Jak si lidé v minulosti hráli?

Hry jsou bytostně spojené s lidskou povahou. Pravděpodobně již od chvíle, kdy se z hominida stal člověk, si také hrál. Možná ještě o něco dříve… Hra je z psychologicko-filozofického hlediska velmi důležitým způsobem relaxace. Hra z tohoto pohledu znamená zrušení normálně platných pravidel, nastolení jiných pravidel. Vytrhne člověka z kruhu běžných starostí, povinností, nebezpečí a uvede jej do jiného světa. Není potřeba se obávat budoucnosti, protože hra na ni nemá vliv, hra je ideální možností jak opravdu žít přítomným okamžikem a prožít jej v plnosti. Z tohoto teoretického hlediska mezi hry spadá poměrně široké spektrum činností.

Významný teoretik her Roger Caillois je dělí na základě 4 principů agón, mimikry, alea a ilynx. Agón – úsilí je princip, na kterém fungují hry soutěživé, dnes především sporty, činnosti které vyžadují námahu, obratnost, dovednosti a jejich vykonávání nemá praktický význam. Mimikry jsou hry na něco, u dětí na obchod, doktora, výpravčího, ale také sem spadá dospělá obdoba téhož – karneval a v podstatě také hry divadelní. Hry typu alea jsou hry hazardní a ve své podstatě také všechny hry deskové. Konečně čtvrtý princip ilynx je založený na do jisté míry změněném principu vědomí, může se jednat o tanec, různé obřadní hry, ve své podstatě i užívání drog, ale také o prosté houpání se na houpačce.

Různé typy her jsou do jisté míry archeologicky zachytitelné. Je možné najít stadiony, cvičiště, divadla i různé pomůcky k těmto činnostem. Kromě staveb samotných, jako jsou divadla nebo sportoviště je však těžké jednoznačně říct, které předměty byly primárně určeny pouze pro hru a které byly využívány také v praktickém životě. Největšími poklady jsou pak předměty, které jednoznačně sloužily ke hře, zvláště cenné pak jsou předměty, u nichž se podaří zjistit pravidla hry, anebo ve velmi vzácných případech se jedná o hru, která je dodnes živá.

Typickými příklady předmětů, sloužících ke hře, které jsou dodnes používané takřka v nezměněné podobě, jsou šachy, kostky a karty. Šachy jsou hrou velmi oblíbenou i dnes a jejich původ se klade do antických dob, do období Guptovské říše, do Indie. Původní skladba šachových figurek byla odvozená ze skladby indické armády – jízda na slonech, jízda na koních, pěšáci a vozy. Přes Persii a Blízký Východ a Byzanc se pak tato hra dostala do Evropy v průběhu středověku, ve 12. století již jsou v některých textech (např. A. Necklan) zmiňována pravidla této hry. Nálezy jednotlivých figurek jsou mnohdy obtížně interpretovatelné, ale v evropských sbírkách jsou i téměř kompletní středověké sady figurek. Jedním z takových klenotů jsou např. šachy z ostrova Lewis (Skotsko). Hra byla adaptovaná na evropský svět, figurky tedy symbolizovaly 3 stavy – šlechtu, klérus, vojsko. Šachy z ostrova Lewis pocházejí z poloviny 12. století a jsou vyrobeny z mrožích klů a kosti. Je to jedna z nejkompletnějších a nejstarších šachových sad v Evropě, tento soubor je zároveň ukázkou mistrovského opracování kosti.

Kostky a hrací žetony jsou poměrně častým archeologickým nálezem, obvykle jsou kostěné, někdy však také kovové. V minulosti byly nepochybně často také dřevěné, nicméně těch se mnoho nedochovalo. V případě kostek a žetonů je pravděpodobné, že sloužily ke hrám, ale archeologicky není možné mnoho zjistit o konkrétních pravidlech hry, protože tyto předměty mohly sloužit k mnoha různým typům her.

Velmi vzácným, ale o to zajímavějším archeologickým nálezem jsou hrací karty. Tato hra má původ na dálném východě v Číně, pravděpodobně vznikla za dynastie Ming. Do Evropy se dostala s muslimskými kupci. V arabském světě se symbolika karet lišila. Původní hra byla založena na boji dvou armád, proto i hodnoty jednotlivých karet byly označeny hodnostmi armád. Původní barvy představovaly vlastnosti správného panovníka. Byly to meče, mince, hole a poháry. Mince představovaly zlaté denáry – tedy svrchovanost panovníka. Meč představoval vládce jako bojovníka za šíření islámu. Červený pohár – kopa poukazoval na klady vládce jakožto hostitele. A konečně hole byly odkazem na roli panovníka jakožto soudce. Čtyři barvy karet tedy představovaly svrchovanost, odvahu a bohabojnost, pohostinnost a spravedlnost. Tato symbolika se udržela dodnes v jen mírně pozměněné úpravě ve Španělsku a v Itálii. V českém prostředí se tyto karty vyskytovaly zřídka, říkalo se jim vlašské karty nebo trapule – což je název odvozený od jména hry trappolo-past.

