Kterak se s vykopáváním hrobů na Pičhoře u Dobřichova začalo

Je to ku podivu, avšak dobřichovské návrší Pičhora – kdysi součást pobřežního svrchnokřídového moře zalévajícího tehdy větší část České tabule – nemělo se slovutným profesorem Píčem kromě podobnosti jejich jmen do činění zhola nic, a to až do poloviny dubna roku 1896. Tehdy vrchní správce lichtenštejnského panství v Radimi, Jan Waněk, adresoval profesoru Píčovi do Prahy zprávu, v níž ho informuje o tom, že se v Dobřichově opět nalezly hroby. Dobřichovští se tehdy totiž rozhodli postavit cestu a na cestu bylo třeba písku a štěrku. Počali tedy dobývat tento materiál právě na západním svahu pičhorské ostrožny, nedaleko říčky Výrovky, která návrší obtéká od Radimi k Pečkám. Netrvalo dlouho a zpod lopat dělníků se počaly vynořovat zlomky hliněných uren, v nichž bylo možné sbírat železné zbraně a bronzové ozdoby (obr. 1). Waněk již dobře věděl, jak se má v takové situaci zachovat; vždyť jen před pár lety zachraňoval jiné žárové pohřebiště z doby římské – byť poněkud mladší, ze 3.-4. století našeho letopočtu – v poloze Třebická, východně od Dobřichova. A rychle dle obsahu hrobů rozeznal, že má co do činění s další významnou nekropolí doby římské, ačkoli on sám ji tehdy považoval za poněkud mladší než ve skutečnosti byla.

Protože podnikatel stavbu silnice a těžbu štěrku zastavil, rozhodl se Waněk pohřebiště řádně prokopat sám. Tehdejší Museum království českého (později přejmenováno na Národní) věnovalo obci Dobřichov 500 korun na chudé a získalo tak svolení k vykopávkám. Ty byly prováděny dělníky místní Macháčkovy cihelny pod vedením správce Waňka a pod odborným dohledem profesora Píče. Již v polovině května se zdálo, že pohřebiště bylo prokopáno v úplnosti a následujícího roku informuje profesor Píč zevrubně o výsledcích výzkumu na stránkách Památek archeologických. O hrobech zde nalezených píše:
„Hroby prostírající se ssv.-jjz. (směrem – pozn. autora) byly velice mělce pod nynějším povrchem položeny, tak že mnohé utrpěly oráním i mělkým, jiné vlhkem a mrazem. Složení hrobů bylo jednoduché: do popelnice vloženy byly pozůstalé nedopálené kůstky, tak že lebeční kosti položeny navrch a na pohřeb nakladeny dary pohřební, které pravidlem v ohni s mrtvolou nebyly; našly se však i spony, korále a jiné předměty, které ukazují, že spolu s mrtvolou přestály žár hranice.“

Během jediného měsíce práce odkryl J. Waněk celkem 137 hrobů, z nichž 82 bylo uloženo v hliněných a dalších 6 v honosných bronzových urnách. Zbylé hroby charakterizujeme jako jamkové, při jejichž ukládání byly ostatky zemřelého spolu s milodary vloženy do prosté vyhloubené jamky, případně byly uloženy v obalu, který nepřestál dvě tisíciletí v hlíně (např. dřevěné schránky či textilní váčky). Všechny nalezené předměty Waněk věnoval do Musea království českého v Praze. Práce ve štěrkovně však pokračovaly i nadále a ukázalo se, že na Pičhoře ještě nějaké hroby zůstaly. J. Waněk tak v letech 1897 až 1905 získal od dělníků postupně dalších 14 hrobů, tvořících pravděpodobně okraj pohřebiště.
V uvedených letech se profesor Píč intenzivně věnoval studiu získaných nálezů a jejich vyhodnocení. Intenzivně objížděl evropská muzea a studoval zde shromážděné nálezy. V roce 1905 tak mohl ve druhém svazku svých Starožitností země české (viz obr. 3) celému odbornému světu představit jednu z nejvýznamnějších nekropolí starší doby římské za hranicemi římského impéria. I přes obrovské úsilí se mu podařilo vyobrazit a popsat jen asi třetinu všech předmětů. Na úplné vyhodnocení muselo pohřebiště čekat ještě plných sto let (viz 21. svazek Fontes Archaelogici Pragensis). Dohromady se ve sbírkách Národního muzea podařilo víceméně rekonstruovat 160 hrobů. Jejich počet však byl původně zcela jistě větší – není však již možné zjistit, kolik z nich padlo za oběť orbě a různým stavebním činnostem. Nekropole je v evropském kontextu významná především velkým množstvím bohatě vybavených hrobů – vyzdvihnout je třeba pohřby v bronzových nádobách italského původu vybavené velkým množstvím luxusních výrobků (viz obr. 2). Již přes sto let tak patří k hlavním oporám tvrzení písemných pramenů, že jádro panství markomanského krále Marobuda je třeba hledat v Čechách.
Je třeba dodat, že úplně poslední hrob z pičhorského pohřebiště byl zaznamenán až osm let po Píčově smrti, v roce 1919. Pro muzeum v Poděbradech ho tehdy získal lékárník a významný amatérský archeolog Jan Hellich. Ve sbírkách Polabského muzea se ho však později již nepodařilo najít a je považován za ztracený.

Autor textu: Zdeněk Beneš
(Ústav archeologické památkové péče středních Čech)

ZAUJAL VÁS OSUD J. L. PÍČE  A JEHO DRUŽINY? MÁME PRO VÁS CELÝ BALÍČEK ARCHEOZAJÍMAVOSTÍ!
Článek o Píčově družině 
Audiovizuální spot "Kterak profesor Píč se svými přáteli na Pičhoře kopal" aneb Vánoční balíček k výročí 102. úmrtí profesora Píče
Tip na výlet na Pičhoru u Dobřichova
Monotematické číslo sborníku Národního muzea, věnované nálezům profesora Píče

Doporučená literatura k Dobřichovu-Pičhoře:

Droberjar, E. 1999: Dobřichov-Pičhora. Ein Brandgräberfelder der älteren römischen Kaiserzeit in Böhmen, Fontes Archaeologici Pragenses 23, Pragae.

Droberjar, E. 2000: Příběh o Marobudovi, Praha.

Píč, J. L. 1896-1897: Žárové hroby na Pičhoře u Dobřichova, Památky archaeologické a místopisné XVII, 479-515, Praha.

Píč, J. L. 1905: Čechy na úsvitě dějin. Svazek 3. Žárové hroby v Čechách a příchod Čechů, Praha.