Jaroslav Hašek, Švejk a archeologie

Jaroslav Hašek (30. 4. 1883 v Praze – 3. 1. 1923 v Lipnici nad Sázavou) dosud nikdy nebyl spojován s archeologií. Nutno však podotknout, že on sám se ve svém krátkém životě věnoval ledasčemu – novinařině, spisovatelství, úředničině. Několik let žil tuláckým životem a procestoval Uhry a Halič. V roce 1915 dobrovolně narukoval v Českých Budějovicích k 91. pluku, aniž by o této skutečnosti někoho zpravil, takže byl určitou dobu považován za pohřešovaného. Na ruské frontě přeběhl k českým legiím a v roce 1918 se přidal k bolševikům a jako vojenský velitel působil v Ruské armádě. Ve střední Asii a na Sibiři prováděl osvětovou činnost, působil v těchto dalekých oblastech jako překladatel. V prosinci 1920 se vrátil do Prahy a plynule zde navázal na svůj dřívější bohémský život. Znechucen politickým vývojem nakonec odešel do Lipnice nad Sázavou, kde později zemřel.

Prostudujeme-li jeho dílo, překvapí nás především neuvěřitelná paleta lidských charakterů, které potkáváme od Prahy až po ruskou frontu. Obrovské množství historek, vyprávěných jak autorem, tak především ústy Švejka samotného, naznačují, že se Hašek často pohyboval v pestré společnosti. Mnohé narážky na roztodivné vědní obory ukazují, že Hašek vstřebal leccos – od biologie, filosofie, až po maďarštinu. Přesto však nejsilněji z nich dostává se slova klasickým „hospodským řečem“ a historkám. Ty se vznášejí především v kruzích běžných lidí – měšťanů i venkovanů, podvodníků a prostitutek, Čechů, Němců i Maďarů. Zachycuje v nich multinárodnostní Rakousko-Uhersko v celé své rozkošatělosti a pitoresknosti. Těžko uvěřit, že by si snad Hašek všechny zcela v hlavě vymyslil. Mnohem prozaičtější je vysvětlení, že velkou část z nich zapsal přímo v hospodských zařízeních nebo kavárnách – prostě mezi lidmi.

Že Hašek dobře věděl, oč v archeologii jde, je jasně patrné již ze scény, odehrávající se v Haliči, nedaleko před frontou. Vojáci z vlaku pozorují odhozené odpadky a Hašek správně poukazuje na způsob vzniku archeologických situací a metodice archeologické práce, když říká: „A vskutku, pod náspem válel se vyzývavě nočník s potlučeným emailem, rozežraný rzí, mezi střepinami hrnců, kteréžto všechny předměty, nehodící se již pro domácnost, ukládal zde přednosta nádraží, patrně jako materiál k diskusím archeologů budoucích věků, kteří, až objeví toto sídlisko, budou z toho magoři, a ve školách budou se děti učit o věku emailovaných nočníků.“

Také Švejk samotný ukázal, že archeologické drby nejsou mu neznámé: „Poslušně hlásím, pane lajtnant, že s takovým nočníkem byla jednou pěkná legrace v lázních Poděbradech. Vo tom se u nás vypravovalo na Vinohradech v hospodě. Tenkrát totiž začali vydávat v Poděbradech časopejsek Nezávislost a poděbradskej lékárník byl toho hlavní hlavou a redaktorem tam udělali ňákýho Ladislava Hájka Domažlickýho. A ten pan lékárník, to vám byl takovej podivín, že sbíral starý hrnce a jiný takový drobotiny, až byl samej muzeum. A von si jednou, ten Hájek Domažlickej, pozval na návštěvu do poděbradskejch lázní jednoho kamaráda, kterej taky psal do novin, a vožrali se tam spolu, poněvadž se už přes tejden neviděli, a ten mu slíbil, že mu za to pohoštění napíše fejton do tý Nezávislosti, do toho nezávislýho časopisu, ve kterým von byl vodvislej. A von mu ten jeho kamarád napsal takovej fejton vo takovým jednom sběrateli, jak našel v písku na břehu Labe starej nočník plechovej a myslel, že to přilbice svatýho Václava, a udělal s tím takovej rozruch, že se tam na to přijel podívat biskup Brynych z Hradce s procesím a s korouhvema. Ten lékárník poděbradskej myslil, že to padá na něho, a tak byli vobá, von a ten pan Hájek, ve při.“

Neměla by nám uniknout skutečnost, že Švejk zde zmiňuje jakéhosi „poděbradskýho lékárníka“, který „byl samej muzeum“. Nenaráží tu Hašek na skutečnou - a nutno říci, že významnou - postavu české archeologie, člena Píčovy družiny, poděbradského lékárníka PhMr. Jana Hellicha (1850-1931)? Domnívám se, že zcela nepochybně! Hellich se kromě své profese aktivně zajímal o antropologii a archeologii, psal fundované články do Památek archeologických, do Obzoru prehistorického, sám zpracoval obsáhlou stať o pravěku Poděbradska a přispíval do mnoha regionálních časopisů. Patřil v tomto oboru k nejpřednějším spolupracovníkům Národního muzea a tam také ochotně předával ty nejcennější nálezy. Jeho obsáhlá sbírka archeologických a dalších památek stala se základem sbírek Polabského muzea v Poděbradech, které sám založil roku 1901. Byl, mimochodem, zvolen poděbradským starostou pro léta 1883-1896 a v roce 1919 se stal také předsedou svazu českých muzeí a do posledních chvil svého života tuto čestnou funkci svědomitě zastával. Lze tedy říci, že byl jistě známou osobností a to nejen na samotném Poděbradsku.

