Výlet do Řecka

Loni v létě jsem se vydal na dvoutýdenní výlet do Řecka – pro studenta antické historie to byl splněný sen. Navštívit mýty opředená místa, procházet slavná bojiště a spatřit na vlastní oči památky, o kterých jsem před tím četl jen v učebnicích, bylo vskutku uchvacující. S objevováním jsem začal na severu země pod stínem Olympu, v srdci starověké Makedonie. Mezi pozůstatky hlavního města Pelly byly k vidění propracované mozaiky zdobící podlahy honosných residencí, v muzeu za zmínku stála sbírka zlatem dekorovaných zbraní, ale co mě opravdu nadchlo, byla místní krajina. V dáli se tyčily tmavě zelené hory, pláně pokryté olivovými háji, červené střechy malých vesniček, sloupy z bílého kamene, azurově modré moře…

A po této barevné parádě jsem vstoupil do podzemního muzea královské nekropole ve Vergině a v téměř naprosté tmě pozoroval dechberoucí fresky znázorňující mytologické příběhy a lovecké výjevy, jako třeba únos Persephony nebo mladého Alexandra Velikého v souboji s divokými šelmami, zlaté koruny imitující dubové listí, či zbraně, které mohly patřit samotnému Filipovi II. Vlastnictví vyjmenovaných položek a vlastně i celých hrobek ovšem vyvolává i po více než čtyřiceti letech od nalezení kontroverze. Tomuto listu nenáleží dělat závěry v této líté akademické řeži, omezí se pouze na konstatování jednoho poznatku – ačkoli historické prameny jsou trhány na kusy, veškeré architektonické prvky byly obklíčeny a rozprášeny při posledním frontálním útoku, archeologické nálezy jeden po druhém nemilosrdně torpédovány a do toho všeho někdo stále bombarduje přeživší úsměvnými forensními rekonstrukcemi obličeje, běžný turista nemá o těchto skutečnostech ani ponětí a zcela odevzdán popiskům za vitrínami se kochá skvosty antického světa, které jsou tohoto obdivu hodny.

Poté jsem se přesunul do Athén a zamířil do Národního archeologického muzea, které je napěchované nepřeberným množstvím krásně zdobených váz, soch, šperků a zbraní napříč všemi obdobími, ale asi nejvíce jsem se těšil na předměty mykénské civilizace. Už okolnosti jejich nalezení byly zajímavé – v době, kdy Heinrich Schliemann prodával zásoby aljašským zlatokopům a munici válčícím mocnostem na Krymu, většina studentů klasické literatury odmítala autenticitu Homéra, tudíž i existenci míst v něm zmíněných. Byl to ovšem právě tento nadšenec do historie, kdo příběhům věřil a rozhodl se bájná města nalézt. To se mu také povedlo – i když se mu zazlívá jeho nekompromisní přístup k ‚pohomérské‘ době a řada artefaktů byla objevena za velmi pozoruhodných skutečností, svým odhodláním a objevy z Tróje a Mykén odkryl část minulosti, o níž dnes už jen málokdo pochybuje, a otevřel cestu k novému a podrobnějšímu poznání.

Athénská agora byla ve starověku jakési náměstí, kde se čile obchodovalo i debatovalo. Při prohlídce tamního muzea jsem si všiml, jak by řekli archeologové, jednoho špeku. Tedy ve skutečnosti jich bylo 190. Jednalo se o keramické střepy (ostraky) používané při tzv. ostrakismu, hlasování umožňující vyhoštění pro demokracii potencionálně nebezpečného občana. Tato kolekce byla objevena ve studni a měla být použita proti Themistoklovi, hrdinovi z Perských válek. Zjistilo se pouhých čtrnáct odlišných rukopisů, ostraky měly být snad určené negramotným občanům za jistý úplatek, což může značit politické machinace v době, kdy se definovala poválečná zahraniční orientace státu. Dnes je tento komplex poset kamennými ruinami a spolu s Hephaistovým chrámem a stromy za zvuku cikád tvoří příjemnou oázu uprostřed velkoměsta. Navíc je odtud pěkný výhled na Akropolis. Ovšem až do chvíle, než jsem uviděl všechny ty autobusy a hordy turistů, co se tam valily. Začínalo být horko, lidí houstlo, u pokladen už to bylo tělo na tělo. Celou cestu nahoru jsme se vlekli jako šneci, všichni byli netrpěliví, aby na ně nějaké památky zbyly. U prvního chrámu vypukl chaos, lidi se začali strkat a snažili se o co nejpovedenější selfíčka. Hlídači s píšťalkami měli co dělat, aby situaci uklidnili a se slovy “Quick photos and keep moving! Don’t touch it!” (Rychlou fotku a postupujte! Nešahejte na to!) popoháněly masy objektivů a nenechavých rukou zase o kus dál. Situace by se dala vyjádřit výpovědí malého chlapce, jehož dilema jsem mu nezáviděl. Doprovázela ho postarší žena, značně vyčerpána výstupem a lehce dezorientovaná tou spoustou památek. “Teď můžu udělat skvělý obrázek. Možná ještě jeden, když pohneme. Ale je tam fakt dost lidí…” – co s babičkou?

Popularita vyhlášených antických památek je očividná, někdy ovšem člověk nechce být na každé druhé fotce v albu japonských seniorů, proto jsem se vydal do odlehlejších oblastí Attiky. Zatímco na jižním pobřeží se nachází Sunion s chrámem Poseidona tyčícím se na útesu, na východě poblíž maratonského bojiště leží Rhamnous, kde naleznete chrám bohyně Nemesis a impozantní pevnost, která v minulosti střežila úžiny se sousedním ostrovem Euboia. Za napoleonských válek zde vedla výzkum Society of Dilettanti, které náleží nemalý dík za podporu zájemců o antiku. Dopravit se na toto místo je poněkud obtížnější a dobrodružnější, ale určitě stojí za to.

Dalšími místy na mém seznamu byly Delfy a Olympie. Delfy, v podstatě středobod světa (alespoň toho řeckého), a Olympie, kde se konaly nejprestižnější panhelénské hry – to mluví za vše. Ale jaké to doopravdy bylo být divákem na tradiční olympiádě nebo se zeptat věštírny na radu? Člověk musí hodně použít svou představivost, když se prochází mezi torzy dávných věků, ale je na tom něco zvláštně kouzelného, tady se totiž odehrávaly všechny ty příběhy z knih, tady se psala historie. Podobné mi to připadalo v Mykénách a Tírynthu – Lví brána, ohromné citadely, hradby doslova z kusů skály – není divu, že lidé v minulosti při pohledu na tato monumentální díla jen nevěřícně kývali hlavami a vymýšleli příběhy o Kyklopech, kteří utekli z říše mýtů a postavili je na věčnou památku dob minulých.

Někdy nenacházím dost slov věci popsat tak, jak by si zasloužily, nebo jich používám příliš, nic se nevyrovná tomu, když to vidíte sami. Asi nikdy nebudeme s jistotou vědět, jaké to bylo v Agoře debatovat se Sokratem, obdivovat velkolepost antické architektury za Hadriana nebo spatřit soutěsku u Thermopyl, jak ji viděl Leonidas, stále tu ovšem jsou jejich zlomky napolo pohřbené v dějinách, možná to jsou vrcholky ledovce, který trpělivě čeká na objevení.

 Autor textu a fotografií: Jan Doskočil

Fotogalerie: