Za nurágy na azurovou Sardinii

Archeologičtí nadšenci si jistě všimli, že objevování pravěké krajiny ve střední Evropě většinou vyžaduje notnou dávku soustředěného pozorování a citu pro terén. O to působivější pro nás pak jsou návštěvy zemí, kde člověka archeologické relikty téměř praští do očí. A jedním z takových míst je i Sardinie, ostrov doslova posetý pravěkými megality.

Na Sardinii jsme se vydali na konci listopadu, tedy mimo turistickou sezónu, což nám umožnilo kochat se všemi krásami bez přítomnosti dalších lidí (a také využít příjemně nízkonákladových letenek) a užívat si genius loci plnými doušky bez rušivých elementů. A že bylo čeho užívat! Sardinie nabízí naprosto famózní propojení túr napříč opuštěnými skalnatými horami, koupání v blyštivě modrém moři, vychutnávání kávy ve starobylých městečkách a poznávání její tajemné dávné minulosti.

Ačkoli byl ostrov vždy ve značné izolaci, doklady o přítomnosti moderních lidí zde pocházejí již z mladého paleolitu a od té doby v podstatě nemizí. Ovšem nejvýraznější je nuragské období (18. – 6. století př. Kr.), z kterého se dochovalo více jak 7 000 kamenných věží zvaných nurágy. Kruhové kónické věže byly stavěny z velkých kamenných bloků nasucho, skládáním na sebe a dosahovaly výšky až 20 metrů při tloušťce zdí od dvou do pěti metrů. Dnes z nich samozřejmě zbyly pouze nižší partie s různými typy ohrazení, ale i ty jsou často vysoké několik metrů a zdaleka viditelné v kopcovité krajině. Po celém ostrově najdeme jednak osamělé nurágy, ale také celé komplexy spletitého půdorysu. Materiálu na stavbu měli na skalnatém ostrově obyvatelé dostatek, takže s výjimkou absolutního pobřeží narazíme na nurágy obrazně řečeno na každém kroku.

A k čemu tyto nurágy sloužily a kde a proč byly vlastně postaveny? Tím se už trápilo mnoho archeologů. Písemné prameny z té doby nemáme, souvislosti si tedy můžeme pouze domýšlet. Osamělé věže mohly mít funkci symbolickou, mocenskou, náboženskou, vojenskou, společenskou či, což je dost možné, kombinovat více takových funkcí dohromady. Vzhledem k tomu, že mnohé z nich se nachází na vyvýšených polohách, je pravděpodobné, že byly také jakýmisi kontrolními body. Rozhodně ale měly i jiný než praktický význam, neboť na několika kultovně interpretovaných lokalitách se našly jejich zmenšené modely. Symbolický rozměr nurágů tedy rozhodně hrál v tehdejší společnosti značnou roli.

Staviteli těchto nepřehlédnutelných věží byla nuragská civilizace, která se formovala velmi postupně v průběhu několika tisíc let př. Kr. a svého vrcholu dosáhla v době bronzové a železné, v časech, které jsou po celé Evropě plné výrazných symbolů, kulturních zlomů, mocenských center, vlivných vládců a silných bojovníků. Sardinská společnost této doby měla však spíše venkovský charakter a zaměřovala se na pastevectví koz a ovcí (které zde jsou k vidění ve velkých stádech dodnes), což v podstatě dodává těmto kamenným památkám na ještě větší záhadnosti. Od počátku 1. tisíciletí př. Kr. však na ostrov začaly pronikat další kultury. Nejprve Féničané, kteří zakládali přístavy na západním pobřeží, poté Kartaginci a dále samozřejmě Římané. Stavitelé nurágů se pak stahovali stále více do nepřístupných hor, kde po sobě zanechali skryté monumenty. Ovšem kolaps této tolik specifické civilizace rozhodně nezpůsobili pouze cizí národy, ale spíše postupný a dlouho trvající proces, na kterém se podílelo mnoho faktorů.

Prozkoumat veškeré archeologické památky na ostrově by vyžadovalo minimálně měsíc času, neboť některé z nich jsou velmi obtížně přístupné a jejich návštěva vyžaduje mnohahodinové túry. Zaměřili jsme se tedy na okolí městečka Dorgali, které leží na východním pobřeží Sardinie a v jehož blízkosti se nacházel náš další cíl, jedna z nejkrásnějších pláží Evropy Cala Luna a překrásné horské vrcholky. Zakončit několikadenní túru po plážích a strmých suťových polích výlety za archeologií se nám osvědčilo jako skvělá kombinace, neboť kulturní zážitky ještě více umocnily ty přírodní a my jsme tak mohli poodhalit další z mnoha tváří tohoto fascinujícího ostrova.

