Minisérie ze Spojeného království

Právě se chystáte číst skladbu kratších textů o čtyřech památkách z velšského a anglického prostředí, které jsem na výletech navštívil. Nejedná se o vyčerpávající výklad faktů nebo umělecký projev dojmů, spíš jen tak co se stalo a co jsem viděl. Nejdříve bych začal s prehistorickým monumentem Stonehenge, je přeci jen proslulý a v časové posloupnosti nejstarší, poté přejdu do Cardiffu a Caerleonu s táborem římských legií, které Vás velšsky přivítají croeso! a nakonec se vydám zpět do Anglie do rozmanitého města Bath.

Stonehenge

Tento prehistorický must-see komplex, který se v několika fázích utvářel od neolitu až po dobu bronzovou, jsme s rodinou navštívili jako občerstvovací a kulturní zastávku při cestě do Walesu. Ikona Britských ostrovů nás zaujala už přímo ze silnice, vskutku se nachází přímo na frekventované trase a mluví se o plánovaném vybudování tunelu, aby se památce odlehčilo. Nicméně po zažití místního turistického pojetí a využití Stonehenge bych se nedivil kruhovému objezdu okolo kolosální stavby. Nejdříve nás mírně šokovaly ceny za vstup, ale po vypuštění různých služeb už se ta světovost dala zkousnout. Ne že bychom přijeli s řízkem v ruce a ponožkami v sandálech, mimochodem velmi nepraktická kombinace ve vlhkém podnebí – místní řeší problém obuvi žabkami nebo gumáky, ale platit za autobus přepravující turisty přímo od pokladny na parkovišti k monumentu na fotku a zpátky, to se nám nezdálo a rozhodli jsme se dojít ten kilometr pěšky. Osudová chyba, jelikož bez jízdenky nás nechtěli na silnici pustit a museli jsme po nezpevněné stezce okolo; ještě že nás a ovce chránila před motorovými výdobytky civilizace dřevěná ohrada, snad abychom neutekli. “Kvůli pár šutrům se takhle trmácet,” říkali jsme si v dešti brodící se blátem, nakonec jsme ovšem dorazili na místo a stálo to za to. Sice jsem ještě neviděl pyramidy, ale uznávám, tohle by si na zahradě jen tak někdo nepostavil. Megalit – velkolepá kamenná stavba – stěží si dovedu představit, jak celou tu věc zkonstruovali. Stále probíhají dohady o tom, k jakému účelu vlastně Stonehenge sloužil, ale jeho důležitost v krajině je nepopiratelná. Okolí je poseto značným množstvím dalších kamenných útvarů a mohylami a přitahovalo zájem odnepaměti.[1] Na našem území a ve střední Evropě se vyskytují neolitické stavby podobného rázu, tzv. rondely, o nichž jsem donedávna neměl tušení, ale jsou dokonce o mnoho starší než ty u Salisbury. Je pozoruhodné, že lidstvo má zálibu dotknout se nebes – vzpomeňte na již zmíněné pyramidy a chrámy nejen křesťanské, touha být blíž k bohům, zanechat o své existenci na zemském povrchu značku. Může být megalomanské dílo všeříkajícím výrazem jedince nebo celé komunity? Možná ano. Co zanechá soudobá společnost učebnicím dějepisu za sto, dvě stě, tisíc let? Desetikilometrové mrakodrapy. Jen aby nám, jak se obával Obelix, proslulý výrobce menhirů, nespadlo nebe na hlavu.

Caerleon

Pár mil za Newportem na jihovýchodě Walesu se na řece Usk rozkládal v prvních stoletích našeho letopočtu významný římský tábor – Isca Silurum (pojmenovaný podle bojovného kmene Silurů obývající tuto oblast) – dnešní městečko Caerleon. V pevnosti dlouhodobě sídlila legie II Augusta, její přítomnost mimo jiné značí nálezy s charakteristickými emblémy kozoroha a Pegase. Původně byla pevnost s příkopem a ochranným valem vybudována z hlíny, trsů travin a dřeva, kolem roku AD 100 byla již konstrukce zhotovena z kamene. Od začátku minulého století byla provedena řada výzkumů odhalující téměř celý rozsah pevnosti, zároveň se našlo množství militarií, keramiky, skla, šperků a mincí.[2] Jelikož jsem se sem vydal v únoru, měl jsem celý venkovní areál, který je volně přístupný, téměř pro sebe. Mohl jsem tedy v klidu vychutnávat římský amfiteátr celý porostlý travou a opodál prozkoumávat val opevnění, zbytky pecí a část odkrytých ubytovacích objektů pro vojáky.[3] Při prohlídce si mě odchytl takový usměvavý důchodce, byl nadšený, když slyšel, že se právě o antiku zajímám a že jsme probírali jeho rodiště ve škole. Začal mi ukazovat a vyprávět, co se kde kopalo, když byl malý, kolik mincí jeho strýc našel při stavbě domu, že se ulili ze školy, aby se podívali na právě odhalené dřevěné doky u řeky a tak dále. V centru městečka je potom vchod do římských lázní. Interiér slučující “syrovou” dochovanou architekturu a promyšlené inženýrství a novodobé vizualizace umožňuje představit si, jakého pohodlí si legionáři mohli dopřát po celém namáhavém dni podmaňování si barbarů, kteří si ještě uchovávali trochu své hrdosti a věrni tradici se na ně řítili ve válečných vozech, v jinak dost ponurém a příšerně mokrém ostrově (Tac. Ag. 12). Vždyť tu nerostou ani olivy!

