Žena v hledáčku archeologie. Jak se nám žilo před tisíci lety a jak to vlastně víme?

Člunek pozvolna proplouvá mezi osnovními nitěmi a její štíhlé ruce hbitě posouvají brdo střídavě nahoru a dolů. Vzor na látce už se začíná pěkně rýsovat. Ten nový tkalcovský stav, který jí muž vyrobil, je báječný. A tak pěkně voní čerstvým dřevem, honí se jí hlavou. Už nebude muset tkát na matčině stavu, teď má svůj vlastní, a tak dokončí novou halenu pro svého muže mnohem rychleji. A konečně bude mít čas utkat si také látku na nové šaty pro sebe, vždyť ty staré se na ní pomalu rozpadají. Z myšlenek na to, jestli si přízi obarví světlicí nebo rmenem, ji vytrhne pofňukávání malého uzlíčku, který se začíná zmítat na jejím klíně. Malá má zase hlad a klid na tkaní je tentam, ach. Dá jí tedy napít a půjde pomoci muži na pole. Pšenice se letos překonala ve svém množství, ale sama se nesklidí. Taky to bude chtít vzít s sebou plný džbán vody ze studny, začíná být horko, rozvíjí plány. Slunce už se plně vyhouplo nad obzor a oba je čeká dlouhý den plný práce. Tak jako včera, tak jako zítra…

I takhle mohl vypadat začátek všedního dne v životě ženy v pravěku. Co se jí doopravdy honilo hlavou sice už nikdy nezjistíme, ale díky archeologii alespoň víme, jaké předměty denně brala do ruky, jak bydlela či co nosila na sobě. A ač se tyto informace mohou zdát být povrchní, i z nich můžeme pozvolna skládat zastřený obraz každodennosti pravěkých žen.
Zkoumání ženského světa před tisíci lety však nemůžeme považovat za samozřejmou součást archeologie. Vědecké zaměřování se na život a minulost něžného pohlaví začalo bujet až ve druhé polovině 20. století, a to nejen v archeologii, ale také v kulturní a biologické antropologii, historii a dalších společenských vědách. Tento trend šel samozřejmě ruku v ruce s myšlenkami feminismu, který se od 60. let ve své druhé vlně začal ve stále větší míře šířit i do vědeckého světa. Nejen že začalo výrazně přibývat žen-vědkyň, také se začaly ozývat názory, že ženy doposud stály stranou vědeckých zájmů a že v centru veškerého historického, archeologického i antropologického bádání stál vždy muž. A že výzkumy byly vedeny z perspektivy mužů, avšak generalizovány na celou společnost. Najednou tak bylo potřeba přehodnotit tradiční vnímání minulosti a vývoje lidstva, které bylo založeno na mužské interpretaci světa. Otázky postavení žen v ekonomické a sociální struktuře, násilí na ženách a reflexe ženských stereotypů byly najednou vyneseny na výsluní společenských věd.

Pojem gender se stal fenoménem, který zaplavil mnoho vědeckých oborů. Vyjadřuje symbolickou konstrukci založenou na faktu, že vlastnosti a chování spojované s obrazem muže a ženy jsou formovány kulturou a nejsou přímo závislé na biologickém pohlaví. Interdisciplinární gender studies tak vnesly do vědy svěží vítr, který umožnil vytvářet zcela nové obrazy minulých společností. Ovšem nebyl to jen sílící feminismus, který přispěl k zájmu o ženy v minulosti. Svou roli v tom sehrál i vznik historické antropologie, která se jako samostatný vědní obor začala vymezovat v 70. letech 20. století. Historická antropologie si jako předmět svého studia vybírá spíše konkrétní osudy konkrétních jedinců či skupin a zaměřuje se na jejich každodenní život, vnímání světa a jednání v něm. Oproti klasickému makrohistorickému přístupu, který se zabývá komplexními dějinami z nadhledu, tak mikrohistorické studie přinášejí individuálnější pohled na naši minulost a ukazují její rozmanitost v závislosti na zkoumaných jedincích. A právě tato orientace na každodennost a individualitu dala velký prostor pro zkoumání života žen v různých obdobích.

