Středověk na cestách: Komunikace, nebezpečí a nepohodlí

Rádi bychom Vás seznámili s novou sérií, ve které se budeme věnovat problematice cestování v období středověku. Postupně se seznámíme se vším důležitým, co se týkalo průměrného středověkého cestovatele, jaké byly jeho možnosti či jaké potíže ho mohly postihnout.

Než se však pustíme do tohoto obsáhlého tématu, seznámíme se nejprve s několika základními pojmy. S cestováním se pojí mnoho termínů a jedním z nejdůležitějších je „komunikace“. Slovo komunikace (z lat. communicare - sdělit, spojovat) lze chápat jako způsob užívání dorozumívacích prostředků, ať už se jedná o komunikaci verbální (mluvený nebo psaný projev) či neverbální (gesta, mimika obličeje, rituální performance, tanec, popř. signály rukou, ohněm a kouřem atd.). Komunikace však nemusí znamenat pouze dorozumívání mezi dvěma subjekty, toto slovo totiž označuje i její způsob, tedy dopravu a prostředky včetně nejrůznějších druhů cest, neboť bez cest by mezilidská komunikace vlastně ani nebyla možná. Komunikace bývá také považována za pohyb v prostoru a čase, ačkoli její podoba již nemusí být na první pohled viditelná. Z pohledu archeologa bychom pak cesty mohli považovat za prostředek k lidské komunikaci, která se v průběhu času stala pramenem našeho poznání.

Typů cest je mnoho, avšak pro možnosti středověku jsou pro nás aktuální pouze pozemní a vodní cesty. Ty byly v této době jediným klíčem ke komunikaci s lidmi, jejich sídly, hospodářskými a mocenskými centry či většími sídelními celky. Pokud středověký člověk potřeboval z jakéhokoli důvodu s někým komunikovat, využívání cest se zkrátka vyhnout nemohl. Nezáleželo příliš, zda měl jednat osobně nebo přes prostředníka (poslové), nějaký člověk se vždy na cestu vydat musel.

Vzdálenosti, které středověký člověk během své cesty musel urazit, mnohdy i tisícikilometrové, se pro většinu dnešních lidí přivyklých na pohodlí moderních dopravních prostředků mohou zdát absolutně nepředstavitelné, jelikož současný člověk nemusí chodit příliš často pěšky a spoléhat se pouze sám na sebe za všech okolností. K tomuto tématu by se mohli částečně vyjádřit snad jen novodobí cestovatelé a poutníci, kteří podobně dlouhé vzdálenosti experimentálně ušli. Určitou představu o tomto způsobu cestování si jistě mohou udělat i dnešní turisté, nicméně je potřeba si uvědomit, že většina dnešních lidí, pro které je pěší turistika způsobem trávení volného času, má mnohem více možností, než jaké měl kdy středověký cestovatel. Cíleně vynecháme dnešní stav cest, možnosti zakoupení moderní výbavy a speciálního oblečení odolného proti všem rozmarům počasí - zásadním rozdílem mezi středověkým a moderním cestovatelem je možnost volby. Turista má téměř vždy (s výjimkou snad pouze neosídlených končin, kterých však po světě rapidně ubývá) možnost v případě potíží svůj výlet ukončit nebo si zkrátka říci, že za chvíli končí dovolená a že ten jeden den navíc ještě nějak vydrží a pak se v klidu dostane domů. A pokud by se snad dostal do nějakých problémů, může si snadno zavolat pomoc mobilním telefonem. Středověký člověk tak snadnou možnost návratu bohužel neměl, se svými problémy se během cesty musel nějak operativně vypořádat sám a na pomoc se příliš spoléhat také nemohl. Navíc při vydávání se na delší cesty z jemu dobře známých končin do často neznámého (nebo jen zprostředkovaně známého) cíle, se vystavoval velkému riziku, které cestování od nepaměti přinášelo. Tato rizika se dnes s masivním rozvojem informačních technologií naprosto minimalizují – z tohoto důvodu lze jen obtížně srovnávat dnešní cestovatele s těmi minulými.

Podmínky pro cestování však byly poměrně spravedlivé, byly kruté svým způsobem ke všem stejně nehledě na jejich společenský status. Všichni se museli vyrovnávat se stejnými podmínkami cesty, např. s orientací v terénu a překonáváním vzdáleností, nevlídným počasím, přírodními překážkami, problémy se stravováním, omezenými možnostmi přespávání a hygieny, riziky onemocnění, popř. náhlého úmrtí. Mnohem nebezpečnější však pro středověkého cestovatele byl pohyb v cizím prostředí, kde jakožto cizinec nemusel mít ani právo na život nebo se nemusel dočkat žádné pomoci, pokud by byl v nouzi. Zvláště jednotlivci byli velmi bezbranní – právě proto se většina lidí na cestách snažila najít sobě podobné „bratry“ např. ve víře nebo druhy mluvící stejným jazykem. Další možností bylo nocování v pohostinstvích – pochopitelně pokud si mohli podobné služby dovolit zaplatit. Zřizování hostinců všeobecně přispívalo k zajištění bezpečnosti - z tohoto důvodu byly podobné skutky místy podporovány i panovníky. Příkladem by mohl být dánský král Erik V., který byl zavražděn za dodnes nevyjasněných okolností roku 1286 v jedné stodole, jelikož se po cestě nevyskytl žádný hostinec, kde by se mohl ubytovat. O sto let později nechala dánská královna Margareta I. zřídit na každých čtyřech mílích hostinec jako upomínku této tragické události.

