O archeologii

Co je to archeologie a k čemu nám vlastně slouží?
Archeologie (z řeckého archaios  = starý a logos = nauka) je vědní obor, který pomocí specifických metod poznává a zkoumá lidský svět minulosti. Je ovšem obzvláště důležité zdůraznit termín "lidský", neboť mnoho lidí se domnívá, že archeologové studují dinosaury. Tato domněnka je však velice chybná, protože věda, zabývající se dinosaury (a vývojem života v nejstarších obdobích Země vůbec) se nazývá paleontologie. Protože dinosauři vyhynuli zhruba 65 milionů let předtím, než se na naší planetě objevili první lidé, tak náplň i metody paleontologie a archeologie se značně odlišují a nelze je tedy zaměňovat.
Archeologové se nám snaží objasnit, jak lidé v nejhlubší minulosti žili, pracovali, odpočívali, jak mohl vypadat jejich duchovní svět a jak se to všechno v průběhu času měnilo. Někdo by se však mohl ptát, k čemu to je dobré nám, moderním lidem 21. století. Na tuto otázku neexistuje jedna, ale hned několik odpovědí. Ač se to nemusí zdát jasně patrné, i archeologie má co říci k aktuálním tématům jako jsou ekologické problémy a společenské a ekonomické krize. Naši dávní předci totiž museli také řešit mnoho problémů a procházeli četnými společenskými změnami a kolapsy a mnoho z těchto procesů nebylo úplně nepodobných procesům z naší přítomnosti. Můžeme tedy brát jako svou výhodu, že dokážeme minulost (alespoň částečně) odhalit a že se z ní již můžeme poučit. Při tomto odhalování minulosti hraje roli také fakt, že našim prapředkům vděčíme za množství důležitých objevů a vynálezů, které nám dnes stále usnadňují život, a nechat je v zapomnění v propadlišti dějin by bylo přinejmenším neslušné. Je to přeci naše společná, byť prastará, historie, která nás spojuje a může nám přinést dnes tolik potřebný pocit sounáležitosti. A neopominutelné plus na stranu archeologie je také to, že v dnešním uspěchaném a racionálním světě v ní můžeme hledat klidný ostrůvek kreativního přemýšlení o vlastní minulosti s nádechem dobrodružství a tajemna.

Jaké jsou u nás archeologické disciplíny?
Pod slovem archeologie si mnoho lidí vybaví pouze vykopávky v Řecku či v Egyptě. Ovšem archeologové pracují všude na světě, stejně tak jako na něm pracovali lidé před mnoha tisíci lety. Ovšem archeologické metody a náplň studia se na různých místech liší, proto se rozlišuje několik archeologických disciplín, a to buď v závislosti na místě, či období dějin, které zkoumá. U nás se můžeme setkat s těmito typy zaměření archeologie:

Pravěká a středověká archeologie - studuje dějiny lidstva na našem území (popřípadě v celé Evropě) od vzniku prvních lidí až po konec středověku, na ni navazuje archeologie novověká, ta však u nás zatím ještě zcela nezobecněla.

Klasická archeologie - zabývá se studiem antického starověku, tedy počátky a vývojem starověkého Řecka a Říma a okolních oblastí, které byly antickou kulturou ovlivňovány. 

Egyptologie - zkoumá dějiny starověkého Egypta od počátků vývoje tamní civilizace až do jejího úpadku po zániku Římské říše.

Jak archeologie získává informace? 
Archeologie zkoumá život lidstva od jeho nejstarších počátků, tedy i v dobách, kdy neexistovaly žádné písemné záznamy. Informace tedy musí čerpat z jiných zdrojů, a těmi jsou především hmotné prameny (tzv. artefakty). Jsou to hmotné pozůstatky lidské činnosti, ať už se jedná o stopy po sídlení (pozůstatky obydlí, zemědělských objektů, opevnění), stopy po pohřbívání (hrobové jámy a konstrukce, kostry a pohřební výbavy) či po konkrétních činnostech (nástroje, zbraně, šperky, umělecké a posvátné předměty). Na základě podrobného studia těchto pramenů a také okolností jejich nálezu (ano, často nám může říci daleko více přesná poloha nálezu než nález samotný) se pak archeologové snaží rekonstruovat, jak mohl vypadat svět a život lidí před stovkami až tisíci let.

Ovšem není to zdaleka tak jednoduché. Jedním z problémů při archeologické rekonstrukci minulosti je fakt, že hmotné prameny jsou němé a archeologové se na ně stále dívají očima moderního člověka a tudíž jim mohou přisuzovat úplně jiný význam, než jaký mohly ve skutečnosti mít. To je však poměrně těžko řešitelný problém, protože bariéra časové i kulturní odlišnosti je tak velká, že i přes veškerou snahu archeologů je pro nás dnes téměř nemožné dokonale odhalit a pochopit svět našich nejstarších předků. Aby se tomu archeologie však alespoň přiblížila, musí spolupracovat i s jinými obory. Právě kulturní odlišnost mohou archeologii pomoci překonávat etnografie a kulturní antropologie, které mimo jiné zkoumají primitivní společnosti, stále existující v různých koutech světa. Z těchto oborů tedy mohou archeologové čerpat inspiraci, jak mohli přemýšlet a žít i naši prapředci. Velice důležitá je také spolupráce s historií, která archeologům může zprostředkovat písemné prameny z mladších období dějin. Množství užitečných informací také poskytuje fyzická antropologie, která díky studiu lidských ostatků z archeologických nalezišť odhaluje fyziologické vlastnosti (jako jsou fyzické proporce, nemoci, úrazy či výživa) starých společností. O přírodním prostředí a vlivu člověka na něj zase vypovídá archeobotanika, paleoekologie a geologie, které díky svým exaktním přírodovědným metodám výzkumu poskytují poměrně objektivní informace o tom, jak mohla vypadat krajina, ve které naši prapředci žili. Archeologie je tedy vědou stojící na pomezí humanitních a přírodních věd a díky své interdisciplinaritě dokáže i z malého množství pramenů vyčíst poměrně mnoho informací o naší minulosti. 

