díle se můžete těšit na nejznámější jezdecká zvířata, která ovlivnila dálkovou dopravu i způsoby vedení války nejen ve středověké Evropě. Budeme mluvit převážně o koních a o možnostech využití několika exotických zvířat, jako jsou např. velbloudi.

Autorka textu: Martina Smetánková
(Ústav pro archeologii FF UK)

Literatura: 

Edwards, E. H. 1994: Encyclopedia of Horse, London.

Dobroruka, L., J. - Kholová, H. 1992: Zkrocený vládce stepi. Praha.

Hoffmann, F.  2002: Měšťané a lidé z města. In: Šmahel, F. ed., Nodl, M. ed. 2002: Člověk českého středověku. Praha.

Šmahel, F. 2006: Cesta Karla IV. do Francie: 1377-1378. Praha.

Ohler, N. 2003: Cestování ve středověku. Praha.