Dosavadní stereotypizace ženských a mužských rolí najednou vyplynula jasně na povrch. Muži byli vždy v historii vnímáni jako racionální tvorové, jejichž znaky chování jsou aktivita, dominance, rozum, síla a pokrok. Ženám jako bytostem emocionálním byla přisuzována pasivita, submisivita, instinkty, slabost a konzervatismus. Nejedná se samozřejmě o stereotypy novodobé, jejich kořeny sahají hluboko do minulosti a nacházíme je již v těch nejstarších hrdinských eposech. Krásným příkladem je slavný Epos o Gilgamešovi, který pochází z 2. tisíciletí př. Kr. a je jedním z nejstarších dochovaných literárních děl na světě vůbec. Hlavní postavou je muž – sumerský král, jehož hrdinné činy dokazují všechny výše zmíněné mužům přisuzované vlastnosti. Během svých dobrodružství se samozřejmě setkává s množstvím žen, které zde vystupují v roli matek, manželek, bohyní a milenek. Mezi řádky tak lze zřetelně vyčíst, že ve starověkých společnostech byli muži považováni za nejmoudřejší a nejmocnější bytosti, ale na ženy bylo nahlíženo z mnoha různých pohledů. A už v tomto nejstarším eposu je jasně vidět, že ženy stály v pozadí, ale přesto měly často rozhodující vliv na jednání mužů.

Podobný model se pak objevuje v písemných pramenech nadále v celé historii a sám o sobě nám toho o běžném životě žen v podstatě moc neprozradí. Při důkladnějším zkoumání, navíc v kombinaci s hmotnými prameny, se však začnou vynořovat velice zajímavé skutečnosti. Tento směr bádání se dnes nazývá historická antropologie ženy nebo také feministická antropologie (ta se věnuje ženám v minulosti ze širšího pohledu, a to jak z kulturního, tak i biologického, archeologického a lingvistického a také se snaží napravovat chyby v historickém bádání, způsobené vlivem předsudků vědců-mužů). Předmětem zájmu bádání je například práce žen (zda měly horší možnosti, platy, stereotypizace povolání), bydlení (ženský oděv, kuchyně jako tradiční ženský prostor), sociální vztahy (ženské spolky a možnosti sdružování), sexuální vztahy (normy, morálka, cizoložství, partnerství, výběr partnera, rozvody), rodina (mateřství, příbuzní) nebo obřady a obyčeje.

Jakým způsobem však můžeme poznávat tyto aspekty ženského života v pravěku? A je vůbec možné je alespoň částečně poznat? Odpověď zní ano, ale s velkým ALE! Při zkoumání života žen v pravěku je velmi důležité si uvědomovat, že i když se archeologie oprostila od čistě mužského pohledu na věc, stále jsme ovlivněni dobou, ve které žijeme a tak některé procesy a skutečnosti dávno mrtvých kultur nemusíme být vůbec schopni objevit či pochopit. Nebo si spoustu věcí můžeme vykládat po svém a chápat je úplně jinak, než jak existovaly ve své době. Jednoduše se na pravěké ženy nemůžeme dívat dnešníma očima, ač by nás možná překvapilo, kolik radostí i strastí bychom měly společných.

