Počítání času v pravěku

Sledování a počítání času je příznačným rysem dnešní „uspěchané“ společnosti, kdy jsme z různých důvodů často nuceni sledovat běh času na minuty a vteřiny. Nejinak však tomu bylo i v různých obdobích pravěku – naši předkové sice nepotřebovali stihnout vlak jedoucí například v 13:06 z nádraží v Kolíně, ale potřebovali se orientovat v čase tak, aby poznali kdy (přibližně) přijde jaro a vrátí se migrující zvířata nebo kdy přijde ten správný čas, aby oseli svá pole. Rozdělení roku na jednotlivá roční období (jejichž počet a vnímání se může v různých částech světa lišit) je jevem poměrně dávným – můžeme jej předpokládat již pro období paleolitu. Samozřejmé je pak i dělení času na dny – toto je jev závislý na přímém pozorování pohybu slunečního kotouče po obloze. Postupem času však bylo nutné rozdělit rok na kratší úseky – měsíce a případně týdny. Kdy došlo k dělení roku na jednotlivé měsíce, není zřejmé – podle svědectví tzv. rondelů jej můžeme předpokládat již na sklonku neolitu.

Přímých archeologických dokladů pravěkých „kalendářů“ a „hodin“ je poměrně málo (samozřejmě s výjimkou antického světa) – vlastně přímo doložené kalendáře jsou jen tři – megalitický kalendář z irského Knowthu a dva mladší galské kalendáře – nejznámější z nich byl nalezen v Coligny (department Ain) a hůře dochovaný pochází z Villards d’Héria (department Jura). Bohužel oba kalendáře byly nalezeny jen ve fragmentech – kalendář z Coligny (pocházející z 2. stol. po Kr.) byla původně 1,48 m široká a 0,9 m vysoká bronzová deska, dnes dochovaná v 73 fragmentech, kalendář z Villards d’Héria se zachoval pouze v osmi zlomcích.
I přes fragmentárnost obou nálezů jsme schopni galský kalendář rekonstruovat – Galové se řídili tzv. lunisolárním cyklem, tj. základem bylo sledování měsíčních fází, od kterých se odvozovaly jednotlivé měsíce v roce, celý cyklus však byl korelován spolu s pohybem Slunce. Lunární rok je přibližně o 11 dní kratší než rok solární a tudíž byl zhruba jednou za 3 roky vkládán přestupný (třináctý!) měsíc. Koloběh lunárního a solárního cyklu byl navíc ještě korelován pozorováním pohybu planet.
Dochovaný colignský kalendář zaznamenává pětiletý cyklus – ten byl základní částí periodického počítání času. Dále se však předpokládá další interval 30 let (371 lunací), v němž je „vymazán“ jeden přechodný měsíc, aby došlo ke korelaci slunečního i měsíčního kalendáře. Systém 30 leté periody však není z colignského kalendáře jasně patrný, byl rekonstruován až na základě rozboru dochovaného galského kalendáře a astronomických měření.
Galské lunární měsíce byly podle počtu dní (29 nebo 30) děleny na špatné/nešťastné a dobré/šťastné (označované zkratkami ANM a MAT či MATV, tj. *anmatus a *matus). Z kalendáře samotného nelze vyčíst, kdy začínal nový měsíc, podle svědectví Plinia Staršího lze soudit, že nový měsíc začínal šestý den po úplňku (tj. čtvrtině ubývajícího srpku), každý měsíc pak byl dělen na dvě části, přičemž druhá se v kalendáři označuje jako ATENOUX (obnovení). Caesar nás informuje, že den u Galů začínal západem slunce – toto koresponduje i s porovnáním s colignským kalendářem, kdy první polovina měsíce byla „temná“ (tj. byla viditelná menší část srpku).
Na podobném principu zřejmě fungoval i kalendář z Villards d’Héria, přes jeho fragmentárnost však nelze mnoho soudit. Víme, že i tento kalendář obsahoval texty v galštině, v tomto případě však zřejmě v jiném dialektu než v případě kalendáře z Coligny.

