Tanec v rytmu pravěku

Tanec má v archeologickém záznamu velmi nenápadný odraz. Jednoznačných informací o jeho podobě, formách a společenské roli není mnoho. Je však zjevné, že prošel zásadními proměnami. V hledání jeho kořenů se někteří badatelé často upínají až hluboko do minulosti a podněty k pochopení původu tance hledají u našich nejbližších biologických příbuzných - lidoopů, u nichž je chování tanečního charakteru v poněkud sporné podobě přítomné i pokud žijí v přirozeném prostředí. Je však jednoznačně spojené s námluvami a dvořením. Což nijak nevybočuje z toho, co můžeme pozorovat u mnoha živočišných druhů, především ptáků. Je možné, že tento aspekt tance je jedním z těch nejstarobylejších. Nicméně pro tyto prvopočátky nemáme žádnou archeologickou evidenci. Ta se objevuje až mnohem později. Po většinu paleolitu je taneční chování zahalené rouškou tajemství.

Představa o paleolitickém tanci pochází především ze srovnání se společnostmi známými z etnologického záznamu. Právě tyto kořeny tance však pravděpodobně byly pro jeho rozvoj stěžejní. Mezi nejdůležitější typy paleolitického tance je možné řadit tanec šamanský a komunitní. Právě z těchto tanců se pravděpodobně později vyvinul tanec náboženského charakteru, který sice v malém rozsahu, ale přesto přežíval až do 20. století. Paralelně s těmito obřadními funkcemi tance se rozvíjela také dnes převažující úloha tance jako odpočinkové aktivity. Ta nejspíš souvisí s prapůvodní funkcí tance, tedy snahou zaujmout potenciálního partnera.

Šamanský tanec se vzhledem k dostupným etnologickým datům vyskytuje a vyskytoval ve všech společnostech, kde je nějaká forma šamanismu přítomná, takový tanec je součástí duchovního života těchto společností, tak jako je modlitba součástí křesťanství. Tento tanec je obvykle spojený také se zpěvem a hudbou. Jeho podoba může být různá, často může probíhat ve stavu změněného vědomí, anebo mohou být právě tyto stavy důsledkem tohoto tance – jeho cílem, aby umožnili šamanovi komunikaci s jiným rozměrem světa. Tento tanec je obvykle účelový, šaman má navázat spojení s jinou mocí a snaží se zjistit nějaké informace, uzdravit člena komunity apod. Tato funkce tance je v mnoha oblastech světa důležitá dodnes, byť z Evropské kulturní tradice se vytratila velmi dávno. Kdy přesně nelze říct, ale nejpozději s příchodem Římské říše, tam kde k tomu došlo a s příchodem křesťanství ve zbytku Evropy. Komunity, kde doposud tato tradice přežívá, jsou v Evropě pouze u Saamů v Laponsku. Jediné vyobrazení, které dokládají přítomnost takových tanců v pravěku Evropy, jsou spojené s obdobím paleolitu. Šamanismus jako takový se vyskytuje hlavně u lovecko-sběračských společností, nikoliv však výhradně. Nicméně v Evropě pravděpodobně tato tradice na většině území zanikla hluboko v období pravěku.

Komunitní tanec se pravděpodobně vyskytoval také již od paleolitu. Jednalo se o společný tanec, který byl součástí nějakého obřadu, který měl obvykle hlubší význam. Některá vyobrazení z paleolitických maleb jsou interpretována ne jako lov, ale spíše jako společný tanec. Předpokládá se, že tyto aktivity probíhaly právě v oněch malovaných jeskyních a byly součástí různých rituálů. Dodnes se tento typ tance vyskytuje v některých tradičním způsobem života žijících komunitách Afriky, jižní Ameriky i Asie. Příkladem mohou být takové tance z horské oblasti Thajska, odehrávající se pravidelně v původně lovecko-sběračské komunitě Lahu. Obyvatelé již sice byli (z rozhodnutí vlády) usídleni na jednom místě, ještě před nedávnem však kočovali a mnoho z jejich zvyků pravděpodobně souvisí s tímto předchozím způsobem života. Jedná se o rytmický tanec, který se koná pravidelně zhruba jednou týdně, aby pomohl vyřešit problémy komunity. Může se jednat o nemoc v rodině, prosbu za lepší úrodu, vhodné počasí atd. Cílem takového tance je vyhnat démony a zlepšit situaci. Komunita je otevřená tomu, aby se tance zúčastňovali i případní pocestní. Právě v takovémto typu tance je možné vidět další z jeho prastarých kořenů.

O období celého evropského pravěku máme poměrně zlomkovité informace o tanci. Hlavním způsobem jakým se archeologie může tancem zabývat, je studium ikonografických pramenů – ať už se jedná o malby na stěnách, nádobách, jeskyních, anebo o různé sošky, reliéfy rytiny. Role a podoba tance je proto vnímána především skrze jeho vyobrazení. Tanec pracuje především s rytmickou stránkou hudby, právě rytmus je to, co z pohybu činí tanec. Z pravěkých vyobrazení je patrné, že rytmus si často tanečníci udávali sami za pomoci různých bubínků a rytmických nástrojů, které jsou na obrázcích identifikovatelné. Různé figurky a malby tancujících lidí jsou z průběhu celého pravěku. Ze severní Afriky pocházejí z jeskyní z období neolitu vyobrazení tanečních scén, v Evropě jsou malby s podobným obsahem známé např. z Bulharska, datovány jsou však až do doby bronzové. Tancující sošky byly nalezeny na řeckých Kykladách a je možné je datovat do období počátků doby bronzové.

