Přehled vývoje pravěkého Německa

Protože je Německo rozlehlé a geomorfologicky rozmanité, vyvíjely se různé části země různě.
Nejstarší doklady osídlení Německa pocházejí z období staršího paleolitu (1,9 mil. – 450 tis. př. n. l.). Nejstarší a nejznámější nález z tohoto období v Německu je nález kosterních pozůstatků člověka druhu Homo heidelbergensis (pojmenován podle univerzity v Heidelbergu, která jako první definovala tento lidský druh). Jeho čelist byla objevena roku 1907 ve vesničce Maueru u Heidelbergu v jihozápadním Německu. Homo heidelbergensis žil nejspíš mezi lety 600 – 300 tisíc let př. n. l. a jednalo se o vyvinutější druh Homo erectus. Jedním z nejvýznamnějších evropských nalezišť je Bilzingsleben, kde se v nánosech potoka nalezly desetitisíce kamenných nástrojů i odštěpků a četné nástroje z parohů a kostí, mimo jiné i stopy po tábořišti (půdorysy staveb apod.). Nález Homo heidelbergensis nebyl jediným svého druhu v Německu, kosti předchůdců člověka byly nalezeny také ve Steinheimu na Murru severně od Stuttgartu. Jednalo se o zástupce Homo sapiens steinheimensis. Tento druh je zaznamenán například na nalezišti Taubach ve Výmaru (odtud drobnotvará kamenná štípaná industrie taubachien). V Německu vznikl kulturní komplex moustérský s četnými variantami drasadel a hrotů. Zajímavé jsou dolnosaské lokality Salzgitter-Lebenstendt a Lehringen nad Allerou, které poskytly doklady využití organických materiálů ve starším paleolitu (převážně kostěné nástroje). Lokalita Düsseldorf-Neandertal je známá nálezem kosterních pozůstatků člověka neandrtálského, tedy poddruhu Homo sapiens neanderthalensis. Současné studie naznačují, že neandertálci (110 tis – 40 tis. př. n. l.) postupným křížením splynuli s Homo sapiens sapiens, tedy člověkem dnešního typu. Tito moderní lidé nejspíš žili kočovným způsobem života, což dokládají nálezy v porýnském Gönnersdorfu (pozůstatky přechodných jurtových obydlí) a stylizované ženské sošky, tzv. Venuše z Gönnersdorfu a z Nebry u Halle.

Mezolitické (8 000 – 5 000/ 3 000 př. n. l.) osídlení Německa je doloženo například u Duvensee ve Šlesvicku-Holštýnsku, kde se v rašenilišti v pěti vrstvách nad sebou dochovaly podlahy obydlí. Z této lokality známe i parohové nástroje a dřevěné pádlo (organické materiály se zde dochovaly díky příznivé vlhkosti). V Hohen Viecheln v Meklenbursku u Zvěřínského jezera byla zkoumána dvě mezolitická tábořiště. Zajímavostí je nález masek z jeleních lebek, které mají analogii v nálezu z Berlína-Biesdorfu. Protože komunity žily v omezených regionech, můžeme archeologicky sledovat několik kulturních skupin. V Německu se projevuje na severu jako kultura Duvensee a v jižnějších oblastech (vč. Francie) kultura Beuron-Coincy. Obě tyto kultury náležely západoevropskému okruhu.

Neolit (v našem smyslu; v německé literatuře pod názvem starší neolit; asi 4 500 – 3 200 př. n. l.) v Německu poprvé reprezentuje nejprve kultura lineární keramiky. Tato kultura se do Německa patrně dostala podél velkých řek, především Dunaje. Od Neckaru se neolitizace dále šířila do horního a středního Porýní, do kotliny Wetterau při dolním Mohanu a přilehlé oblasti Frank a Hesenska. Jiné skupiny pronikaly podél Rýna do údolí vestfálské pahorkatiny. Z nejznámějších sídlišť uvádíme Kolín nad Rýnem-Lindenthal, kde byly poprvé odkryty charakteristické dlouhé domy (tehdy ovšem byly považovány za hospodářské stavby – stodoly a pod.), nebo Zwenkau-Harth na jih od Lipska. Oproti velkému množství neolitických sídlišť je dochováno minimum pohřebišť. Jedním z mála je Sondershausen v Durynsku, kde byla nespálená těla ukládána ve skrčené poloze. V Sasku, Posálí, v Bavorsku, Hesensku a Porýní se po kultuře linární keramiky objevuje komplex kultury s vypíchanou keramikou, která se sem nejspíš dostala z Čech. Patří do něj celá řada kultur a skupin. Z nalezišť jmenujeme sídliště v Kleinheimu a rondel u Künzingu-Unternbergu. Vývoj komplexu s mladším neolitu vrcholí na území od Posálí po Rýn rössenskou kulturou, nazvanou podle pohřebiště u Merseburgu, kde bylo nalezeno 90 žárových i kostrových hrobů. Patří jí i rozsáhlá, moderně zkoumaná sídliště na Aldenhovenské plošině (Aldenhovener Platte).