Ještě starší než lunisolární galské kalendáře z Coligny a Villards d’Héria je kalendář nalezený v (e)neolitické megalitické hrobce v irském Knowthu v údolí řeky Boyne. Knowthský kalendář ukazuje, že (e)neolitičtí obyvatelé Irska věděli o rozdílné délce solárního a lunárního roku. Knowthský měsíční (lunární) kámen zobrazuje 29 fází měsíce a linii s 31 vlnou. Kalendářní cyklus zobrazený na kalendáři v Knowthu se v mnoha rysech podobá galskému kalendáři z Coligny, v tomto případě však ještě nejde o složitě propracovaný systém, tak jak jej známe z pozdějšího období.
Unikátním nálezem je pak tzv. mechanismus z Antikythéry – nejstarší „počítač“ nalezený ve vraku lodi potopené u řeckého ostrova Antikythéra. Antikythérský mechanismus plnil několik funkcí – sloužil např. k pozorování pohybu nebeských, těles ale zároveň plnil funkci dvou kalendářů. Jedním z nich byl solární kalendář staroegyptský navíc doplněný zvěrokruhem. Druhým kalendářem pak byl korinthský lunární kalendář. (video s rekonstrukcí mechanismu z Antikythéry můžete shlédnout zde)
Podle nejnovějších nálezů zmáme ještě starší kalendář - ve Warren Field u skotského Crathes Castle (Aberdeenshire) našli řadu dvanácti děr, které by měly reprezentovat cyklus 12 lunárních měsíců, lunární cyklus pak byl každoročně korelován s cyklem slunečním podle východu slunce o zimní rovnodenosti. Warrenfieldský kalendář je datován již do období mezolitu a byl používán dále i v neolitu (britští archeologové předpokládají užívání tototo kalendáře mezi lety 8000 - 4000 př. Kr.). Více informací zde či zde.

Dalším doloženým kalendářem jsou tzv. parapegmata, se kterými se setkáváme v řeckém a římském prostředí. Parapegma byla nejčastěji kamenná deska s pohyblivými čepy, na desce byla vyznačena jména dnů, měsíců a dále i fáze měsíce a dalších nebeských těles či znamení zvěrokruhu. Posouváním kolíků bylo vždy stanoveno datum, ale i pozice sledovaných nebeských těles. Kromě kamenných známe i parapegmata papírová.
Podle podoby kalendáře z Coligny lze soudit, že právě i tento kalendář mohl být jednoduchou variantou parapegmatu, toto však neplatí pro kalendář z Villards d’Héria.

