„Co však můj kostel dnes má, nemůže mi kníže odníti“

Při projížďce po české krajině můžeme obdivovat obrovské množství nádherných kostelíků, takřka v každé vesnici na nějaký narazíme. I když to mnohdy na první pohled nepoznáme, některé z nich sahají do hluboké minulosti, až do doby raného středověku. Napadlo vás ale někdy, kdo a proč je stavěl? Ač by se mohlo zdát, že jde o banální otázky, odpovědi mohou být velmi zajímavé.

V září roku 1118 zasáhla Prahu silná povodeň, o které Kosmas říká, že takové „nebylo od potopy světa na zemi“. Pokračuje povzdechem: „Ach, kolik vsí, kolik v našem podhradí domů, chalup a kostelů svým přívalem pobrala!“ Jistě muselo jít o velkou tragédii, která zasáhla řadu lidí. Pro nás je ale tato zmínka důležitá i z jiného hlediska. Říká nám totiž, že už na počátku 12. století stálo pod Pražským hradem několik sakrálních staveb. Vzhledem k tomu, že je vzala voda, byly pravděpodobně ze dřeva. Také archeologické prameny potvrzují koncentraci raně středověkých kostelů v pražském podhradí, která je ovšem až nepřiměřeně hustá v poměru k množství věřících, kteří je mohli využívat. K čemu tolik kostelů? A kdo je postavil?

Napovědět by nám mohl příběh, který se udál roku 1061 a který pro nás zaznamenal Kosmas ve své kronice. Mstiš, správce hradu Bíliny, přišel žádat knížete Vratislava, aby se zúčastnil svěcení kostela svatého Petra, který z milosti knížete Syptihněva (zesnulého v lednu 1061) vystavěl v bílinském podhradí. Byla to prosba velmi smělá, protože kníže dosud nezapomněl, že Mstiš měl kdysi hlídat na svém hradě jeho choť, ale místo vlídného zacházení se k ní choval velmi krutě, držel ji ve vězení a dokonce si prý každou noc její nohu připoutával ke své. Přesto Vratislav souhlasil a přislíbil zúčastnit se slavnosti. Kosmas dále vypráví: „Přišel kníže i biskup, a jakmile byl kostel v podhradí vysvěcen, vystoupil kníže na hrad k obědu a rovněž se posadili k hodovním stolům hradský správce Mstiš v svém dvoře před kostelem spolu s biskupem. Za obědem přišel mu posel pošeptati: ‚Odňata je ti správa hradu a dána synu Všeborovu, Kojatovi‘; ten byl toho času prvním na knížecím dvoře. K tomu Mstiš odpověděl: ‚Knížetem jest a pánem, se svým hradem ať učiní, co se mu líbí. Co však můj kostel dnes má, nemůže mi kníže odníti.‘ Ale kdyby nebyl té noci na radu biskupovu a s jeho pomocí pryč ujel, jistě by byl pozbyl očí i nohy své, kterou kdysi připoutával k noze choti knížete.“

Tento příběh v sobě skrývá velmi podstatné informace o raně středověkých poměrech. Představuje silného a nekompromisního vládce, který rázně zasahuje, když se mu někdo znelíbí. Ani bílnský správce ale nemá slabé postavení. Zve k sobě na svou slavnost knížete a hostí také biskupa. Sídlí na dvorci v podhradí, u kterého si dokonce vystavěl kostel. Právě tato sakrální stavba má zvláštní postavení v celém sporu. Jak Kosmas dokládá, byl kostel postaven se souhlasem knížete, bez kterého by jistě nemohlo ke stavbě dojít. Byl však chápán jako majetek zároveň církve a Mstiše. Ten o svých nárocích na něj nepochybuje ani v okamžiku, kdy je sesazen z pozice správce hradu.

Máme zde tedy doklad něčeho, čemu říkáme „vlastnické kostely“. Šlo o sakrální stavby vystavěné soukromými osobami, které se tak stávaly jejich majetkem. Důvodem jejich výstavby bylo jednak jistě prohloubení christianizace české společnosti, ale zároveň se stávaly zřetelným vyjádřením prestiže jejich stavitelů, kteří byli inspirováni panovníkem a jeho sídly. Postavit kostel si jistě nemohl dovolit jen tak někdo, protože to bylo velmi nákladné a zároveň to vyžadovalo, jak jsme už řekli, povolení od panovníka. Je tak zřejmé, že stavba vlastního kostela představovala symbol velmi vysokého sociálního postavení ve společnosti.

Mocní lidé a jejich rody ale nesídlili jen v bezprostřední blízkosti panovnických hradů, od poloviny 12. století nacházíme doklady šlechtických sídel i ve venkovském prostředí. Svědčí nám o tom písemné prameny, zvláště pak důležité listiny, na kterých museli být podepsáni svědci. Podpisy v těchto tzv. svědečných řadách nám poskytují neocenitelné informace. U jmen urozených lidí byly často přidávány údaje o příbuzenském vztahu, které odkazovaly na otce či bratra. Od 40. let 12. století ale u těchto jmen postupně přibývá ještě další důležitá informace, totiž místní jméno uváděné v predikátu, neboli přídomku. Jedná se tak o jedny z nejranějších dokladů pozemkové šlechty. Někdy můžeme sledovat i zajímavý vývoj, jistý Beneda je v listině z roku 1175 podepsán jako Beneda, syn Ctiborův, o dva roky později ale už vystupuje jako Beneda ze Svojšína.