Cardiff

Caerdydd, jak se hlavní město velšsky nazývá, leží na jižním pobřeží země. Hned na začátku se dopustím malé odbočky, zároveň si ovšem čtenář udělá lepší představu o místní kultuře a co ho může potkat, když se do Walesu vydá. Cítím jako svou povinnost upozornit na menší rivalitu s druhým největším Swansea; pro představu něco ve stylu humorného a dávno překonaného soupeření mezi Prahou a Brnem. O Cardiffu se povídá, že je příliš “poangličtěno,” což se projevuje nejen v mluvě a urbánní architektuře, ale také na lidech. Ne že by byli Cardiffané nějaké slečinky, jejich stadion hostí populární mezinárodní utkání v rugby, ale dnes se tam jen málokdo odváží pást ovce kolem bloku nebo vzít kozu na zmrzlinu. Velšané, zejména ti na severu, byli tradičně pastevci, horalové – pokud přijmeme nejvyšší vrchol Snowdon se svými 1085 m.n.m. za horu, nicméně nadmořská výška je v tomto případě nepřímo úměrná náročnosti terénu a drsným přírodním podmínkám, vždyť tu na výstup na Mt. Everest trénoval sám Edmund Hillary – a každý správný děda fáral down the pit. Přestože uhlí, oblaka dýmu z továren a nákladní lodě daly okolí Swansea typický průmyslový ráz, neubírají nic na půvabu úhledným parkům, klidným uličkám rozmanitých domků, přístavu plném plachetnic, zříceninám hradů a proslulým plážím (když zrovna neprší a nezabloudíte v mlze). V Cardiffu se nachází muzeum s galerií, malebné městské čtvrti či nádherný park s hradem u řeky. I když jejich Sainsbury’s (místní supermarket) nestřeží protiletadlové dělo z druhé světové války, což se všeobecně uznává za nejpádnější argument pro Swansea, nebudu vás od návštěvy odrazovat. Hradní areál se rozkládá přímo v centru města. Jako strategicky důležité místo zde Římané během své okupace postupně postavili sérii čtyř pevností, každou jinak rozlehlou a v jiném období. Kamenné pozůstatky poslední z nich jsou k vidění dodnes. Uprostřed zeleného nádvoří se na malém návrší tyčí impresivní normanská tvrz. Ve druhé polovině devatenáctého století prošel hrad velice nákladnou rekonstrukcí, zejména autenticita gotických věží vzala za své, okázalá exotičnost je do očí bijící, ale takový byl nejspíš trend doby. Koneckonců se o ni zasloužil domněle nejbohatší člověk na světě. Z věží je náramný výhled na město a můžete si prohlédnout expozice o životě na hradě. Pod hradbami jsou tunely, které byly během bitvy o Británii přestavěny na kryty a chránily civilní obyvatele před svrženými bombami.[4]

Bath

Bath se už na první pohled jeví jako vznešené, kultivované, reprezentativní, zkrátka lehce posh město. Má asi takovou pověst jako u nás Karlovy Vary. Tedy bez těch Rusů. Klasická architektura osmnáctého a devatenáctého století se snoubí s krásnými parky, řekou Avon, kamennými zdmi, spořádanými řadovými domky s bílou fasádou. Klid. Sem se jezdí lidé kochat. A nakupovat. Mě ale zajímaly hlavně slavné římské termální lázně. Prosvištěl jsem háj strítem, vyhnul se všem pózujícím a jejich tyčím, a konečně vstoupil do míst, které daly městu i své jméno. Kolem horkých pramenů založili Římané lázně a město Aquae Sulis, lázeňský komplex poté zůstal středem i dnešního města Bath a patří mezi nejzachovalejší a nejznámější římské památky severně od Alp.[5] Uvnitř si člověk prohlédne náčrty a ilustrace, jak takový technický zázrak vypadal a fungoval, veškerý luxus a dekorace, nešlo jen o balsám pro tělo, nýbrž do jisté míry i o společenskou událost. Nezřídka prý docházelo ke krádežím odložených věcí, proto se doporučovalo vodit si vlastního otroka na hlídání; novodobé bazény už samozřejmě nabízí skříňky a otroci pozbývají smyslu. Bylo by marné snažení vylíčit všechnu tu vytříbenost, architektonickou krásu a technickou sofistikovanost zdejších thermae, i kdyby mi nebesa propůjčila sto jazyků, bezmezný důvtip a inspiraci všech Múz (Ov. Met. 8.534-535). Když člověk stojí na malém nádvoří lemovaném dokola sloupy nesoucí obrovskou tíhu budov nad nimi a spatří klidnou zelenou hladinu vody uprostřed, v níž se ta krása odráží, není třeba slov.