Co se eneolitu týče, je problematická už terminologie. Samotný pojem eneolit je totiž „český vynález“, na území bývalého Československa a v Rakousku se eneolit vymezuje jako samostatné období, v Německu je součástí neolitu, proto jej v německé literatuře najdeme pod názvem mladší neolit (3 200 – 2 300/ 1 800 př. n. l., s dřívějším začátkem na jihu a pozdějším na severu). Interakce s lengyelským okruhem v Karpatské kotlině, zprostředkovaná komunikací podél Dunaje, znamenala vznik mnoha kultur. Začaly se formovat dva kulturní komplexy: na západě a jihozápadě kultura michelsberská (pojmenovaná podle výšinného sídliště v Bádensku-Württembersku) a na severu kultura s nálevkovitými poháry (dále uvedena pod zkratkou KNP). Zatímco skupiny KNP na severu Německa převzaly budování megalitických staveb (dolmenů, chodbových hrobů) z přiatlantských oblastí na jihozápadě baalberský okruh KNP v jižní části východního Německa pohřbíval pod mohylami v kamenných skříňkách. Patrně kolem roku 2 800 př. n. l. se celá severní polovina Evropy včetně Německa sjednotila do komplexu kultury se šňůrovou keramikou. Vývoj v jižních oblastech Německa je složitější. Patrně nedlouho po roce 2 500 př. n. l. se celý jih a západ Evropa sjednocuje v rámci komplexu kultury se zvoncovitými poháry.

Na jeho základě vznikla a rozšířila se jak u nás, tak v Německu (2 300 – 1 700/1 600 př. n. l.) únětická kultura. V rámci středoněmecké únětické kultury se ve středním Německu někdy vymezuje leubingenská skupina bohatých hrobů, v jejímž prostředí lze pozorovat vznik významné oblasti bronzové metalurgie a obchodu s bronzovými výrobky a se solí. Patrně díky tomu lze v této skupině odlišit vyšší společenské vrstvy, především díky hrobům náčelníků s bohatou výbavou pod mohylami (Leubungen, Helmsdorf). Vliv únětické kultury a zároveň kultur Karpatské kotliny v jižním Německu se projevil vznikem straubinské kultury v jižním Bavorsku. Zanechala hlavně hroby s kostrami ve skrčené poloze na plochých pohřebištích (Kronwinkl). Na relativně malém území ve středním Porýní vznikla kultura adlerberská, která rovněž navazovala na eneolitické tradice, ale bronzy zde nacházené jsou pouze importy ze dvou výše popsaných kultur, a to únětické a straubinské.

Ve střední době bronzové (1 600 – 1 300 př. n. l.) byl ve středním a jižním Německu rozšířen komplex mohylových kultur. U Vezery se uplatňovalo pohřbívání v dlouhých mohylách (např. mohyla Langenberg s délkou 90 m), jinak pod menšími okrouhlými mohylami, které sloužily jako rodinné hrobky. Ve stejné době se na severu Německa a v jižní Skandinávii formuje „nordický“ - severský okruh doby bronzové, Jeho druhé fázi patří řada hrobů s nespálenými těly uloženými v dubových dlabaných rakvích, díky čemuž se dochoval „kroj“ tehdejších lidí. Na severu se nacházejí i hroby v kamenných skříňkách. Společnost patrně profitovala z námořního obchodu. Pro tento okruh jsou typické bohaté lité bronzové výrobky a naopak velmi špatně pálená a hrubá keramika.

Mladší a pozdní doba bronzová (1 300 – 800 př. n. l.) patří komplexu popelnicových polí. V jižní části Německa mezi Tyrolskými Alpami a horním tokem Rýna rozšířil severoalpský okruh. Nejznámější lokalitou je „Vodní hrad“ Buchau na ostrově na jezeře Federsee, opevněná osada s dvorci. Mezi územím tohoto okruhu popelnicových polí a severské doby bronzové, ve středním a východním Německu, od 13. století př. n. l dominuje okruh lužických popelnicových polí - lužická kultura, nazvaná podle historické země Lužice (vedlejší země koruny České, nyní na pomezí Německa a Polska). Z lokalit lužické kultury v Lužici jmenujme např. hradiště Bórkowy (německy Burg) v dolnolužických Blatech (Spreewald) nebo pohřebiště Delnja Kina (něm. Niederkaina) u Budyšína.Nordický okruh se vyvíjel svérázně, nejznámější památkou je královská mohyla u Seddina v Meklenbursku.