Ve středoevropském prostředí se barvy na běžných hracích kartách změnily na srdce, listy, žaludy a kule, neboli bubny – které byly často znázorňovány jako rolničky. Čtyři symboly barev představují čtyři roční období srdce – jaro, kule – léto, list – podzim a žaludy – zimu. Jinou interpretací těchto čtyř barev je možné vidět ve vysvětlení, že se jedná o znázornění čtyř stavů: srdce představují duchovenství, rolničky urozené lidi, listy měšťany a žaludy čeleď. Je však pravděpodobné, že tato interpretace čtyř barev se objevila až po Velké Francouzské revoluci. Třináct karet každé barvy představuje třináct lunárních cyklů do roka. Původních dvaapadesát karet balíčku představuje počet týdnů v roku.

Ve Francii pak došlo k úplné abstrakci jednotlivých znaků. Kalichy se změnily na srdce, meče na piky, denáry na kára (ve Francii někdy vyobrazované jako půlměsíce) a hole na kříže. Zjednodušení se týkalo i barev, protože místo původních čtyř barev byly omezeny pouze na barvy dvě, červenou a černou. Později se tento typ karet rozšířil zejména v Anglii. V některých názvech znaků je možné vysledovat původní znak změněného symbolu, např.: anglický název znaku křížů je clubs, tedy hole, přičemž současné vyobrazení známé již od 14. století s holemi jako takovými nemá toho moc společného. V Čechách se tomuto typu karet říkalo pikety, dle hry, která se jmenovala „de picquet“.

Již od středověku byla kvalita uměleckého provedení karet různá. Karty pro normální hru byly poměrně jednoduché, ale již od počátků existovaly i karty vyráběné na objednávku, které byly často kolorovány zlatem nebo jinými drahými barvami. Jejich motivy byly různé, čtyři barvy mohly být představovány jinými motivy, než těmi běžnými. Takovéto změny původních symbolů byly oblíbené především v německém prostředí, např. lovecké výjevy z tzv. Stuttgartské karetní hry z roku 1430, kde jsou jednotlivé barvy nahrazeny divokými kachnami, jeleny, sokoly a loveckými psy. Na této sběratelské úrovni je již od středověku možné vidět opravdové skvosty, např. tzv. zaječí šestka je kartou z německého prostředí, na níž je vyobrazeno šest zajíců, každý v jiné fázi pohybu.

Jednu z rané verze evropských karetních her vyrobených v polovině 15. století na objednávku představuje tzv. Hotämsterspiel. Tato hra byla nejspíš vyhotovena na objednávku. Představuje řád světského světa, tedy je do velké míry přesnou obdobou karet arabských, převedených do prostředí evropského. Jsou tady figury krále a královny, pak po deset karet z každé barvy představuje jejich vojska a různé služebníky z jejich panství (např. mniši, lovčí). Barvy jsou představeny státními znaky čtyř zemí – Čech, Německých zemí, Uher a Francie. Výsledná hra pak představuje boj čtyř armád, stejně jako u karet arabských.

Co se týče výroby karet, od poloviny 15. století byly obvykle vyobrazení tištěné z dřevorytů, popřípadě mědirytů. Předtím se obrázky na karty malovaly. O metodě obtiskování vyobrazení se mluví již u prastarých karet čínských. Tato technika byla z velké většiny používána i v Evropě. Samozřejmě je možné vidět i karty kreslené nebo malované. Papír byl tvořen několika vrstvami, aby vyobrazení neprosvítalo a tak byla i falešná hra obtížnější. Původně byl rub karet bílý, ale takové karty se rychle ušpinily a pak se dalo poznat, o jakou kartu se jedná, tudíž byla falešná hra snadná. Proto se již od 16. století začal rub karet zdobit geometrickými tvary a od přelomu 16 a 17. století byla rubová strana karet mramorována. Kromě karet papírových existovaly také velice luxusní zlaté nebo stříbrné karty – po případě kombinace obou kovů a také vojáci někdy používali praktické, odolnější, i když ne tolik zdobné karty kožené.

V Evropě se karty začaly šířit ve vrcholném středověku. První zákaz jejich hraní byl v Praze vydaný v roku 1353 Arnoštem z Pardubic. Nálezy karetních her pocházejí v českém prostředí z Pražského hradu, kde se jedná jak o starší nálezy I. Borkovského, tak i o nové nálezy z rekonstrukce Vladislavského sálu učiněné J. Matiáškem a J. Frolíkem.

