Keltská hlava z Mšeckých Žehrovic

Archeologická sbírka Národního muzea, inv. č. H1-111938

Snad nejznámějším nálezem v archeologické sbírce Národního muzea je keltská hlava z Mšeckých Žehrovic. Tato 25 cm vysoká skulptura vytesaná z opuky je vůbec nejproslavenějším českým nálezem v celé Evropě a nemá jedinou paralelu. V roce 1995 dokonce na počest tohoto významného nálezu astronom Miloš Tichý pojmenoval jednu z planetek naší sluneční soustavy jménem Mšecké Žehrovice. Ovšem nebýt lidské chamtivosti, nejspíše bychom se o tomto skvostu keltského umění nedozvěděli. 

Nález byl totiž dílem čiré náhody. 19. května roku 1943 se neznámý zloděj rozhodl krást písek v malé pískovně v Mšeckých Žehrovicích na Rakovnicku, ale po jeho zásahu se část povrchu propadla. Majitelé pískovny Josef Šlajchrt se svým otcem později téhož dne objevili pod utrženou ornicí zvláštní oblý předmět a poblíž něj další dva kusy. Když je složili dohromady, ukázalo se, že mají co do činění s částí nějaké sochy. Jali se tedy hledat v písku další kusy, ale nalezli již jen keramické střepy, zvířecí kosti a zlomky švartny. O něco později ještě dohledal čtvrtý díl plastiky polní hlídač Štěpán Jeřábek, kterému Šlajchrtovi nález ukázali cestou domů.
Jelikož jak Šlajchrtovi, tak Jeřábek o nálezech veřejně mluvili, brzy se o nich dozvěděl novostrašecký amatérský archeolog Josef Bauman, který byl již delší dobu ve stálém kontaktu se Státním archeologickým ústavem. Bauman jednotlivé části vyzvedl od obou nálezců a celý nález ohlásil archeologickému ústavu a zároveň i Národnímu muzeu. 28. května si pak kamennou hlavu do Prahy odvezl archeolog Ivan Borkovský, který byl zrovna v regionu na průzkumu. Národní muzeum však samozřejmě také projevilo zájem o zkoumání této unikátní památky a tak v roce 1944 po delším vyjednávání došlo k předání skulptury Národnímu muzeu.

Je potřeba zdůraznit, že nálezce Josef Šlajchrt nikdy neobdržel za tento významný nález žádnou finanční odměnu, ani o žádnou nikdy nežádal. Odevzdání nálezu vědecké instituci považoval za věc samozřejmou a až do konce života se o osudy svého objevu zajímal. Od Národního muzea obdržel děkovný dopis a celoživotní volný vstup do jeho expozic, Šlajchrt tedy zůstával ve stálém kontaktu s odborníky. Ještě na sklonku života, v roce 2004 při příležitosti svých 90. narozenin, se přijel podívat na originál svého nálezu.

A čím že je tento kamenný artefakt tak unikátní? Především tím, že jako jediná známá skulptura z celé keltské Evropy zobrazuje rysy tak realistické, že se předpokládá, že se jedná o vyobrazení konkrétní, kdysi žijící osoby. Keltských kamenných hlav je totiž známo v Evropě více, ale žádná se provedením ani úrovní uměleckého ztvárnění nevyrovná této. Její vznik je kladen do 2. poloviny 3. století př. Kr. a na základě studia materiálu, jímž je místní bělohorská opuka, se předpokládá, že vznikla přímo v okolí Mšeckých Žehrovic. Datována byla jednak podle nálezových okolností, tedy díky výskytu s dalšími samostatně datovatelnými artefakty a také podle umělecko-historického průzkumu, neboť nese řadu prvků laténského uměleckého stylu.

Složením všech čtyř dochovaných fragmentů dostaneme téměř celou mužskou hlavu i s částí krku, jíž chybí jen pravé ucho s částí týlu. Její velikost přibližně odpovídá velikosti skutečné lidské hlavy, z ploché tváře vystupují oči mandlového tvaru a lichoběžníkovitý nos. Obočí je spirálovitě zakončené, stejně tak mohutný zakroucený knír. Ústa jsou vyznačena rýhou a mají koutky stočené dolů. Uprostřed úst zeje malý kulatý otvor, jehož význam nám však není znám. Na krku je umístěn nákrčník – torques, typický keltský šperk, který nacházíme v hrobech mužů i žen z vyšších společenských vrstev. Účes má podobu úzkého plastického příčně členěného pásu nad čelem od ucha k uchu, týl je zdrsněn a působí dojmem oholené hlavy.

Již Ivan Borkovský si povšiml, že v blízkosti místa nálezu se rozprostíral rozsáhlý valový areál. Při jeho dalších výzkumech pak bylo zjištěno, že se jedná o laténský ohrazený dvorec, tedy jakési panské sídlo. To zapadá do celkové mozaiky nálezu, neboť i jinde v Evropě se kamenné skulptury hlav nacházejí v blízkosti či přímo v podobných dvorcích. Patrně se tedy nejedná o zobrazení boha, protože bohy Keltové umisťovali do samostatných svatyní.
Koho však tedy socha zobrazuje? Po důkladné analýze samotné skulptury i studiu četných písemných pramenů dospěli archeologové k závěru. Podle rozboru specifického účesu - tonzury a zmínek v písemných pramenech, zabývajících se druidy na Britských ostrovech se pravděpodobně jedná o sochu významného druida, nejspíše dřívějšího příslušníka komunity, která Mšecké Žehrovice obývala. V prostoru dvorce se totiž mohli scházet obyvatelé z okolí či samotní příslušníci rodu a proto pro ně mohla být skulptura uctívaného heroizovaného člena místní komunity, patrně někdejšího druida, tolik důležitá.

Ovšem kolem této slavné hlavy stále zůstává spousta otazníků. Měla hlava tělo, nebo jde jen o bustu, která byla umístěna na nějakém podstavci? Komu asi patřila tvář, jejíž podoba se nám zachovala po tisíce let? A co onen muž učinil tak významného, že ho lidé okolo něj začali uctívat a jeho podobu zvěčnili do kamene? To si zatím můžeme pouze domýšlet....

Více o nálezu i lokalitě se dozvíte z následující publikace:
Blažková, K. - Sedláček, F. - Stolz, D. - Stolzová, D. - Venclová, N. 2011: Příběh nejkrásnější keltské hlavy. Pohled do života Keltů nejen na Novostrašecku. Praha - Rakovník.

Autorka textu: Veronika Mikešová
(Národní muzeum)

Fotogalerie (fotografie z výše uvedené publikace a archivu NM):