Ostatní archeologické doklady kalendářů již nejsou tak jasné jako výše uvedené galské kalendáře či antická parapegmata. Některé nálezy můžeme interpretovat jako nástroje sloužící k měření času – k nim patří zejména neolitické rondely a památky typu henge, tzv. zlaté klobouky, sluneční vozík z Trundholmu či bronzový disk z Nebry.
Mladoneolitické rondely jsou obvykle interpretovány jako rituální místa, která však neplnila pouze kultovní funkci, ale uvažuje se, že mohla plnit určitý astronomický účel (viz článek Archeoastronomie na našem webu). Kalendářní funkci můžeme lépe pozorovat na megalitických stavbách ze západní Evropy – kromě kromlechu ve Stonehenge (Anglie) můžeme astronomické jevy pozorovat např. i na kromlechu Callanish (Skotsko), menhir Er Grah (Bretaň), komorový hrob v Newgrange (Irsko) a další. Ke kalendářním monumentům megalitického typu můžeme zařadit i stojící kameny u dáckého hlavního města Sarmizegetusa v Rumunsku.
Zajímavým artefaktem jsou tzv. zlaté klobouky – jeden exemplář pochází ze střední doby bronzové (z období mohylových kultur), další tři z mladší či pozdní doby bronzové (z období popelnicových polí). Těla zlatých klobouků jsou zdobena poli vyplněnými geometrickými tvary – disky, soustředné kruhy a ojediněle i loukoťová kola – ty pak byly dále dekorovány různými rýžkami. Tyto symboly pravděpodobně představovaly lunisolární kalendář – jednotlivé sady obrazců představují systematickou řadu numerických hodnot a ornamentů v rámci jednotlivého pole.
K pozorování pohybu nebeských těles zřejmě sloužil i tzv. bronzový disk z Nebry. Ten představuje hvězdnou oblohu se symboly Slunce a Měsíce a podle interpretace německých archeologů se vztahuje k místu samotného nálezu, kde se jednotlivé prvky zobrazené na disku z Nebry vztahují k pozorování kalendářních a astronomických cyklů a ke sledování nebeských těles vzhledem k výrazným bodům v krajině dnešního Saska (např. hora Brocken, která hraje dodnes významnou roli v německém folklóru).
Kalendářní funkce tzv. slunečního vozíku z Trundholmu je na rozdíl od všech výše uvedených archeologických nálezů spornější. Na vozíku je zobrazen zlatý „sluneční“ disk, který je zdoben různými kombinacemi soustředných kruhů a spirálovitých motivů – tato výzdoba by mohla představovat lunární cykly.

Porovnáním známých kalendářů – ať již těch, které jsou doloženy „pouze“ archeologicky (tj. galské kalendáře z Coligny a Villards d’Héria), nebo těch, které máme doložené v historických a jiných pramenech (tj. antické řecké kalendáře, babylonský kalendář, egyptský kalendář aj.) – můžeme dospět i k rekonstrukci kalendáře našich předků. Můžeme předpokládat, že pravěký kalendář byl lunisolární – tj. že šlo o kombinaci slunečního a měsíčního cyklu. Primární byl pravděpodobně pohyb Měsíce – tomu napovídá nejen fakt, že většina jazyků světa odvozuje jméno měsíce jako části roku právě od označení Luny, dalším faktem je i to, že moderní kalendáře mají právě 12 měsíců, což zhruba odpovídá korelaci pohybu Měsíce vzhledem k jednomu slunečnímu cyklu. Většina kalendářů rovněž vkládá přestupný 13. měsíc – tento přestupný měsíc se objevuje zhruba jednou za tři roky. Vkládání přestupného měsíce sloužilo k vyrovnání lunárního a slunečního cyklu tak, aby měsíce zhruba odpovídaly jednotlivým ročním obdobím (tento jev známe ve všech „lunárních“ kalendářích, jedinou výjimkou je arabský kalendář, který má vždy jen 12 měsíců a tudíž se začátek roku každoročně posouvá o 10 či 11 dní dopředu v porovnání s cyklem slunečním – k tomuto jevu však došlo až v 7. stol. po Kr. s přijetím islámu, prorok Mohammed považoval 13. měsíc za hanebnost). Některé dávné kultury se přestaly primárně řídit lunárním cyklem a přešli k systému solárnímu, přičemž počátek jednotlivých měsíců byl určován pozicí Slunce podle pozice v tom kterém souhvězdí zvěrokruhu (tento typ kalendáře je dodnes používán např. v Íránu a Afghánistánu).
Podle těch archeologických nálezů, které můžeme interpretovat jako kalendáře, lze soudit, že pozorování pohybu nebeských těles (zejména Slunce a Měsíce) je poměrně dávná záležitost – znalost rozdílných délek lunárních a solárních cyklů můžeme předpokládat již koncem neolitu. První snahy o vytvoření jednoduchého kalendáře mohou být spojeny se zemědělským způsobem života, nelze však vyloučit, že i paleolitičtí lovci sledovali sluneční cyklus, aby věděli, kdy se přesunout za migrující zvěří. Dělení roku na 12 (13) měsíců je tudíž poměrně stará záležitost. Otázkou zůstává, zda existovala časová jednotka delší než den a kratší než měsíc – z Předního Východu známe sedmidenní týden, týden však chybí v nejstarších doložených indoevropských jazycích – Indové, Íránci, Řekové i Římané zpočátku „týden“ vůbec neznali a dělili měsíc jiným způsobem. Íránský kalendář pojmenovává jednotlivé dni podle božstev zoroastriánského pantheonu. Hinduistický indický kalendář má jednotlivá jména pro 27 po sobě jdoucích dní. Řekové v Attice pojmenovávali dni jednoduše číslovkou přičítanou či odečítanou od novu či úplňku. „Vynález“ sedmidenního týdne zřejmě vychází z rozdělení jednotlivých fází měsíce – lunární měsíc mívá 28 či 29 dní, jeho rozdělení na 4 úseky podle fází nov – první čtvrť – úplněk – poslední čtvrť dává „týden“ o délce 7,125 dne. Aby bylo docíleno pravidelného střídání týdnů, byl přijat sedmidenní týden, který však záhy přestal korespondovat se samotným lunárním cyklem. Vytvoření sedmidenního týdne tudíž zřejmě souviselo s pokročilejšími astronomickými a matematickými výpočty, které známe právě ze Sumeru a Babylonie. Moderní jména dní v týdnu pak jsou dvojího původu – buď pocházejí z označení sedmi nebeských těles, ke kterým byla v jednotlivých kulturách přiřazována jednotlivá božstva (např. latinské úterý dies Martis = Martův den, respektive den planety Mars); případně byly dny pojmenovány podle jejich pořadí od počátečního dne v týdnu (např. české čtvrtek, islandské fimmtudagur, řecké Πέμπτη, hebrejsky jom chamiši – ve slovanských jazycích je čtvrtek čtvrtým dnem v týdnu, ale třeba v novořečtině, islandštině či hebrejštině dnem pátým).

