Příbytky věčného odpočinku (Věžové hrobky Palmýry, sarkofágy Tyru)

Funerální architektura nemusela být tak funkční nebo praktická jako mnoho další typů staveb, a tak umožňovala svým tvůrcům do určité míry rozlet fantazie. Některé funerální monumenty připomínají chrámy, jiné mají mohutnou čtvercovou nebo obdélníkovou komoru završenou pyramidou, dalším běžným typem je hrob se štítovou nebo pyramidovou střechou nesenou sloupy nebo oblouky, které byly někdy vystavěny nad sarkofágy.

Po dlouhé období existence římské Sýrie převažovalo kostrové pohřbívání a po celé oblasti se můžeme setkat s jednoduchými hroby vyhloubenými v zemi nebo ve skalním podloží navrchu zakrytými kameny určenými pro jednu inhumaci, podobnou roli plnily i volně stojící sarkofágy. K větším monumentům patří velké společné hrobky. Taková hrobka mohla být majetkem toho, kdo ji nechal vybudovat, a pak byla používána jenom pro nejbližší příbuzné, nebo mohla zůstat v rodině po celé generace. Hrobka mohla být prodána i pronajata dalším osobám, které nebyly s rodinou spřízněny. Takovou společnou hrobkou je hypogeum, podzemní hrobka přístupná jedním vchodem vedoucím do jedné nebo několika místností s pohřby. Uvnitř se nacházely velké podkovovité výklenky tzv. arcosilia, kam se ukládaly sarkofágy, a loculi, dlouhé úzké otvory určené pro uložení rakví, které byly zapouštěny v pravém úhlu do stěny hrobky. Jak se dá předpokládat, arcosilia byla určena pro privilegované jedince. Existence hypogeí bývala nad zemí nějakým způsobem vyznačena. Když byl hrob vytesaný do skalní stěny, mohl být takovým signifikátorem reliéf imitující průčelí budovy nebo chrámu, když byl hrob zapuštěný do země, býval nad ním vztyčený nějaký monument, například jednoduchý tumulus nebo stéla, často s nápisem, uvádějícím údaje o zemřelém.

Palmýra, město v poušti s krásnou kolonádou a dobře dochovaným Baalovým chrámem, je kromě staveb, které sloužily jejím žijícím, obchodně zdatným obyvatelům, zajímavá i svými hrobkami. Stranou, západním směrem od města, obklopeny nekonečným mořem písku, kam každý návštěvník nezavítá, stojí roztroušené věže vystavěné jako hromadné příbytky zemřelých. Mnoho hrobek je dobře datovaných nápisy. V Palmýře se pro označení věžových hrobek používá semitské slovo nefeš (jehož význam je dech, duše nebo člověk). Některé věže jsou nízké, některé vysoké a mohutné až s pěti poschodími. Velikost věže symbolizovala sociální postavení rodiny. Opatřeny byly malými okny podobně jako středověké pevnosti. Každé poschodí obsahovalo loculi podél stěn, horní patra byla přístupná po schodech. Ty největší mohly pojmout až několik stovek pohřbů, ale jsou zde i hrobky plánované ve velkolepém měřítku, které však zůstaly nedokončené, majitelům zřejmě došly finanční prostředky. Někteří majitelé zase dávali přednost bohaté výzdobě interiéru, jako je například Hrobka tří bratří. Z počátku se stavěly nízké hrobky s loculi jenom ve spodním podlaží, které byly přístupné z vnějšku, ale pak ustupují věžím s otvory pro pohřby uvnitř, otvory se uzavíraly deskami s portrétem zemřelého. Hrobky jsou uvnitř zdobeny sloupy, malbami, reliéfy a po polovině 1. století též bustami nebo figurami zobrazujícími zemřelé, které vznikají pod římským vlivem. V jedné věžové hrobce byl nalezen nápis, který říká, že původní majitelé, kterými byla jedna rodina, prodali horní podlaží někomu jinému v době, kdy se dostali do finančních problémů. Věžové hrobky se nacházejí i v dalších oblastech směrem na východ od Palmýry, nejstarší datovaná hrobka v Palmýře pochází z roku 9. př. n. l. a nejmladší je datovaná do roku 128 n. l. Některé jsou spojeny s katakombami, které přišly do módy na konci 1. století n. l.

Třetí a poslední kategorie palmýrských monumentálních hrobek je chrámová hrobka nebo hrobka ve tvaru domu, která se začíná objevovat v polovině 2. století a někdy dosahuje ohromných rozměrů. Palmýrskými nápisy jsou označovány jako „domy věčnosti“ a mají rozmanitý vzhled. Nejznámější hrobka z 3. století n. l. stojí na západním konci velké kolonády a je spojena s ulicí. Nazývá se Funerální chrám.V tomto případě je jeho fasáda evidentně ovlivněna řecko-římskou architekturou, jiné ovšem připomínají spíš rané helénistické paláce nebo nabatejské skalní hrobky, některé zase vycházejí z místní tradice.