Je paradoxní, že nejvíce nám o životě žen v pravěku a raném středověku vypoví právě jejich smrt. Protože hroby a to, co obsahují, jsou obsáhlým informačním zdrojem, který navíc není zkreslen pohledem někoho dalšího, jen nás samých. Ale jak vlastně zjistíme, že se jedná o hrob ženy? Pokud nebylo tělo spáleno a kostra se zachovala, pak lze pohlaví určit právě z charakteristických biologických znaků (i když ani to není vždy stoprocentní). Toto určení pak mohou upřesnit přiložené hrobové milodary (obr. 3), které samozřejmě závisely na pohlaví zemřelého (problematikou transsexuálních hrobů, kdy v určitých společnostech mohli někteří muži zastávat roli žen a naopak, se zde zabývat nebudeme). Tak například zatímco mužům se dávaly do hrobů třeba zbraně, pracovní nástroje, jezdecké výbavy a další specifické předměty lišící se podle jednotlivých kultur, ženy se pohřbívaly se šperky, textilními pomůckami a opět různými specifickými artefakty. V některých pravěkých společnostech se také odlišovala orientace hrobů podle pohlaví, například kultura zvoncovitých pohárů na konci eneolitu pohřbívala muže na levém boku a hlavou k severu, zatímco ženy na pravém boku hlavou k jihu. Víme-li tedy, že se jedná o ženský hrob, můžeme z něj vyčíst mnoho. Kostra nám prozradí, jak byla žena přibližně stará, jaké měla proporce, některá onemocnění a úrazy. Dokonce lze někdy i rozeznat náročnost práce a obživy (těžká práce a nedostatečná výživa někdy zanechá své stopy nejen na duši, ale i na těle). Milodary v hrobě (či jejich nepřítomnost) pak dokážou vypovědět mnoho o sociálním postavení a také nám ukazují, jak vypadaly předměty, kterými byla žena za života obklopena. Z hrobových nálezů se též dozvídáme, že bylo pro ženy v minulosti mnohem rizikovější plnit svoji přirozenou roli, a to přivádět na svět děti. Hroby žen zemřelých při porodu nebo v souvislosti s těhotenstvím nejsou na pravěkých a středověkých pohřebištích výjimkou a odhaduje se, že takto mohla zemřít až pětina žen.

Zajímavý vhled do světa žen před tisíci lety nám poskytují také prameny ikonografické. Jsou to vlastně obrazové zdroje, které nalézáme od nejstaršího pravěku na předmětech, jako je keramika, kosti, části staveb, kovové předměty, či mince. Jako příklad si můžeme uvést halštatskou keramiku (tedy keramiku ze starší doby železné) z maďarské Šoproně (obr. 2), na které jsou zobrazeny geometrizované postavy žen, věnující se tkaní, hře na hudební nástroj a dalším ženským aktivitám. Tato zobrazení jsou považována za rituální motivy, které nám ukazují ženy-bohyně či ženy-kněžky při typicky ženských činnostech s typicky ženskými atributy. Dalším příkladem, skýtajícím mnoho významných informací, zejména o způsobu odívání žen v 1. a 2. století n. l. na území římských provincií Norikum a Panonie (rozkládaly se na území dnešního Rakouska, Slovinska, Maďarska, Srbska a Chorvatska) jsou zachovalé náhrobky a pohřební stély z tohoto období (obr. 4). Na nich jsou totiž vyobrazena panonská a norická děvčata a ženy, oděné do tradičních krojů, a to i s takovými detaily, jako jsou šperky, opasky, pokrývky hlavy a účesy. Unikátní na tomto typu pramenu je fakt, že předměty zobrazené na kamenných náhrobcích se nacházely i v hrobech žen a my tedy přesně víme, jak a kde byly jednotlivé oděvní součásti a šperky nošeny. V rukou pak vyobrazené dívky a ženy někdy drží zrcadla, džbánky či další toaletní předměty a my si tak můžeme krásně představit, jak tyto běžné předměty denní potřeby vypadaly před dvěma tisíci lety.

Pro nejstarší pravěk, obzvlášť pro období paleolitu a neolitu pak můžeme informační zdroj o světě žen hledat v proslulých ženských plastikách, v některých případech zvaných venuše. Tato skvostná umělecká díla zobrazují ženy často se zvýrazněnými znaky ženské plodnosti, někdy i s náznakem účesu či žehnající polohou rukou. Co z toho můžeme ale vyvozovat? Co tyto sošky žen symbolizovaly ve své době, souvisely s náboženským kultem, tvořili je jejich autoři podle skutečných žijících žen či pouze jako hypotetické postavy? To všechno je stále předmětem mezioborového bádání, ale nejspíše to již nikdy nezjistíme. Nicméně jedna věc je jistá. Stejně jako dnes, i před tisíci lety byly ženy prioritním zájmem umělců, ať už je autoři chápali jako idol, bohyni, světici, přítelkyni či významnou osobnost. Ženy v těchto dobách tedy rozhodně nestály na okraji zájmu a jejich místo ve společnosti (i když teorie o matriarchátu jako nadvládě žen-Velkých matek již byla popřena) bylo považované. Vždyť kolik známe mužských pravěkých sošek?