Jak je patrné, tak i přes fakt, že kalendář je vynález sledovatelný zejména v jazyce, astronomii a matematice, mohou i archeologické prameny napomoci k pochopení počítání času v pravěku. Je zřejmé, že se v tomto případě archeologie opírá zejména o jiné než archeologické prameny a na jejich základě interpretuje vlastní data, ale vzájemným srovnáním lze nakonec pravěký kalendář do jisté míry rekonstruovat. Nejsme sice schopni přesně zjistit, zda byly měsíce děleny na jednotlivé týdny nebo v jaké měsíční fázi začínal nový měsíc či zda den začínal východem nebo západem slunce, můžeme však tyto informace sledovat s pomocí astronomie a nečetných historických zmínek. S jistotou však víme, že důkladné sledování pohybu nebeských těles je jevem, který lidstvo doprovází zhruba posledních 6000 let.
 

Doporučená literatura:

Elisabeth Chesley Baity et ali.: Archaeoastronomy and Ethnoastronomy So Far. In: Current Anthropology, Vol. 14, No. 4, 1973, s. 389-449.
Paul-Marie Duval – Georges Pinault (eds.): Recueil des Inscriptions Gauloises, vol. III: Les Calendriers (Coligny, Villards d’Héria). Paris, 1986.
G. Charrière: Le comput et le monument calendaire des Daces à Sarmizegetusa. In: Bulletin de la Société préhistorique de France, T. 60, Fasc. 7/8, 1963, s. 408-410.
G. Charrière: Typologie des orientations mégalithiques et protohistoriques. In: Bulletin de la Société préhistorique de France, T. 61, Fasc. 1, 1964, s. 160-168.
Daryn Rosario Lehoux: Parapegmata, or, Astrology, Weather, and Calendars in the Ancient World. Rukopis doktorské disertace, University of Toronto, 2000.
Harald Meller (ed.): Der geschmiedete Himmel. Die weite im Herzen Europas vor 3600 Jahren. Stuttgart, 2004.

Autor: Ľubomír Novák
(Národní muzeum)