Jako skvělý výchozí bod nám posloužilo Museo Archeologico v malebném městečku Dorgali. Zde nás, jako patrně jediné návštěvníky celého dne, uvítal srdečný průvodce jménem Lino, který hned jak nás spatřil, odhodil cigaretu a jal se nám svou lámanou, ale o to zábavnější angličtinou vysvětlovat, kam všude bychom se měli podívat, než půjdeme do muzea. A jelikož zrovna začínala místní siesta a muzeum zavíralo, poslechli jsme jeho rady a vydali se po stopách nuragské kultury v okolí Dorgali.

Kromě osamělých Nuraghe Mannu a Nuraghe Arvu, které stojí na vršcích nižších kopců, nabízí region unikátní škálu archeologických památek. Tou nejrozsáhlejší je bezpochyby nuragská vesnice Serra Orrios, ležící severozápadně od Dorgali. Výzkumy v letech 1936-38 zde odhalily téměř stovku domů, dva chrámy obdélníkové dispozice, společenské prostory, studnu, dva velké hroby (dnes již zničené) a samozřejmě obrovské množství artefaktů. Místní nálezy jsme si později prohlédli právě v muzeu v Dorgali a nadšeně jsme žasli nad krásou keramiky, šperků, zbraní či přeslenů. Při proplétání mezi zbytky kamenných zdí Serra Orrios jsme obdivovali neuvěřitelnou odhodlanost a množství práce, které muselo stát za vznikem tak obrovského kamenného komplexu. Podle odhadů archeologů zde mohlo žít okolo tří set obyvatel, což z vesnice činí tzv. protourbánní lokalitu. Sídlil zde místní vládce? Jak byla zdejší společnost organizovaná a hierarchizovaná? Proč byla vesnice opuštěna? To jsou otázky, na něž bohužel odpovědi neznáme, ovšem rozhodně stojí za zamyšlení.

Dalším poměrně četným megalitickým typem sardinských staveb nuragské civilizace jsou Tombe dei Giganti, tedy hrobky obrů. Po celé Sardinii se jich dodnes nachází více jak 300. Jedna z nich, nesoucí název Sa Ena´e Thomes leží pár kilometrů severně od Serra Orrios. Tyto rozlehlé a vznešené stavby jsou opět dílem nuragské civilizace a skládají se z několika částí. Základ tvoří pohřební komora ve formě dolmenu, který je zpředu zakryt vysokou plochou stélou, v jejíž patce je malý otvor. Když procházíte okolními křovisky a následujete kamenné věžičky, značící cestu, a najednou se před vámi otevře holá plocha, uprostřed níž se tyčí takovýto monument, přijde Vám neuvěřitelné, že toto je skutečně dílo lidských rukou a ne mýtických obrů. A opět Vám na mysli vytanou otázky. Kdo zde byl pohřben? Jak lidé bez moderní techniky přenesli a nadzvedli tolik tun kamenných bloků? S jakými představami si to spojovali? A opět, tyto otázky zatím zůstávají bez odpovědí.

Snad největší pozoruhodností v okolí Dorgali je pak nuragská vesnice Tiscali, choulící se v jeskyni na vrcholu Monte Tiscali. Tuto prastarou pozoruhodnost jsme již bohužel navštívit nestihli, ale alespoň jsme si o ní nechali barvitě vyprávět od našeho známého Lina v dorgalském muzeu. Vesnice čítala téměř 40 kruhových a obdélných domů a sloužila nejen jako úkryt, ale také jako kontrolní bod nad údolím. Útočiště vzniklo v závěru nuragské civilizace okolo poloviny 1. tisíciletí př. Kr., podle některých archeologů jako reakce na vnik Kartaginců na ostrov. A kouzlo místa přetrvává dodnes, což jsme vyrozuměli nejen z Linova vzrušeného líčení, kdy význam lokality pro sardinskou minulost přirovnával k významu Bacha v hudbě, ale také z překrásných fotografií i kresebných rekonstrukcí. Takže při příští návštěvě Sardinie tento poklad uprostřed hor již rozhodně nemineme!

Má cenu ještě shrnovat důvody k návštěvě azurové Sardinie? Myslím, že ne. Každý, kdo miluje objevování minulosti a zároveň ho lákají pro nás exotické, ale méně zprofanované památky, zde bude na vrcholu blaha. A majestátní přitažlivost zdejší krajiny v kombinaci se srdečností místních obyvatel pak budiž všem archeocestovatelům pomyslnou třešinkou na dortu.

Autorka textu: Veronika Mikešová
(Národní muzeum)

Podívejte se také na zdařilý web archeologického muzea v Dorgali!

Další fotografie si můžete prohlédnout v galerii (foto V. Mikešová)