Cenné pro poznávání života žen v minulosti jsou také prameny písemné, ovšem mají několik nevýhod. Jednak pro nejstarší pravěk žádné nemáme (myslíme pravěk našich středoevropských oblastí, starověký svět Předního východu a Egypta je na tom samozřejmě jinak) a u těch, ze kterých bychom mohli čerpat informace pro období po přelomu letopočtu, zase nenajdeme téměř žádné zmínky o životě žen. Ženy se do zájmu autorů dostávají až v raném středověku, a to ještě ty nejvýše postavené. Navíc u těchto pramenů dochází vždy k určitému zkreslení informací, protože byly psány z mužského úhlu pohledu, navíc za naprosto jiným účelem, než bylo vylíčení ženského světa.

Ukázali jsme si, jaké prameny nám mohou poskytnout průnik do životů našich předchůdkyň před stovkami a tisíci let. Krásný příklad toho, jak všechny tyto různé zdroje mohou fungovat v praxi, najdeme na předměstí Paříže, pod katedrálou Saint-Denis. Tam byl francouzským archeologem Michelem Fleurym v roce 1959 objeven unikátní hrob bohaté ženy, obsahující množství výborně zachovaných luxusních předmětů. Jeho důkladným zkoumáním bylo zjištěno, že v hrobě byla pohřbena dospělá starší žena, vysoká asi 155 cm, která v dětském věku trpěla dětskou obrnou, následkem čehož v dospělosti kulhala. Studiem kosterních pozůstatků bylo také zjištěno, že žena v mládí porodila. Tělo bylo uloženo v kamenném sarkofágu na červené vlněné látce, překryto látkou konopnou a oděno do košile z jemného plátna se zlatou výšivkou, fialových hedvábných šatů, punčoch a saténového závoje. Vše bylo doplněno dvěma zdobenými opasky se stříbrným kováním, sponami, jehlicemi a zlatými náušnicemi s patrným byzantským vlivem. Z této výbavy bylo jasné, že se jedná o pohřeb ženy z nejvyšších vrstev, spadající do 6. století, tedy do období slávy Franské říše. Hrob však prozradil mnohem víc. Žena u sebe měla prsten, v jehož středu bylo vyryto REGINA (královna) a dokola pak jméno ARNEGUNDIS. Ta Arnegunda, kterou ve svém obřím díle Historia Francorum zmiňoval franský biskup Řehoř z Tours (žijící taktéž v 6. století) jako manželku merovejského panovníka Chlothara I. a matku Childericha I. Najednou se tak před námi rozprostírá poměrně zřetelný obraz ženy-královny, která i přes lehkou fyzickou indispozici prožila život obklopená luxusem a na vrcholu společnosti. Byla však díky tomu šťastná? Dostávalo se jí tolik lásky a pochopení, kolik potřebovala? Netoužila po úplně jiném životě v úplně jiné společnosti?

A tím se opět dostáváme na samý počátek našich úvah. Co prožívaly ženy, po jejichž životech nacházejí archeologové stopy? Jak moc se lišily jejich všední dny od těch našich? Těžko říct, zda se toho kdy dopátráme. Každopádně je skvělé, že je těmto tématům dnes věnována také pozornost společenských věd. Stereotypnímu nahlížení na role mužů a žen v minulosti totiž již dávno odzvonilo a emancipace se projevila i v reflexi archeologie v populární kultuře. Vždyť nejslavnějšími „archeology“ na světě jsou hrdinný Indiana Jones a bojovná Lara Croft…

Autorka textu: Veronika Mikešová
(Národní muzeum)

Zaujalo Vás toto téma? Máme pro Vás trojici tipů na další zajímavé čtení!

Lenderová, M. 2002: Eva nejen v ráji. Žena v Čechách od středověku do 19. století. Praha.

Oakleyová, A. 2000: Pohlaví, gender a společnost. Praha.

Turek, J. 2011: Amazonky našich předků. Respekt 26/2011 (online)