A není to jediný případ, kdy se Hašek ukazuje jako znalý archeologických persón. Velmi konkrétní informace udává o výzkumu MUDr. Jana Axamita (1870-1931) v Roztokách u Prahy. Jde o součást bizarní historky, vyprávěné samotným Švejkem během jízdy do Karpat, po čas zastavení v Budapešti: „Vona je to holt vášeň, ale nejhorší je to, když to přijde na ženský. V Praze II byly před léty dvě vopuštěný paničky, rozvedený, poněvadž to byly coury, nějaká Mourková a Šousková, a ty jednou, když kvetly třešně v aleji u Roztok, chytly tam večer starýho impotentního stoletýho flašinetáře a vodtáhly si ho do roztockýho háje a tam ho znásilnily. Co ty s ním dělaly! To je na Žižkově profesor Axamit a ten tam kopal, hledal hroby skrčenců a několik jich vybral, a voni si ho, toho flašinetáře, vodtáhly do jedný takový vykopaný mohyly a tam ho dřely a zneužívaly. A profesor Axamit druhej den tam přišel a vidí, že něco leží v mohyle. Zaradoval se, ale von to byl ten utejranej, umučenej flašinetář vod těch rozvedenejch paniček. Kolem něho byly samý nějaký dřívka. Potom ten flašinetář na pátej den umřel, a voni ty potvory byly ještě tak drzý, že mu šly na pohřeb. To už je perverze.“

Profesor Axamit byl člověkem všestranným – byl odborným lékařem chorob nosních, ušních a krčních, překládal staroperskou poezii a vynikl také jako archeolog. Pracoval v Prehistorickém odboru Společnosti přátel starožitností českých a za 1. světové války krátce vedl pravěké oddělení Národního muzea. Mimoto byl od roku 1918 konzervátorem památkové péče. Spolupracoval se Státním archeologickým ústavem v Praze na výzkumech jeskyní Českého krasu (dodnes nese jeho památku tzv. Axamitova brána). Jeho badatelská činnost směřovala k archeologickému výzkumu okolí Prahy, významné jsou jeho objevy na Tetíně a Kazíně . S výsledky jeho výzkumu v Roztokách nás bohužel odborná literatura neseznamuje, Haškovu historku však není nutné ihned odkazovat na hromádku smyšlenek.

Hašek chápal a satiroval i vědy archeologii příbuzné – v následujícím případě jde o fyzickou antropologii ve vztahu ke genetice. Svůj svérázný výklad dějin evropských populací podává jednoroční dobrovolník Marek při přesunu 91. pluku do Mostu nad Litavou – Királyhidy (Bruck an der Leitha v dnešním Dolním Rakousku, respektive jeho dvojče na uherské straně - německy Bruckneudorf): „To už se dávno vědělo, že nás přeloží do Uher. Tam budou formírovat maršbataliony, vojáci se vycvičí v polní střelbě, seperou se s Maďary a vesele pojedeme do Karpat. Sem do Budějovic přijedou Maďaři posádkou a budou se mísit plemena. Je už taková teorie, že znásilňovat dívky jiné národnosti je nejlepší prostředek proti degeneraci. Dělali to Švédové a Španělé za třicetileté války, Francouzi za Napoleona a teď v budějovickém kraji budou to dělat zase Maďaři a nebude to spojeno s hrubým znásilňováním. Poddá se všechno během času. Bude to prostá výměna. Český voják vyspí se s maďarskou dívkou a ubohá česká děvečka přijme k sobě maďarského honvéda a po staletích bude to zajímavé překvapení pro antropology, proč se objevily vysedlé lícní kosti u lidí na březích Malše.“

Domnívám se tedy, že Jaroslav Hašek během svých četných pobytů v pražských hospodách, barech, kabaretech a nevěstincích vstřebal do svého tvůrčího ducha, mimo početné jiné vědy, i obor archeologie. Nejenže z jeho textů vysvítá, že poměrně dobře chápal, o čem metodika archeologické práce je, znal rovněž jménem i některé významné české archeology té doby. Je snad jen dílem náhody, že v textu nezmiňuje také jméno té doby snad nejvýznamnější, profesora J. L. Píče. Nebo byl to snad záměr? Nemohl profesor Píč být jedním z těch, se kterými se mohl mladý Hašek během konzumace v hovor zaplésti?

Ať tak či onak, již tehdy se dokázala archeologie mezi lidem poněkud zesměšnit, jak dokazuje výrok, se kterým se v knize o Švejkovi setkáváme již na samotném počátku. Kam archeologie a archeologové taky mohou patřit, objasňuje Hašek v době, kdy je Švejk zavřen na pozorování na psychiatrické klinice a setkává se zde s různými dalšími případy. Mezi jinými…„Jeden tam byl kvůli nějakým starým hrncům, kterým říkal popelnice.“

Autor textu: Zdeněk Beneš
(Ústav archeologické památkové péče středních Čech)

Použitá literatura:

Hašek, J. – Urban, P. 2008: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Praha.

Sklenář, K. 2005: Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Praha.