Nejnebezpečnější situace nastávaly zvláště v případech konfrontace s jinými kulturami, náboženstvím nebo místními zvyky. V podobných situacích skupina lidí poskytovala jejím členům mnohem více bezpečí. Z tohoto důvodu se sdružovali do skupin i obchodníci, kteří si tvořili pro své cesty časově omezená spříseženstva či hanzy, aby mohli lépe odolávat hrozícímu nebezpečí. Podobné skupinky tvořily ale i různé nekalé živly (ať už na souši či na moři). Jejich členové se ale shromažďovali spíše za účelem snazšího získání kořisti než kvůli vlastní bezpečnosti.

Jak již bylo naznačeno - ačkoli byli cestovatelé vystavováni nepříznivým vlivům počasí a dalším nepříjemnostem během svých cest přibližně stejně, v jednom byl osud stejně nespravedlivý jako kdekoli jinde – bohatý či urozený si mohl pochopitelně snadněji dovolit pro zpříjemnění svého putování ledacos navíc. Takoví cestovatelé mohli pak často zastavovat a odpočívat v různých zájezdních hostincích, dvorech, hradech, tvrzích a jiných místech, kde mohli v klidu přečkat noc. Skutečně bohatí a mocní lidé však podobná místa mohli i vlastnit, tudíž se pro ně cestování stávalo výrazně snazším, příjemnějším, ale i bezpečnějším. Příkladem by mohl být chamský hrabě Rapota, o němž se zmiňuje pražský kronikář Kosmas v souvislosti poskytnutím ochrany českému poselstvu putujícímu k papežskému dvoru ve druhé polovině 11. století. Kosmas se o tomto hraběti vyjadřuje jako „Nam tantae potestatis hic comes erat, quod usque Roman per continua loca proprias villas seu praedia et per castella milites sibi devotos habebat“, což bychom mohli přeložit jako „Neboť ten hrabě byl tak mocný, že měl po celé cestě souvisle až do Říma své vlastní vsi a dvory a na tvrzích sobě poddané bojovníky“.

I nepříliš majetní cestovatelé však měli své možnosti. Pouze chudí, nemocní a poutníci mohli zadarmo či za symbolický poplatek využívat pohostinnost klášterů a xenochodií (domech pro ubytování cizinců). Ta byla zřizována křesťanskými obcemi už od dob římského císařství, nicméně obvykle nemohla být trvale vydržována. Předpokládáme však, že xenochodia mohla později přetrvávat i pod názvem hospic a to přibližně od 9. století. Nejvíce informací máme o bezplatném ubytování v klášterech. Poutníkům zde velmi prospěl soubor pravidel, který zavedl Benedikt z Nursie (kolem r. 530) a který byl v roce 816 povinně uložen všem karolinským klášterům. Obsahoval dokonce i takové detaily jako správné přijímání hostů.

V příštích dílech se můžete těšit na nejrůznější příběhy a perličky ze života středověkých cestovatelů, jejich nejčastější motivace, nejužitečnější zvířecí druhy a typické dopravní prostředky. Zavítáme také postupně více i do světa archeologických nálezů, které se s tématem cestování pojí.

Autorka textu: Martina Smetánková
(Ústav pro archeologii FF UK)

Literatura:
Cendelín, D. 2001: Definice staré komunikace, Staré stezky 6, 52 – 55.
Fürst, K. - Meissner, J. 1940: Slovník latinsko-český a česko-latinský, 7. vydání. Praha.
Kosmas: Kronika Čechů. (ed. Hrdina, K. –Bláhová, M. – Moravcová, M.), Praha 2011.
Chorvát, I. 2007: Cestovanie a turizmus v zrkadle času. Banská Bystrica, s. 22-39.
Kunczik, M. 1995: Základy masové komunikace. Praha
Kühnel, H. (ed.) 1986: Alltag im Spätmittelalter. Edition Kaleidoskop. Graz, Wien, Köln.
Klimeš, L. 2005: Slovník cizích slov, Praha. (7.vyd.)
Meduna, P. 1993: Cesty ve středověku – středověk v cestách. Mediaevalia Archaeologica Bohemica, s. 108-116.
Ohler, N. 2002: Náboženské poutě ve středověku a novověku. Praha.
Ohler, N. 2003: Cestování ve středověku. Praha.
Slivka, M. 1998: Stredoveký homo viator. (Slovensko vo vzťahu k medzinárodným pútnym miestam), Archaeologia Historica 23, s. 303-320. Brno.
Šimek, František (ed.): Cestopis tzv. Mandevilla. Státní nakladatelství krásné literatury a
umění, Praha 1963.

Internetové zdroje:
Medieval and Renaissance Material Culture