Osobnosti zrodu české archeologie

Jaroslav Böhm, doc. PhDr. (1901-1962)

Studoval archeologii na FF UK v Praze, byl žákem L. Niederleho a A. Stockého. Od konce 20. let prováděl větší výzkumy z období n eolitu, doby halštatské, laténské, v našich zemích první velký výzkum keltského oppida (největší meziválečný systematický sídlištní výzkum) Staré Hradisko a také výzkumy raného slovanského středověku. Věnoval se také metodice výzkumu sídlišť. V roce 1939 nahradil K. Buchtelu ve funkci ředitele ve Státním archeologickém ústavu (později Archeologickém ústavu ČSAV) v Praze a zastával ji až do smrti. V roce 1949 získal státní cenu a díky aktivismu a diplomatické obratnosti vybudoval v Archeologickém ústavu ČSAV jednu z největších institucí oboru v mezinárodním měřítku. V roce 1962 byl jmenován prezidentem Mezinárodní unie věd prehistorických a protohistorických.

Nejvýznamnější díla: Kronika objeveného věku (1941), Naše nejstarší města (1946)

Karel Buchtela (1864-1946)

Studoval klasickou archeologii a dějiny umění na německé FF UK v Praze, studium ovšem z existenčních důvodů neukončil. Prováděl terénní výzkumy na Hradecku a v Pojizeří, znažil se (bohužel marně) o zřízení komise pro výzkum římského Podunají. Na přelomu 19. a 20. století se stal spolutvůrcem systému univerzitní školy a nejbližším spolupracovníkem Lubora Niederleho, po němž se dokonce v roce 1924 stal ředitelem Státního archeologického ústavu. Psal spíše méně a stručně, hodně však přednášel, měl hluboké znalosti materiálu a schopnost analýzy.

Nejvýznamnější díla: Rukověť české archeologie (1910 - spolu s L. Niederlem)

Jan Filip, prof. PhDr. DrSc. (1900-1981)

Vystudoval na FF UK v Praze dějepis a zeměpis, přednášky L. Niederleho a A. Stockého v něm ale vzbudily zájem o archeologii, takže působil souběžně jako jejich dobrovolný asistent. V roce 1928 získal doktorát a v roce 1938 se habilitoval pro pravěkou archeologii. V roce 1949 byl jmenován řádným profesorem prehistorie a protohistorie FF UK a ředitelem Ústavu a semináře pro pravěk a ranou dobu dějinnou, zde "vychoval" celou následující generaci předních archeologů. Souběžně s univerzitnímm působením se stal po J. Böhmovi v roce 1963 ředitelem Archeologického ústavu ČSAV. Působil také jako prezident Mezinárodní unie věd prehistorických a protohistorických, byl členem řady zahraničních akademií a vědecckých společností. Redigoval Památky archeologické a roku 1949 založil Archeologické rozhledy a řídil je do roku 1975. Na FF UK v roce 1970 obnovil a řídil edici Praehistorica. Odborně byl zaměřen zprvu na lužická popelnicová pole doby bronzové a halštatské, po roce 1945 pak na keltské osídlení střední Evropy, archeologii doby laténské a problémy oppid. Za svou práci získal několik domácích i zahraničních vyznamenání.

Nejvýznamnější díla: Pravěké Československo (1948), Keltové ve střední Evropě (1956), Keltská civilizace a její dědictví (1960)

Josef Vojtěch Hellich (1807-1881)

Vystudoval malířskou akademii v Praze, je autorem známých portrétů B. Němcové a F. Palackého, maloval také výjevy z nejstarších českých dějin a pověstí, využíval v nich i skutečné archeologické nálezy. F. Palacký ho v roce 1842 prosadil do funkce kustoda osamostatněné archeologické sbírky NM, byl také členem Archeologického sboru. V roce 1843 pro NM také vedl první oficiální terénní výzkumy u nás. Je autorem příručky české archeologie (ta však zůstala pouze ve formě rukopisu), v níž u nás poprvé aplikoval tehdy nové členění pravěku na dobu kamennou, bronzovou a železnou. Ilustroval také archeologické příručky J. E. Vocela. V 50. letech však z NM odešel a nadále již pracoval jako uznávaný umělec.

