Teplo našeho krbu, aneb proč mohou být dlouhé zimní večery příjemné…

Tma a chlad neděsí jen malé děti. A v dobách dávno minulých to zdaleka nebyla jen strašidla pod postelí, čeho se člověk obával. Otázka, kdy se člověk stal člověkem, jednoznačně vyřešená není. Ale někdy v těchto dávných dobách se přestal bát ohně. Pochopil, že tato velmi nebezpečná věc může být také užitečným pomocníkem. Právě tato proměna vztahu k teplu a světlu mohla být jedním ze spouštěčů lidské civilizace. Člověk přestal být závislý na přírodě, mohl si den a noc přizpůsobit, podle svých potřeb. Nejen to! Jiná zvířata se ohně pořád bála a bojí. A tak se z ohně stal nejen efektivní nástroj, ale také účinná obrana před mnohými nástrahami dlouhých nocí.

Počátky využití ohně jsou nejasné. Nejstarší doklady byly objeveny v jeskyni Čou-Kchou-Tien v Číně, o něco málo mladší je i příklad z Přezletic u Prahy. V počátcích používání ohně není jednoznačné, jestli se jedná o shodu náhod, anebo opravdu o oheň vytvořený, případně alespoň ovládaný člověkem. Pravděpodobně však naši předchůdci nejdřív pochopili výhody ohně a teprve pak vedla dlouhá cesta ke schopnosti jej vytvořit vlastním úsilím. Kdy k tomu přesně došlo, jasné není, ale rozhodně již u neandertálců se běžně vyskytují ohniště. Proto je zjevné, že od středního paleolitu měl člověk oheň pod kontrolou. Využíval ho pro přípravu potravy, zahřátí i svícení. Postupně však jednoduchý oheň byl člověku málo a tak se způsob vyhřívání zdokonaloval až do dnešního komfortu ústředního topení.

Jak oheň rozdělat může být tvrdý oříšek i dnes. Je pravděpodobné, že lidé nejdříve využívali oheň, pouze pokud jej nalezli v nějaké dostupné podobě ve volné přírodě. Pokud lidé setrvávali na jednom místě, byl oheň udržovaný těmi, co setrvávali v obydlí. Tak, aby bylo možno využít co nejdéle pohodlí, které skýtal. Právě vzácnost a hodnotnost ohně se projevovala dlouhou dobu také s obřady, které souvisely s jeho rozděláváním a slavnostním zapalováním. Obvykle prováděném jednou ročně při příležitosti svátku. K přípravě pokrmů mohl být oheň využívaný poměrně brzo, postupy přípravy jídel jsou však z období lovecko-sběračských společností nejasné, o pravěku je informací více a v období středověku se situace s přispěním písemných pramenů výrazně zlepšuje. Obecně platí, že nejjednodušší opékání je zároveň nejméně ekonomické, protože dochází k velkým ztrátám tuku. Vaření je náročné na vybavení, ale velmi efektivní, první archeologické situace interpretované jako doklady vaření jsou tzv. varné jamky, které jsou v Čechách doložené od období mezolitu. Jedná se o jamky v blízkosti ohnišť, v kterých se zřejmě vařilo pomocí horkých kamenů vhazovaných do vody. S nástupem neolitu a výskytem keramických nádob se kvalita vaření výrazně zvýšila.

Člověk se však naučil rozdělat oheň již v paleolitu a měl jej k dispozici, kdykoliv jej potřeboval. Způsob rozdělávání ohně je v lovecko-sběračském období doložený jen zřídka. V závěru paleolitu jsou náznaky toho, že oheň byl rozděláván za pomoci jisker vykřesaných z pyritu, do nějž se bušilo pazourkem. Tyto jiskry byly rodmýchány, chytly od nich suché byliny a následně i lepší palivo. Tento způsob rozdělávání ohně mohl přetrvat velmi dlouho. Zároveň se postupně různily metody, jak oheň vykřesat. Předpokládá se, že již lovci a sběrači používali dřevěné destičky, na nichž byl oheň rozděláván za pomoci speciálního luku. Nálezy celé takové soupravy se zatím nenašly. Etnoarcheologicky jsou však dobře dokumentované, proto jsou některé předměty někdy interpretovány jako součást takové soupravy (např. kamenné kolečko nalezené u Ötziho). S rozvojem zpracování kovů došlo také k dalším možnostem rozdělávání ohně. Od mladší doby železné jsou evidovány ocílky, kterými se za pomoci pazourku rozdělával oheň. Tyto si uchovaly v podstatě uniformní podobu až do poloviny 19. století, kdy byly vynalezeny nejdřív zapalovač (který funguje na podobném principu) a o málo později také sirky.

Rozdělání ohně je sice důležitým prvkem ovládnutí ohně, ale jako takové nestačí. Na to, aby bylo posezení u krbu opravdu příjemné, je potřeba, aby celá stavba byla funkční a také kvalita a druh paliva nejsou zanedbatelné. V počátcích lidé pravděpodobně opravdu sedávali kolem prostého ohniště. Tento způsob využití tepla přetrval několik desítek tisíc let. Otevřený oheň sice skýtá teplo i světlo, ale toto využití ohně je značně neefektivní. Putovním lovecko-sběračským společnostem to tolik nevadilo. Ovšem společnosti, které začaly žít usedle, potřebovaly využití ohně zefektivnit. Z období neolitu nejsou známá výraznější vylepšení způsobu vytápění obydlí. Stavěna byla centrální ohniště, dokola obložená kameny. Zvláště pěkné jsou příklady z dalekého severu, např. z lokality Skara Brae na Orknejích. Kvalitní neolitické vytápění se také dochovalo na mnoha raně neolitických lokalitách na Blízkém východě i Balkáně. Tato vytápění měla spíše charakter jakýchsi předchůdců pecí, než otevřeného ohniště. Méně výrazná topeniště se však nepochybně vyskytovala ve všech neolitických obydlích. V období eneolitu se objevují i tzv. vykuřovadla. Tyto hliněné předměty jsou interpretovány jako přenosné pícky, do kterých se mohly dávat žhavé uhlíky, nebo rozehřáté kameny.