Problematika archeologického dědictví a jeho ochrany
O tom, že archeologické dědictví je třeba chránit, není pochyb. Ale co všechno vlastně můžeme pod pojem archeologické dědictví zahrnout? To nám srozumitelně definuje mezinárodní Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy (tzv. Maltská konvence), k jejímuž dodržování se Česká republika zavázala v roce 2000. Podle ní "se za součásti archeologického dědictví považují veškeré pozůstatky a objekty a jakékoli jiné stopy po lidstvu z minulých období, jejichž uchování a studium umožňuje vysledovat vývoj historie lidstva a jeho vztah k přirozenému prostředí, o nichž jsou hlavními zdroji informací vykopávky nebo objevy a další metody výzkumu lidstva, které jsou situovány na jakémkoli místě, které spadá pod jurisdikci Stran. Do archeologického dědictví se zahrnují stavby, konstrukce, skupiny budov, zastavěná území, movité objekty, památky dalšího druhu a také jejich související prostředí nacházející se jak na souši, tak pod vodou."

Jak ale máme toto dědictví chránit, když je pod zemí? Nejlepším způsobem by bylo omezit všechny zásahy pod úroveň terénu, což ale samozřejmě není možné. Proto je alespoň nutné dodržovat některá opatření. Chystáme-li se tedy provádět stavební činnost, jež naruší terén, je dobré zjistit si, zda to neplánujeme na území s archeologickými nálezy. To je možné zjistit například ve Státním archeologickém seznamu (SAS), jenž nalezneme zde. Podle Památkového zákona č. 20/1987 Sb. je povinností stavebníka oznámit svůj stavební záměr Archeologickému ústavu AV ČR (v Praze či v Brně), rozhodne-li se stavět právě na území s archeologickými nálezy. Je-li však jeho záměr mimo toto území, archeologům ho hlásit nemusí. Ovšem pokud přeci jen při stavbě dojde k archeologickému nálezu, pak je nutné ho do druhého dne oznámit buďto Archeologickému ústavu nebo nejbližšímu muzeu.
V tomto případě je však dobré vědět, co to archeologický nález je. Podle Památkového zákona je to každá "věc, která je dokladem nebo pozůstatkem života člověka v minulosti". Konkrétní příklady takových nálezů jsou uvedeny v horních odstavcích zde. K archeologickému nálezu však může dojít i zcela náhodně, např. při okopávání zahrádky. Pak je ohlašovací povinnost stejná jako u nálezu na stavbě, nálezci však ze zákona vzniká právo na odměnu, a to až do výše 10% ceny kulturně historické hodnoty či až do výše hodnoty materiálu (v případě, že se jedná o drahý kov).

Mezi lidmi se často objevují obavy z toho, že když se na jejich stavbě něco najde, zdrží ji to nejméně o rok a ještě "to" budou muset platit. To je však značně mylná domněnka. Povinnost platit záchranný archeologický výzkum má pouze ten stavebník, který staví za účelem vlastního podnikání a zisku, tedy se předpokládá, že se mu náklady vrátí. V ostatních případech platí výzkum stát, takže když si stavíme například rodinný domek, nemusíme se obávat nález nahlásit. Neplatí také rozšířená pověra, že archeologové rozkopou celý pozemek a pak odjedou. Záchranný výzkum může být prováděn pouze v místech stavbou ohrožených, rozhodně tedy ne na celé ploše pozemku. Archeologové jsou navíc po skončení prací povinni uvést plochu do původního stavu, takže stavebníkovi nepřibudou náklady na srovnání terénu. Vidíme tedy, že není důvod obávat se stavbu či případný nález nahlásit, naopak bychom to měli vnímat jako správný čin a být na to hrdí. Je to přeci i naše dědictví.

Velkým problémem dnešní doby jsou v archeologii detektory kovů a jejich uživatelé, kteří je používají k vykrádání archeologického dědictví. Ano, můžeme hovořit o vykrádání, protože veškeré nálezy pod zemí jsou majetkem státu (případně jednotlivých krajů) a jejich nelegální hledání a prodávání je trestným činem. Tito detektoráři tak porušují zákon hned několikrát. Jednak svou činností provádějí archeologický výzkum, k čemuž nejsou oprávněni. Výzkum totiž mohou provádět pouze oprávněné organizace, které získali povolení Ministerstva kultury ČR. Dále také zcizují majetek státu a často ho pak nelegálně prodávají na černých trzích. Takto bohužel mizí poměrně značné množství cenných kovových archeologických nálezů, a jsou-li přeci jen později objeveny v "černých" sbírkách, bez nálezových okolností již mají jen zlomek původní vypovídací hodnoty. Problémem však zůstává, že u nás zatím neexistuje právní norma, jež by tomuto jednání bránila. Starý památkový zákon pojem detektor kovů vůbec nezná a nový zákon je zatím v procesu přípravy. Řešení této problematiky je navíc značně komplikované, protože jak víme, absolutní prohibice čehokoli nepřináší nic dobrého. Proto nezbývá než doufat, že se v novém zákoně podaří najít cestu, jak tomuto mizení archeologického dědictví alespoň částečně zabránit. Zatím je nutné tyto nelegální detektoráře alespoň argumenty přesvědčovat, že naše archeologické dědictví má daleko větší cenu v rukou českých odborníků a následně veřejnosti než v tajných sbírkách německých obchodníků.