Lubor Niederle, prof. PhDr. (1865-1944)

Na FF UK v Praze studoval klasickou filologii a klaciskou archeologii, pak ale přešel k antropologii, prehistorii a etnologii, do okruhu prof. T. G. Masaryka. Vedle kulturní a sociální antropologie se více zaměřil na antropologii historickou, té věnoval habilitační práci na základě raně středověkých kostrových pohřebišť. Na FF UK se stal docentem antropologie a prehistorické archeologie a etnologie, v letech1907-08 byl děkanem FF a v letech 1927-28 dokonce rektorem UK. V 90. letech se dostal do sporů s prof. J. L. Píčem z NM a v tomto sporu se stal hlavou "univerzitní školy" v české archeologii. Na rozdíl od Píče byl však spíše teoretikem, v terénu nepracoval. Založil v roce 895 Národipisné muzeum českoslovanské, byl jeho prvním ředitelem a redaktorem jeho Věstníku. Na konci 19. století se definitivně zaměřil na slovanskou archeologii. Po vzniku ČSR podnítil a připravil založení Státního archeologického ústavu v Praze, stal se jeho prvním ředitelem a tvůrcem odborné koncepce, byl také prvním předsedou Společnosti československých prehistoriků (dnes ČAS).

Nejvýznamnější díla: Slovanské starožitnosti (1902-1925), Rukověť české archeologie (1910 - spolu s K. Buchtelou)

Josef Ladislav Píč, prof. PhDr. (1847-1911)

Nejvýznačnější český archeolog na sklonku 19. a počátku 20. století, vystudoval historii  na FF UK, učil na gymnáziích v Mladé Boleslavi a v Praze, od roku 1883 působil  na FF UK jako soukromý docent a od roku 1905 jako mimořádný profesor rakouských a slovanských dějin. Hledání jeho kořenů a plán  napsat nejstarší kulturní dějiny Čech ho přivedly k archeologii, které se pak nakonec plně věnoval. V Národním muzeu se ujal redakce Památek archeologických, od roku 1893 byl pak kustodem osamostatněného prehistorického oddělení NM. Od 90. let byl nejuznávanějším českým archeologim doma i v zahraničí, měl kolem sebe "Píčovu družinu" přátel, s nimiž vyvíjel rozsáhlou výzkumnou činnost, společně byli označováni za "muzejní školu", jež byla v opozici se "školou univerzitní". V nové budově NM vybudoval moderní expozici českého pravěku a raného středověku, založenou na nálezech učiněných při vlastních výzkumech. V té době začal také pracovat na svém životním díle (Starožitnosti země české), kde se snažil veškerý známý archeologický materiál postavit do evropských souvislostí. Některé jeho představy a interpretace však byly chybné a proti jeho pojetí se tak postavila skupina kolem L. Niederleho a K. Buchtely. Ti při průběžné kritice Starožitností vypracovali schéma následnosti kultur, v podstatě platné dodnes. V závěru svého díla musel Píč zaujmout stanovisko k proslulým Rukopisům (Zelenohorský a Královédvorský), jež se pokusil obhájit (pro připomenutí, během 20. století byly tyto rukopisy definitivně uznány za falza). Kolem jeho postoje vznikly tak ostré spory, které jej roku 1911 přivedly až k sebevraždě. Po jeho smrti tak ovládla archeologické pozice "univerzitní škola" a jeho zásluhy a odborné názory byly víceméně zhodnoceny  a uznány až v naší době. 