V období starověku prošel tanec a především jeho vnímání zásadními proměnami. Tanec byl součástí mnoha rituálů. Nejprve byl za vhodný způsob považovaný také tanec ve své divoké formě, který byl součástí např. bakchanálií. Jednalo se pravděpodobně o tanec extrémně nezřízený, i když pověsti obvykle nadsazují, přes to zmínky o tom, jak bakchantky někoho rozsápali na kusy, nevyvolávají dojem rozverného hopsání kolem ohně. Postupně je právě tato forma tance zavrhována. V Platónových textech je za vhodný považovaný již pouze tanec ušlechtilý – tedy takový, který je krásný, má se jednat o příjemný pohled na pohyby hezkých těl. Ještě dál zachází později Cicero, který tanec vůbec nepovažuje za vhodný a tvrdí, že tancuje pouze ten, kdo je opilý, anebo duševně nevyrovnaný. Z období antiky pocházejí také první písemné zmínky o tanci v evropském prostředí. To, že tanec se stává stále nemravnějším (a svět spěje k zániku), slýcháme často, nicméně na zhoršující se kvalitu tance si stěžovali již autoři antičtí (např. Atheneus).

V Evropské tradici tento antický vliv nahlížení tance přetrval. Což se odrazilo jednak ve formách samotného tance, ale také v postavení tanečníka. Ve vnímání tance stále rezonuje jeho chápání jako něčeho nízkého a necudného, což má původ v antice a tyto myšlenky k dokonalosti dovedla křesťanská myšlenková tradice. Proto pokud už tanec, tak s jasnými pravidly. Typickým příkladem tance, který má udělat především estetický dojem a má přísná pravidla, je v dnešním světě balet. Tanec jako výrazový prostředek, způsob, jak vyjádřit příběh, emoce atd., byl v Evropě dlouhou dobu potlačovaný a cestu zpátky si našel až v moderním světě. Vnímání tance mělo zásadní vliv i na postavení tanečníků, kteří byli ve starověkém Řecku někým posvátným, kdo má kontakt s bohy, až postupně ve středověku se jejich společenská prestiž přesunula na opačný pól, kdy byli vnímáni jako umělci a  jednalo se o postavení jen o něco lepší, než u prostitutek.

Právě myšlenku, že tanec má být něčím hezkým na pohled, přebrala evropská civilizace a postupem času byly ostatní formy tance téměř zcela eliminovány. Myšlenka vznešeného tance jako součásti rituálů se udržela i v prvotní křesťanské církvi. Tanec byl něčím, co k náboženským obřadům minulosti neodmyslitelně patřilo. Proto byla nějaká forma tance také součástí liturgických úkonů, nicméně později tyto zvyky vymizely. Především stabilizací pozice církve a také vzhledem ke konotacím tance a smyslnosti, což byla pro středověkou společnost zcela nepřijatelná kombinace s náboženstvím. Původ myšlenky, že tanec jako takový je nevhodný, je možné hledat právě ve výše zmíněné pozdně římské myšlenkové tradici. Úloha tance jako něčeho, co zabezpečuje chod světa a napomáhá komunikaci s vyšší mocí, se udržela u některých muslimských řádů - dervišů. V evropském středověku byly za společensky přípustné považované především vysoce formalizované taneční pohyby, v podobě, která byla považovaná za mravnou. Tanec začal být považovaný za něco frivolního a dostal se v evropské kultuře na okraj, až v průběhu novověku si získal zpátky svoji pozici jako společenská aktivita, byť se jeho společenské vnímání dodnes neblíží původnímu významu. Tanec není zdaleka řazen mezi posvátné a bytostně důležité činnosti.

Nicméně pochopitelně tance byly tradičně symbolem oslav a zábavy, takže zvláště v nižších vrstvách se tanci po celý středověk dobře dařilo. Folklórní tance jsou místem, kde přežily některé prastaré taneční prvky, byť už prakticky nelze dešifrovat jejich původní význam. Právě v tradičních irských tancích zaznívá něco z keltské minulosti, v slovanském folklóru něco z tradice minulých pár tisíců let a balkánské kolové tance mají patrně původ alespoň v době železné, z níž pocházejí jejich vyobrazení. Pochopitelně ve folklórním provedení se tanec neuchovává v čisté podobě, ale je možné v nich vidět zlomky onoho původního, protože je mnohdy i dnes tento druh tance spojený s významnými životními událostmi, s nimiž se tanec pojí odedávna.

Závěrem lze říct, že v celé dlouhé historii tance je možné pozorovat dva základní druhy tance. Jednak tanec jako oddych – volnočasová aktivita, kdy si jedinec užívá sám sebe, vyjadřuje svoje pocity atd. V tomto druhu tance je dovoleno mnohem více, pravidla nejsou přísná, lze improvizovat. Na druhé straně stojí tanec, který má nějaký účel. Tento účel může být různý. V případě takového tance jsou pravidla mnohem přísnější. Mnohdy je poměrně přesně dáno, co se může a co se nesmí dělat, kde je čí místo atd. Cíle takového tance mohou být poměrně rozsáhlé. Rozhodně se nejedná o pouhou kratochvíli. Takový tanec pomáhá upadnout do transu, uzdravit nemocné, vyřešit problémy, ba dokonce může dle očekávání tanečníků zabezpečit správný chod světa.

Autorka textu: Katarína Čuláková
(Archeologický ústav AV ČR Praha, v. v. i.)

Několik dalších obrázků si můžete prohlédnout v galerii!