V mnoha lokalitách, které známe právě z těchto starých predikátů, stojí kostel, jenž svým původem sahá až do raného středověku. Většinou se u těchto nejstarších románských chrámů jedná o podélné jednolodní stavby, méně jsou zastoupeny rotundy. Se šlechtickými sídly jsou často spojovány tribunové kostely, které poskytovaly svým majitelům dostatečné oddělení od „běžných“ věřících. V případě těchto nejstarších chrámů se nám však bohužel doposud nepodařilo archeologicky jednoznačně prokázat jejich navázání na panské dvorce. Na přelomu 12. a 13. století je však situace už pro nás jasnější.

Kostel sv. Jakuba Většího ve Vroutku u Podbořan pochází ze závěru 12. či počátku 13. století, kdy u něj byli pohřbíváni příslušníci zdejší komunity. Díky písemným pramenům se můžeme dokonce dozvědět, komu místní sídlo patřilo v době stavby chrámu. V roce 1227 totiž sepsal Kojata z rodu Hrabišiců závěť, která byla zároveň inventurou jeho majetku. Celkem obsahovala asi 50 vesnic, mezi kterými byl zmíněn právě i Vroutek. Tato vesnice byla spolu „s příslušenstvím“ darována řádu křižovníků ze zderazského kláštera.

Samotný kostel zaujme mohutnou hranolovou věží, která dosahuje výšky 19 metrů. Zajímavé je, že interiér věže a lodi tvoří dvě oddělené části, které mají samostatné vstupy. Do lodě se vstupovalo severním portálem, pro vstup na věž ale sloužil vchod umístěný vně kostela. Byl navíc zvláště chráněn, protože se nachází ve výšce zhruba 4 metrů. Tímto portálem se vcházelo do prvního věžního podlaží. Odtud bylo možné vstoupit na tribunu, kterou však pozdější úpravy odstranily.

Dva vstupy do vrouteckého kostela jistě souvisí s odlišným sociálním postavením vstupujících. Je zřejmé, že vstup do věže byl určen pro šlechtu. Z tohoto předpokladu vycházel také Antonín Hejna, který vedl ve Vroutku v roce 1973 archeologický výzkum. Odkryvy se proto soustředily do severozápadního sousedství kostela, tedy do míst, kam míří věžní vstup. Výsledky výzkumu splnily očekávání a přinesly zásadní informace. Šest metrů od kostela se totiž podařilo odkrýt pozůstatky rozměrné, částečně zahloubené stavby čtyřúhelníkového půdorysu. Keramické střepy v zásypu stavební jámy mohou datovat zánik této stavby zhruba do poloviny 13. století, o jejích počátcích však bohužel výzkum nepřinesl žádné informace. Celková situace napovídá, že se mohlo jednat o vícepatrovou stavbu, která patřila ke dvorci obývaném snad v první polovině 13. století.

Dalším příkladem kostela jednoznačně navázaného na šlechtické sídlo je chrám stejného patrocinia, tedy zasvěcený taktéž sv. Jakubu Staršímu, v Bedřichově Světci. Celá památka stojí ve východní části ostře vyděleného terénního bloku. Jedná se o jednoduchý jednolodní kostel vybavený tribunou. Na ní i v tomto případě vede zvláštní vchod přístupný zvenčí, který se opět nachází v severní stěně kostela a je umístěn asi 3,5 metru nad okolní terén. Jméno majitele místního sídla nám prozrazuje svědecký podpis v listině z roku 1238, kde je zmíněn jistý Ahně ze Světce. V 70. a 80. letech 20. století byly severozápadně od kostela prováděny archeologické výzkumy, které přinesly velmi zajímavé výsledky. Nejenže bylo objeveno středověké sídlo, ale dokonce dvě jeho odlišné fáze. Starší z nich spadá zhruba do druhé třetiny 13. století a můžeme ho tak považovat za Ahněho dvorec. Celý jeho prostor byl ohrazen dřevěnými prvky, uvnitř ohrazení stálo několik staveb. U hlavní, největší z nich, můžeme opět usuzovat na vícepatrovou stavbu, ve které spodní část patrně sloužila jako sklad a horní část byla obytná. Vznik dvorce lze datovat na základě srovnání s archeologickým materiálem z nedalekého města Mostu do doby okolo roku 1230.

Nejstarší české kostely tedy mohly plnit více funkcí zároveň. Kromě místa pro konání bohoslužeb mohly některé z nich sloužit také jako nástroj prezentace vlastního sociálního postavení. Snad budoucí bádání přinese i další a podrobnější informace o těchto stavbách i o životě lidí, kteří do nich chodili předkládat své prosby a díky Bohu.

Autorka: Dorotea Wollnerová
(Ústav pro archeologii FF UK)

Zdroje: 
Kosmas: Kronika česká
Hejna, A. 1976: Venkovská opevněná sídla 10. – 13. stol. v Čechách. Problematika jejich studia a výsledky dosavadního výzkumu. In: Archeologické rozhledy 28, s. 279-290.
Klápště, J. 1994: Paměť středověkého Mostecka. Most.
Klápště, J. 2005: Proměna českých zemí ve středověku. Praha.