Zásadním vynálezem, který zkvalitnil úroveň vyhřívání obydlí i veřejných budov bylo hypocaustum, které začali stavět Římané. Tento princip vyhřívané podlahy vyřešil většinu odvěkých potíží s topením. Podlaha byla dutá a do ohniště se přikládalo zvenčí, proto příjemné teplo sálalo zespod a zároveň uživatele neobtěžoval nepříjemný dým. Tento systém byl poměrně náročný na výstavbu a byl velmi ojedinělou záležitostí. Užívalo se v některých veřejných budovách nebo částech paláců. V průběhu minulosti kvalita vytápění obydlí značně kolísala. Vysoká míra pohodlí i efektivity vytápění, jakou dosáhli Římané, se pak znovu objevila až v relativně nedávné době.

V době římské i raném středověku byl způsob vytápění i větraní polozemnic uživatelsky ne právě pohodlný. Obvykle se v jednom rohu polozemnice nacházela pec z nasucho kladených kamenů, bez komína. V případě vlhkého paliva hrozilo zadýmení celého prostoru. Až do vrcholného středověku žil prostý lid v prostorách, které byly alespoň částečně zadýmené. Obvykle se jednalo o jedno až dvouprostorovou stavbu, v jizbě se topilo a zvláště její vrchní část byla zadýmená, kouř odcházel střechou, případně dýmnými otvory. Později se ve vrcholném středověku prosadil tzv. trojprostorový dům. Začaly se stavět komíny a kamna, a tím vznikla světnice. Do topícího tělesa se často přikládalo zvenčí a tak byl obytný prostor zcela bez štiplavého kouře.

Paralelně s různými ohništi a topeništi byly již od dávného pravěku stavěny také pece, které sloužily k různým účelům. Jednalo se o pece na pečení chleba, tavbu kovů, výpal keramiky… Zdaleka ne všechny pece byly v obydlích. A zvláště ty chlebové se postupně zdokonalovaly. V období laténu se jednalo o jednoduché kamenné stavby, ale již v raném středověky byly tyto stavby velmi důmyslné a efektivní a je možné, že právě pece byly inspirací pro vznik kachlových kamen, které výrazně zkvalitnily vytápění prostoru.

Jednodušší typy z nádobkových kachlů se začaly objevovat dříve, jejich výhřevnost byla nesrovnatelně lepší než u jiných typů topení. Ale kvalita otopných zařízení ještě vzrostla, když se začala objevovat kamna z kachlů komorových. Výhodou kamen bylo dobré konstrukční řešení, které umožňovalo snadnou obsluhu bez zadymení vytápěného prostoru, zároveň skvěle vyhřívaly prostor. Kamna se prosadila již ve své keramické podobě, ale jednalo se spíše o luxusní záležitost určenou pro vyšší vrstvy obyvatelstva. Kamna se pak ještě zdokonalila, když se začala používat kamna z kovů, která vytrvala až do 20. století.

Paralelně se složitějšími způsoby vytápění si i „nespoutaný“ oheň udržel popularitu až do dnes. Lidé se u něj hřáli a hřejí venku, když jej zakládají v ohništích, ale také vevnitř. Krby jsou dlouhodobě populární a nikdy zcela nevymizeli z kamenných staveb. Zvláště často se objevovaly na středověkých hradech.

Stejně jako je důležitý způsob, jakým je topeniště postavené a jak funguje jeho ventilace, se na kvalitě vytápění podílí i samotné palivo. Nejběžněji užívané bylo po celý pravěk nepochybně dřevo, které mělo takovou spotřebu, že v některých oblastech došlo k plnému vymýcení lesů. Potíže se dřevem však byly již v paleolitu, a to v době ledové. Protože v mnoha oblastech pro chladné prostředí nerostly stromy vůbec, anebo pouze velmi řídce, bylo potřeba vynalézt alternativní zdroje. Doložené je topení trusem a uvažuje se i o topení zvířecími kostmi a kly. Postupně se zvyšováním koncentrace obyvatel ve městech se rozmohlo řemeslo uhlířské. Uhlíři pálili dřevěné uhlí, které při stejném objemu vydrželo mnohem déle. Dále bylo možné uhlím dosáhnout vyšší a také konstantnější teploty, což bylo důležité při různých řemeslech, např. pro kováře při zpracovávání kovů.
Teplo se stalo příjemnou součástí života lidí. Využíváme jej již tisíce let. Dnes je již prvkem takřka neodmyslitelným. Přineslo s sebou také velmi užitečný prvek světla, o kterém se dozvíte více příště.

Autorka textu: Katarína Čuláková
(Archeologický ústav AV ČR v Praze, v. v. i.)

Další obrázky si můžete prohlédnout v galerii!