Mrtvá města (Sýrie)

Úrodnou nížinu severozápadního cípu Sýrie obklopují široké úseky vápencových masivů, Džebel Bariša, Džebel Semaan a Džebel al-Zavija, které nejsou až natolik příznivé pro zemědělství, přesto to jsou právě tyto oblasti, kde se uchovaly pozoruhodné ukázky starověkého venkovského osídlení, jaké nebylo nalezeno nikde v římském světě; nachází se zde celé vesnice s polními systémy i pohřebišti. Přestože se tyto rozvaliny nazývají Mrtvá města, nepocházejí z měst, ale vesnic. Jsou to malé vísky s několika budovami, ale i rozlehlé aglomerace s velkým počtem budov, olivových lisů, s kostely a dokonce kláštery. V některých, jako byla například Serdžíla (Serjilla, Džebel al-Zavija), ležící 65 km severně od města Hamá proslulého vodními koly, a 40 km jihozápadně od hlavního města stejnojmenné provincie Idlib, dnes sužované boji mezi rebely a vládními vojsky, byly dokonce lázně.

Většina dodnes stojících budov patří 4., 5. a 6. století. Důvod, proč se tyto vesnice tak dobře dochovaly, je zřejmý. Na konci římského a raně islámského období byly velmi hustě osídleny, ale posléze osídlení řídlo, až byly nakonec někdy v 9. nebo 10. století doslova opuštěny. Postupně chátrající budovy nebyly rozebírány na stavební materiál, tak jako tomu bylo jinde v hustě obydlených oblastech, protože zde již nebyl nikdo, kdo by jej potřeboval. Mnoho budov se dochovalo do původní výšky, jenom jim chybí podlahy v horních patrech, střechy, dveře a okenice.

Oblast byla před římskou anexí jenom řídce osídlena, k rozvoji osídlení dochází na konci 1. a na začátku 2. století n. l. Od roku 330 do roku 550 zaznamenal masiv nejvýznamnější nárůst obyvatel; největší počet staveb, a přitom nejkvalitnějších, pochází z roku 550, což znamená, že do poloviny 6. století byla půda schopna obyvatele uživit. V oblasti převažuje mírné klima, masiv dosahuje v průměru 500 až 600 metrů nadmořské výšky a dešťové srážky zajišťovaly dostatečné zásoby vody ve starověku schraňované systémem cisteren.
Kdo však byli tito obyvatelé? Byly to nezávislé obce zemědělců, nájemci půdy nebo dělníci na statku, podřízeni nepřítomným majitelům půdy ve městech? Nebo patřily větší budovy bohatým majitelům statků? Odpovědi na tuto otázku hledají archeologové od té doby, co Mrtvá města upoutala jejich pozornost.

Podle mimořádného počtu dochovaných lisů na olivy badatelé nejdříve předpokládali, že se v této oblasti pěstovaly olivy na export (ve všech vesnicích bylo dohromady identifikováno přes 500 lisů). Novější studie poukazují na to, že okolní města byla dostatečně početná, aby spotřebovala všechny přebytky vápencového masivu. Pěstování oliv a výroba oleje byla v této oblasti jistě významná, ale ne ve všech regionech, neboť některé vesnice měly jenom málo lisů nebo žádný, v jiných případech je zase jejich počet mimořádný. Jiné vesnice v této oblasti zase mají velký počet kamenných žlabů na krmení dobytka, které jsou dokladem větší koncentrace jeho chovu. Džebel Zavija měl ve srovnání s ostatními lokalitami menší počet lisů a koryt, ale nejlepší zemědělskou půdu a vyrostly zde největší osady, jako byla například el-Bara. Pravděpodobně se zde pěstovaly produkty, které zanechaly málo, nebo žádné stopy v archeologickém materiálu, jako bylo obilí nebo ovocné stromy. Vápencový masiv nabízel prostředí, které umožňovalo více forem zemědělského využití půdy s regionálními preferencemi nebo specializacemi. V oblasti se nachází jenom málo budov, které by mohly být identifikovány jako velkostatky, a lze předpokládat, že tito statkáři žili v úrodnějších nížinách a ne v této okrajové oblasti a obyvatelé Mrtvých měst se v těchto kopcích usadili, až když byla půda v nížinách kompletně využita. Kolonizace vápencového masivu může být tedy důsledek intenzivnějšího využívání nížin městy, malí zemědělci byli vytlačeni velkými statky a museli se poohlédnout po něčem jiném. Na Mrtvá města je tedy třeba pohlížet spíš jako na komunity svobodných zemědělců, než jako na velké statky spravované nájemci. Identifikace jednotlivých budov je obtížná, některé byly hypoteticky identifikovány jako veřejné stavby spojené se skladováním a případně prodejem oleje, což je typ budovy, která bývá označována některými badateli jako andron. Tyto budovy jsou situovány ve středu vesnice nebo u vchodu do ní a chybí jim dvory, jaké jsou charakteristické pro domy. Nejlépe známý andron je tzv. café v Serdžíle, který stojí v centru vesnice vedle lázní. (Tyto dvě budovy mohly tvořit jeden komplex, ale není to zcela jisté). Dole mívají podzemní místnost, která sloužila jako skladiště, a nahoře je jedna velká místnost, která mohla být místem setkávání obchodníků a výrobců zboží, něco jako tržiště.