Kromě šachů, karet a kostek, které jsou běžně používané i dnes, je však z archeologických materiálů známých mnoho her, které se dnes již nepoužívají, anebo výrazně méně, než v minulosti. Těchto her je mnoho, uvedeno je pouze pár, pro ilustraci toho, že člověk si vždycky rád hrál a invence mu v tomto směru nikdy nechyběla. Mnohé z těch známých pocházejí z antického světa, Perské říše, Babylonie nebo Starověkého Egypta. Pravidla, dle kterých je možné je hrát, jsou obvykle kombinací toho, co se o zmíněných hrách dochovalo, toho jak vypadají hrací plány a toho, jak se povedlo tyto útržky skloubit do fungující hry moderními doplňky. Jako příklady uvedeme královskou hru z Uru, hru na šakala a psa, Senet, a hru Mehen.

Královská hra z Uru byla nalezena v několika provedeních, některé byly propracovanější, jiné obyčejnější, ty nejstarší z těchto her pochází z poloviny 3. tisíciletí před naším letopočtem. Nejstarší dochovaná pravidla jsou psaná klínovým písmem a pochází z počátku 2. století před Kristem. Cílem hry je jakási obdoba dnešního „Člověče, nezlob se“. Vyhrává hráč, kterému se jako prvnímu povede projít herní plán stanoveným způsobem. Kromě hracího plánu byly ke hře potřebné ještě hrací kameny dvou barev a čtyřhranná kostka. Ve své podstatě je tato hra velmi podobná staroegyptskému senetu, od něhož se mírně liší tvarem a také je způsob pohybu po hrací ploše poněkud odlišný, ale základ hry je takřka stejný. Senet pochází ze starověkého Egypta, nejstarší známé exempláře jsou datované do období před r. 3000 př. n. l. Vztah mezi Senetem a královskou hrou z Uru je nejasný, pravděpodobně se však jednalo o hry založené na podobném principu, cílem bylo přesunout všechny své figurky ze startu do cíle, přičemž pohyb fugurek byl ovlivněn symboly na jednotlivých políčkách.

Hra na šakala a psa sestávala z hracího plánu, v němž bylo 58 dírek a z 10 tyček, vždy po pěti šakal a pes. Počet dírek na hracím plánu a patrně také počet hracích dřívek se různily. Tyto tyčky se zastrkávaly do dírek. Provedení her je také různé, některé byly z ebenu a slonoviny, jiné byly mnohem obyčejnější. Nejstarší známé exempláře pocházejí ze starověkého Egypta ze závěru 3. tisíciletí př. n. l. Přesné pravidla hry se nedochovala, ale podle všeho se jednalo o hru, která byla založená na principu čiré náhody a tak byla maximálně odpočinková a patrně také hazardní.

Počátky hry Mehen jsou datované do 4. tisíciletí př. n. l. Tato hra pochází ze starověkého Egypta. V případě této hry nejsou známa původní pravidla. Hra měla symbolizovat svinutého božského hada. Proto jsou pravidla této hry odvozena z hry Hyena, která se hraje v Súdánu v podstatě dodnes a její pravidla jsou v pozměněné podobě dobře aplikovatelná na hrací plány hry Mehen. Každý hráč má 6 figurek a lva. Hráč posunuje svoje figurky dokola po políčkách na hadovi, ty mohou být snědeny lvem protihráče. Cílem je sníst lvem co největší počet figurek protihráče. Typy nalezených her jsou různé. Podle všeho nezáleželo na počtu lvů a figurek, důležité bylo jen základní pravidlo pohybu figurek po ploše a pojídání figurek soupeře.

Dochovaných starověkých deskových her je mnoho. Z různé kvality provedení a odlišných materiálů je patrné, že si lidé hráli bez ohledu na majetek a postavení. U některých her jsou pravidla rekonstruovaná z útržků toho, co bylo známo, jindy byly v moderní době vymyšleny pravidla zcela nová. Hráče však odedávna všechny tyto hry bavily, rozptylovaly, lidé si díky nim mohli oddechnout. Nejinak to děláme i my v dnešním světě. I hry, které hrajeme, dnes mají dlouhou historii. Neplatí to jen o šachu, o němž to je obecně známé, ale také o obyčejných kartách, jejichž symboly prošly dlouhým vývojem, než byly zjednodušeny na dnešní srdce, piky, kára a listy. Lidé si hráli vždy, tak si hrajme i dnes.

Autorka textu: Katarína Čuláková
(Archeologický ústav AV ČR Praha, v. v. i.)