Zrcadlo s Dioskúry

Najdete v expozici Umění Starého světa v paláci Kinských v sále 6

sbírka klasické archeologie NM, inv. č. H10-5943, kolem 300 př. n. l.

Etruská bronzová zrcadla patřila k výbavě dobře situovaných žen etruské společnosti. Podle nápisů z některých zrcadel víme, že etruské slovo pro zrcadlo bylo malena nebo malstria. Mívají okrouhlý tvar, přední strana je konvexní, hladká a leštěná, ta sloužila jako vlastní zrcadlo, zadní konkávní bývá zdobena gravurou. Zobrazené scény častou souvisejí s představami o posmrtném životě, s věštěním, s hudební produkcí, s hostinami, s kultovními obřady, vztahují se ke světu žen, ale nejčastěji to jsou náměty z mytologie, často inspirované řeckými mýty, ale poněkud pozměňované k etruskému vkusu. Tyto výjevy jsou cenným zdrojem poznání etruského života.

Zrcadlo s Dioskúry, foto Jiří Vaněk

Dochovaly se přibližně na tři tisícovky zrcadel, zhotovených v časovém rozmezí od konce 6. století př. n. l. do roku 200 př. n. l. Přibližně polovina z nich byla zdobena rytím a přibližně na 300 stovkách jsou vyryty nápisy. Mnoho jich označuje majitele (většinou jsou to ženská jména) nebo člověka, který zrcadlo daroval. V menším počtu se nacházejí i v hrobové výbavě mužů, ale většina byla vyrobena pro ženy, pravděpodobně jako svatební dar. Z okrouhlého disku zrcadla vyčníval řap pro zasazení rukojeti z organického materiálu, slonoviny, kosti nebo dřeva, která mohla být rovněž zdobena rytou a malovanou dekorací. Vzhledem k povaze materiálu se těchto rukojetí dochovalo jenom málo. Taková zrcadla se vyráběla kromě Tarquinií také ve Vulci, Orvietu, Bolsenu, Chiusi a v Perugii, kde jich bylo nalezeno největší množství. Zrcadla s řapem se vyráběla zhruba do roku 300 př. n. l. Další velkou skupinu tvoří zrcadla odlévaná v jednom kuse se zdobeným bronzovým držadlem, které obvykle končí hlavou berana nebo laně, výroba těchto zrcadel začíná v polovině 4. století př. n. l. a v centrální a severní Etrurii se udržela až do druhého století.

Od roku 400 př. n. l. se zrcadla odlévala ze slitiny obsahující vyšší obsah cínu než v předchozím období. Kov měl pak světlejší barvu, a tím i lepší reflexi obrazu, rovněž větší tvrdost a tudíž odolnost proti poškrábání a korozi, což bylo důležité pro dokonale hladký, leštěný povrch zrcadla. Okrouhlá zrcadla s víčkem, která se vyráběla v Řecku ve 4. století, se rovněž objevují i v Etrurii. Byla tvořena dvěma kruhovými polovinami spojenými pantem, dolní byla vlastní zrcadlo s konvexním naleštěným povrchem, horní mírně konkávní tvořila víčko, kterým se zrcadlo uzavíralo. Vnitřek víčka mohl být naleštěný nebo postříbřený, aby odrážel světlo, vnější strana víčka byla obvykle zdobena vytepanými reliéfními figurami, které byly zezadu vyplněny olovem, čímž byly reliéfy zpevněny a zároveň připevněny k pozadí. Reliéfní výjevy etruských zrcadel se nevytepávaly z volné ruky, ale podle formy, což vedlo k častému opakování námětů. Pokud je známa provenience těchto zrcadel, většinou pocházejí z jižní Etrurie (Tarquinie, Cerveteri, Tuscania, Vulci) a pravděpodobně byly i tam vyráběny. Mnoho zrcadel nalezených v hrobkách mělo leštěný povrch úmyslně zničený vyrytím nápisu suthina – náležím hrobu, napříč přes disk.

Dioskúrové, Kastór a Polydeukés, byli slavní řečtí hrdinové. Narodili se jako dvojčata, přestože byli nevlastními bratry. Kastorovým otcem byl spartský král Tyndareos, Polydeukovým Zeus. Jejich matkou byla Léda, Tyndarova manželka. Polydeukés jako Diův syn byl nesmrtelný. Dioskúrové se od sebe při žádném dobrodružství neodloučili, a když Kastór zahynul, odmítal Polydeukés svou nesmrtelnost, neboť se nechtěl od bratra odloučit. Nakonec jim Zeus dovolil trávit střídavě den v Hádově říši a den na Olympu.

Autorka: Helena Svobodová
(Národní muzeum)