Ale architektura hrobek je jenom jedna část rituálu souvisejícího se smrtí a pohřbem. Hrobky a sarkofágy z různých míst země podaly milodary obvyklého charakteru, mince, šperky, keramiku, sklo atd., ale v suchém klimatu Palmýry se nám navíc dochovaly látky včetně vzácného čínského hedvábí. Pohřbívání v bohatém oděvu bylo běžnou praxí. I zde byla rozšířený zvyk vládání mincí do hrobu nebo do úst zemřelého pro převozníka na cestě do podsvětí, ale přesto to není zvyk, který by byl ústředním momentem pohřebního ritu, nacházíme i pohřby bez této výbavy. Do výklenků nebo kamenných sarkofágů se tělo mohlo ukládat v rakvi ze dřeva, olova nebo terakoty a ty terakotové stejně jako mramorové sarkofágy byly zhotovovány ve specializovaných centrech a dováženy i z velkých vzdáleností.

Samostatně stojící sarkofágy sloužily jednotlivým pohřbům, ale byly velmi nápadným prvkem v krajině a byly snadno „po ruce“, ne vždy nezbytně pro vykrádání, ale pro další pohřby rodinných členů, nebo ke znovupoužití jinými osobami, které nebyly v příbuzenském vztahu. Tomu měly bránit finanční sankce případně i nápisy typu „marné, nemůžeš to otevřít“, které měly mít určitý psychologický efekt. Ovšem trvanlivé sarkofágy přežívaly potomky zemřelých a pokušení je znovu použít bylo velké. V Tyru (na foinickém pobřeží v dnešním Libanonu) byly nalezeny sarkofágy, které měly víko připevněné k tělu kovovými svorkami, pokud byly neporušené, byl uvnitř jeden pohřeb, když byly rozbité, obsahovaly více pohřbů. Pokud bylo víko příliš těžké a nešlo odstranit, byl ze strany sarkofágu vytesaný čtvercový otvor, který pak byl po dalším pohřbu zazděný kamenem a maltou. Podobně jako u velkých hrobek i tyto sarkofágy mohly být místem, kde se odehrával nějaký rituál. Některé sarkofágy v Tyru měly na jednom konci provedené oltáře ve vysokém reliéfu, pravděpodobně pro vykonávání obětí. Jaké typy sarkofágů se zhotovovaly, dobře dokumentuje právě nekropole v Tyru, která byla rozložena kolem hlavní silnice vedoucí do města. Standardní mramorové sarkofágy měly tvar kvádru uzavřeného víkem ve tvaru stanové střechy v rozích s akrótérii (výzdobný článek s figurálním nebo ornamentálním motivem). Sarkofág tak připomínal dům nebo chrám. Akrótéria zároveň zpevňovala rohy. Sarkofágy byly dokončovány až po definitivním umístění do hrobky nebo na nekropoli, a to zejména jenom ty strany, které byly vystaveny pohledu.

V Tyru jsou zastoupeny girlandové a štítové sarkofágy. Většina byla dovážena z Prokonnesu (Marmarský ostrov). Jiným, běžným typem byly sarkofágy zhotovované z tmavého vulkanického kamene, který pocházel z Assu v severozápadní Malé Asii. Ve starověku se mu říkalo lapis sarcophagus, maso pojídající kámen, neboť jak zaznamenal Plinius Starší, byl schopen rozložit tělo ve 40 dnech s výjimkou zubů. Tyto sarkofágy nevypadají zrovna nějak zvlášť esteticky, ale snad byly ceněny pro jejich zmíněnou vlastnost. Ovšem ne všechny byly dováženy, jak o tom svědčí nálezy z Tyru, mnoho jich bylo vyrobeno z místního kamene. V Tyru a Sidónu plnily některé části hrobek funkci tzv. ossuarií, ukládaly se do nich posbírané kosti předků ze starších pohřbů. Takto loculi a arcosilia sloužily jenom jako dočasná místa pohřbu, kosti byly sbírány pro druhotné a tentokrát již definitivní uložení poté, co se tělo rozpadlo. Některé hrobky v Tyru nebyly nic jiného než obyčejné obdélníkové bloky s loculi, v tomto případě přístupnými zvenku, a někdy se sarkofágy umístěnými na jejich ploché střeše. V některých hrobkách byly místnosti určené k rituálním banketům. Zajímavé jsou i epitafy na hrobech zpravidla uvádějící původ zemřelého, místo, odkud pocházel atd., ale v Tyru se objevují nápisy zmiňující především zaměstnání zemřelého a tato tradice pokračovala až do pozdní antiky.

Pohřby se zpravidla nenacházejí v rámci městských hradeb, ale na nekropolích za hradbami města, ale jinak tomu bylo na venkově, kde byly hroby často umísťovány v blízkosti živých na dvoře domů a na pozemcích patřících k domu. Snad to naznačuje jiný přístup k zemřelým ve venkovských oblastech, kde měli obyvatelé přece jenom k smrti blíže.

Autorka: Helena Svobodová
(Národní muzeum)