Nejvýznamnější díla: Starožitnosti země české I., II., III. (1899-1909)

Albín Stocký, prof. Ing. PhDr. (1876-1934)

Vystudoval chemii v Praze na ČVUT, od roku 1903 byl asistentem technické finanční kontroly v cukrovaru v Dobrovici na Mladoboleslavsku, kde se setkal s J. L. Píčem a archeologií. Po roce 1906 se věnoval výzkumům v okolí svého bydliště Nového Bydžova, kde spravoval městské muzeum. Po Píčově smrti byl doporučen univerzitní školou, aby vedl pravěké oddělení NM. V roce 1920 získal doktorát na UK, téhož roku se tam také habilitoval. V letech 1929-1934 byl byl řádným profesorem pro prehistorickou archeologii a etnografii a také ředitelem prehistorického a od roku 1930 i klasickoarcheologického oddělení Archeologického ústavu UK. Od roku 1920 a v letech 1931-1933 sám redigoval prehistorickou část Památek archeologických. Jeho odborným zaměřením byl neolit a eneolit, souhrnnou prací z orku 1926 nahradil 1. díl Starožitností J. L. Píče. Věnoval se také terénním výzkumům, antropologii a muzejnictví.

Nejvýznamnější díla: Čechy v době kamenné (1924), Pravěk země české I. - Věk kamenný (1926), Čechy v době bronzové (1928), Čechy v době železné (1933) 

Jan Erazim Vocel, prof., dr. h. c. (1802-1871)K archeologii se dostal poměrně pozdě, nejprve pracoval jako vychovatel a učitel ve šlechtických rodinách u nás i v zahraničí, psal poezii i prózu v duchu romantismu, přes historické povídky a básně dospěl k básnickým cyklům zachycujícím běh starších českých dějin od pohanských dob. Na počátku 40. let 19. století přichází do Prahy, kde se na výzvu F. Palackého ujal organizace nově vzniklého Archeologického sboru NM. Řídil i archeologické sbírky NM, výrazně se podílel na tvorbě prvních archeologických expozic NM a svými spisy z roku 1845 položil základy české archeologické literatury. Pod jeho vedením vznikly také první oborové časopisy, Archeologické listy v roce 1852 a v roce 1854 Památky archeologické. Díky své politické loajalitě se prosadil i n a FF UK, v roce 1850 se stal mimořádným profesorem archeologie (jako jeden z prvních na celém světě) a v roce 1862 pak řádným profesorem archeologie, dějin umění a české literatury. V roce 1860 mu byl udělen dánský řád (rytíř Danebrogu) a v roce 1869 čestný doktorát petrohradské univerzity.

Nejvýznamnější díla: Pravěk země České (1868)

Jindřich Wankel, MUDr. (1821-1897)

"Otec moravské archeologie" vystudoval v Praze lékařství, v roce 1849 se stal panským a hutním lékařem hraběte Salma v Blansku. Tam se blíže seznámil s Moravským krasem, což probudilo jeho zájem o přídodní vědy. V roce 1857 sestoupil do Macochy, získal a sestavil také první kostru jeskynního medvěda ve střední Evropě. V duchu dobové antropologie začal v 60. letech pracovat i archeologicky. Provedl významné výzkumy v jeskyni Výpustek, Býčí skále a Pekárně, zkoumal také vrch Leskoun, Šaratice, Těšetice či Předmostí. Vynikl ve výzkumu paleolitu, vytvořil obrovskou sbírku dokládající současnot člověka s jeskynním medvědem a mamutem na Moravě. Spojoval poznatky různých disciplin a konal srovnávací cesty po Evropě, Přední Asii či Egyptě. Po J. E. Vocelovi se stal mezinárodním reprezentatnem české archeologie. 

Nejvýznamnější díla: Beitrag zur Geschischte der Slaven in Europa - Příspěvěk k dějinám Slovanů v Evropě (1885), Die praehistorische Jagd in Mähren - Pravěký lov na Moravě (1892)

Zdroj:
Sklenář, K. - Sklenářová, Z. 2005: Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. 

Autorka: Veronika Mikešová
(Národní muzeum)