V době železné (7. a 6. století př. n. l.) se v prostředí západohalštatského kulturního okruhu začalo formovat keltské etnikum (obr. 1). Lokality doby halštatské, na nichž byla postavena monumentální hradiště, jsou například Glauberg (Hessensko, SV od Frankfurtu nad Mohanem) či Kelheim (Bavorsko) a asi nejznámější sídlo elity Heuneburg (Badensko – Württembersko). Požár jeho hlavní brány je datován k roku 500 – 480 př.n.l. a právě rok 480 př.n.l. je kvůli této události často považován za konec doby halštatské a počátek doby laténské. V Německu Keltové obydleli území mezi Alpami a Středoněmeckou vysočinou. Z 5. století pocházejí bohaté hroby raně laténské šlechty, které dokazovaly vysokou úroveň keltského umění a technologiií. V porýnských oblastech kultury popelnicových polí se začala od 7. století př. n. l. rozvíjet kultura hunsrücko-eifelská a vydržela zde až do století druhého. V téže době ve středoněmecké nížině postupně vznikla z místního halštatského základu pod vlivem severské doby bronzové starogermánská kultura jastorfská. Lidé této kultury se s keltským obyvatelstvem střetli nejspíš v oblasti Durynska. Pro mladší dobu železnou jsou typická ve 4.-3. stol. plochá keltská kostrová pohřebiště s hroby bojovníků se zbraněmi a žen se šperky, ve 2.-1. stol. oppida, pro příklad uvádíme Manching (Bavorsko) a Finsterlohr (Bádensko-Württembersko). Stále častější zásahy do keltské společnosti si vybraly svou daň. Jak římské, tak germánské expanze ji postupně rozkládaly, působily zde ovšem i další faktory. Zvláště tzv. labští Germáni pak zabrali značnou část keltského území.

V době římské si na území Německa získaly dominantní postavení germánské kmeny. Ty se postupně rozšířily po celém Německu a na dalších územích střední a východní Evropy. Římané rozeznávali jednotlivé kmeny na sever od římského limitu (Limes romanus) jednotně označovali jako barbary. Území Německa patřilo v době římské zčásti do Impéria, většinu ale zaujímala svobodná Germánie (pro Římany také barbarikum, tj. území neřímské). Římské provincie Raetie a Noricum ležely na jihu dnešního Německa. Pod tlakem Hunů z východu kolem roku 375 n. l. se postupně daly do pohybu evropské kmeny; tak začalo stěhování národů (obr. 2).

V jeho rámci se germánské kmeny usadily ve svých pozdějších sídlech; velkou část území Německa od Slesvicka přes Durynsko až po Bavorsko tehdy osídlili Slované.
Dnešní Německo bylo v sedmém a osmém století n.l. většinou součástí Francké říše, která vznikala po vedením sálských Franků a ovládala značné území. Kolem r. 498 byl pokřtěn král Chlodvík a zanedlouho potom se k němu přidali i ostatní velmoži. Franské říši podlehly kmeny Alamanů, Durynků a Bavorů, avšak Frísové mezi Vezerou a Rýnem a saské kmeny v Severoněmecké nížině si udrželi politickou nezávislost prakticky až do doby vlády Karla Velikého. V roce 843 po uzavření tzv. Verdunské smlouvy došlo k rozdělení Franské říše na Západofranskou říši, Středofranskou říši a nakonec Východofranskou říši, která byla ovládána Ludvíkem II. Němcem a jejímž nástupnickým státem se stala mimo jiné Svatá říše římská, jejímž císařem se stal 2. února 962 Ota I. a jejíž součástí byly například i české země (obr. 3).

Do této doby spadá podmanění srbských kmenů, samostatnost polabských a pobaltských Slovanů trvala ojediněle až do vrcholného středověku. Jejich jazyková a kulturní svébytnost se rozpadla nebo byla zlikvidována během novověku s výjimkou Lužických Srbů. Během mnoha staletí se vystřídalo na císařském trůně velké množství panovníků z různých dynastií - od saské přes Lucemburky až k Habsburkům; říše zanikla v roce 1806. Německo se přitom skládalo z desítek samostatných států (království, vévodství, knížectví atd.). Celých 65 let od zániku říše pak trvalo, než se roku 1871 sjednotily. Během následujících čtyřiceti let, kdy se odehrávaly boje světových mocností o sféry vlivu, kolonie a zdroje surovin, pak Německo, které se kvůli svému relativně pozdnímu sjednocení zapojilo do tohoto zápolení se značným zpožděním, velmi agresivně zbrojilo. V roce 1914, kdy němečtí politici dospěli k rozhodnutí, že jsou na válku připraveni, byla po atentátu na následníka trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda d‘ Este a jeho manželku arcivévodkyni Žofii, rozenou českou hraběnku Chotkovou v Sarajevu (28. 6. 1914) zahájena Velká válka (později označená jako první světová válka). Boje skončily 11. 11. 1918 podpisem kapitulační listiny v Compiégne.

Po druhé světové válce, kterou Německo rozpoutalo, patrně na základě bezvýchodné situace, která nastala po první světové válce, byla země v roce 1949 rozdělena na okupační zóny a z nich vzniklou Německou demokratickou republiku a Německou spolkovou republiku. K sjednocení těchto dvou států došlo v roce 1990. Dnes je Německo federativní demokratickou republikou, která se skládá ze 16 spolkových zemí s hlavním městem Berlínem.

Autorka textu: Michaela Dvořáková, Kateřina Lorencová, Kristýna Malinková
(Ústav pro archeologii FF UK)

Literatura viz úvodní rozcestník zde.