Vesnice nevznikaly podle žádného jednotného plánu, nejsou zde žádné pravidelné ulice, většina dochovaných budov jsou domy, i když jejich účel není jednoznačný. V každém případě jsou kamenná obydlí měřítkem úspěchu: místní obyvatelé profitovali z prodeje přebytků a dokázali investovat svůj zisk v drahé bydlení. Domy se mezi sebou různí v kvalitě výstavby a některé budovy mají výjimečnou dekoraci. Tyto rozdíly pravděpodobně odrážejí rozdíly v bohatství, v postavení a možná i určitou hierarchii mezi vesničany.
Po domech jsou nejběžnějším typem budov kostely, nejsou v každé osadě, ale jsou v této oblasti mimořádně početné (mělo by jich být v celé oblasti na 1200), některá vesnice má dokonce dva nebo tři. V těchto kopcích se nacházejí i kláštery, pravděpodobně jejich půdu obdělávali mniši. Zvláštní stavbou, která se nalézá ve vesnicích, připojená k domům nebo někdy volně stojící, je věž. Některé mají ploché střechy, některé špičaté. Jejich funkce však není zcela jasná, mohly být používány k dohlížení na vesnice a jejich pole, mohly sloužit i jako skladiště nebo k bydlení. Protože jsou některé opatřeny latrínami a podsebitím mohly tedy mít i funkci obranou.

Mrtvá města představují symbiózu mezi městy a venkovem, venkovské obyvatelstvo profitovalo z velkých trhů ve městech, jako byla Antiocheia, Apameia, Chalcis, prodávalo své přebytky na těchto regionálních trzích nebo je vyváželo do zámoří. Vzestup a pád těchto okrajových oblastí byl, jak se zdá, spojený s růstem a pádem prosperity velkých měst. O osadách v bohatších nížinách obklopujících vápencový masiv toho víme méně, ale bylo to pravděpodobně zde, kde existovaly velkostatky pěstující monokultury, které byly předmětem exportu. V římském období byly tyto nížiny hojně osídleny, ale jak se dá očekávat, díky nepřetržitému osídlení jsou ovšem stopy po něm méně patrné než na vysočině masivu.

Směrem na východ od Džebelu Zavija se krajina postupně proměňuje ve vyprahlou step. Pozdně římské osídlení se v této oblasti vyvíjelo nezávisle na jakékoliv centralizované strategii, rozhodujícím faktorem byla dostupnosti vody, ať už to bylo přivedení vody ze vzdáleného pramene nebo sbírání dešťových srážek. Vyprahlé oblasti byly zásobovány kanáty, podzemními kanály, jimiž se z horských oblastí přiváděla samospádem voda, někdy i ze vzdálenosti delší 10 km, a které zásobovaly obecní rezervoáry, přestože jejich primární účelem bylo zavlažovat pole. K pozdně římskému osídlení tohoto regionu patří ještě několik velkých administrativních a vojenským komplexů, kterým, jak se zdá, zázemí poskytovaly okolní oblasti. Podobně jako tomu bylo u velkých vesnic, takové náročné stavby byly možné jenom s podporou rozvinuté zemědělské infrastruktury. Nejproslulejší z nich je Kasr ibn Wardan, což je komplex tří samostatně stojících budov, které byly identifikovány jako „palác“, kostel a ubikace vojáků. Palác je datován nápisem do roku 564 a celý komplex byl postavený asi v polovině 6. století. Základy jsou z basaltu a ve fasádě se střídají pruhy cihel s basaltem vytvářející barevný efekt. Oblouky a kopule jsou zhotoveny jenom z cihel. Rozměry a tvarem jsou cihly shodné s cihlami použitými na výstavbu Justiniánova paláce v Konstantinopoli nebo chrámu Boží Moudrosti a je možné, že nějaký materiál byl z této oblasti importovaný. Ke stavbám však byly nalezeny regionální paralely, takže se zdá, že je to dílo syrských architektů. Kasr Wardan byl pravděpodobně residencí nějakého vysoce postaveného úředníka nebo velkostatkáře, ale o jeho majitelích není nic známo.

Šesté století bylo obtížným obdobím pro východní provincie sužované opakovaným zemětřesením, hladomorem, perskými invazemi a morem, tyto faktory společně s dlouhodobými změnami uvnitř společnosti jistě přispěly k tomu, že impérium nebylo schopno odolat novým útočníkům. V roce 636 utrpěli Byzantinci u Jarmúku rozhodující porážku v boji s Araby o Sýrii. Sýrie, kdysi ležící na východní periférii římského impéria, se stala centrem říše se srdcem v Damašku, jejíž vliv se na začátku 8. století rozkládal od Španělska k řece Indus. Ovšem dobytí území nepřineslo žádné dramatické změny, ani úpadek oblasti, města umajjovské Sýrie nadále prosperovala a venkovské oblasti zůstávají nadále hustě osídleny. V suchých stepích a v pouštních oblastech se opravovaly a vylepšovaly římské systémy cisteren a zavlažování, budovaly se velké rezidence a zemědělské usedlosti často mylně označované za „pouštní hrady“. Římské panství v Sýrii, které trvalo od doby Pompeia Velikého prakticky po 700 let, skončilo, ale neznamenalo to kompletní odklon od tradice, ale naopak muslimové jeho dědictví přijali a přetvořili jej po svém.

 Autorka: Helena Svobodová
(Národní muzeum)