Píčova družina

Josefa Ladislava Píče (1847-1911) - jednu z nejvýznamnějších osobností české archeologie – jsme již na stránkách našeho webu představili. Ačkoliv jeho přínos, zejména jako tvůrce prehistorické kolekce a expozice v Národním muzeu je nezpochybnitelný, v činnosti terénní, díky které byly sbírky primárně obohacovány, nebyl zdaleka sám. Ačkoli měl Píč (obr. 1) předpoklady reprezentovat českou archeologii na akademické půdě, jeho zájem se spíše soustředil k širšímu okruhu zájemců o archeologii z tehdejší neodborné veřejnosti, tj. (z dnešního pohledu) amatérů, kterými se začal postupně čím dál tím více obklopovat a kteří se časem stali členy jeho tzv. „družiny“. Nicméně je třeba vzít v úvahu fakt, že v této době nebylo možné jednoznačně rozlišovat archeology amatéry a profesionály, neboť ti v této době ještě neexistovali.

Družina začala postupně vznikat v průběhu 80. let 19. století. Jejím základem byl nejprve trojlístek ve složení Josefa Ladislava Píče, lékaře a historického antropologa Jana Hellicha (1850/1851-1918, obr. 2)  a Václava Požáreckého (1842-1892, obr. 3), ředitele cukrovaru v Libici nad Cidlinou. Setkání těchto tří pánů proběhlo v době, kdy se Píč zabýval problematikou vymezení území raně středověkých kmenů. Se svým průzkumem započal v terénu mezi řekami Labem a Jizerou. Zajímal se zpočátku zejména o Pojizeří, kde systematicky vyhledával hraniční hradiště. Během této činnosti se, podle vlastních slov, šťastnou náhodou setkal se svými prvními stálými spolupracovníky. Šťastné náhodě napomohlo dlouholeté přátelství Hellicha a Požáreckého. Společně pak v této sestavě pěšky prozkoumávali polabské lokality, které nesly lidová označení Hrad, Hrádek, Hradiště či Hradištko. Původní trojlístek však zanikl poměrně brzo, neboť 7. 12. 1892 nečekaně zemřel V. Požárecký. Těsně před jeho smrtí se však do družiny náhodou zapojil Jan Felcman (1849-1915, obr. 4), pozdější významný člen družiny, který tak shodou náhod posloužil jako vhodný náhradník. Jeho zásluhou družina rozšířila svou působnost na tehdejší Slánsko, zejména oblasti Zákolan (kde byl ředitelem místního cukrovaru) a Zvoleněvsi. Požáreckého místo však skutečně zaujal další nový člen družiny, brněnský rodák a hospodářský úředník Jan Waněk (1842-1927, obr. 5), který později rozšířil členskou základnu ještě o svého zetě Antonína Formánka, majitele dvora v Bylanech (1858-?).

Družinu postupem času průběžně rozšiřovali různí spolupracovníci, kteří spolupracovali s jednotlivými členy často ještě před vznikem samotné družiny. Jmenovitě šlo např. o kronikáře L. F. Otrubu, ředitele a společníka cukrovaru v Libici A. Haisla, lékaře a Hellichova mladšího bratra B. Helicha, hospodářského adjunkta K. Horného, technického úředníka F. Jirsáka, učitele V. Živanského, účetního V. Sajbice a především úředníkem V. Schmidtem. Ten se postupně projevil vedle Píče a Hellicha jako nejschopnější archeolog z družiny.

Charakter a činnost družiny by bylo možné popsat jako hierarchizované společenství přátel s totožným zájmem o archeologii, v jehož čele stál J. L. Píč. Velkou motivací všech členů bylo zejména rozšíření stávajících sbírek Národního muzea, a to často na vlastní náklady. Po počátečních povrchových průzkumech polabských hradišť družina započala s velmi rozsáhlou výkopovou činností. Kopaly se nejen lokality družinou předem vytipované, ale také náhodně objevené zejména tehdejšími zemědělci v době, kdy se postupně zaváděla hluboká orba pomocí parních pluhů. Tím tak světlo světa spatřovaly nejrůznější předměty do té doby pohřbené hluboko v zemi. Z dnešního pohledu bychom mohli tuto činnost považovat za první záchranné výzkumy na našem území.

Píčova družina prováděla výzkumy na celé řadě lokalit různého stáří, od staršího pravěku až po raný středověk. Významným počinem bylo objevení velkého počtu nálezů z doby římské, které tak mohly být poprvé řádně rozpoznány a později představeny ve sbírkách Národního muzea. Z významnějších lokalit šlo především o Dobřichov-Pičhoru (okr. Kolín). Jednalo se o dvě významná pohřebiště z doby římské. Pohřebiště v poloze Pičhora spadalo do starší doby římské a bylo objeveno roku 1896, kdy výzkum provedl J. Waněk pod dohledem J. L. Píče. Jednalo se z většiny o středně bohaté až bohaté hroby, kde se vyskytovala v některých případech i výzbroj s římskými importy. Podle současných badatelů by tyto hroby mohly patřit členům slavné družiny markomanského krále Marobuda. V poloze Třebická bylo nalezeno pohřebiště pocházející ze závěru doby římské, tedy přibližně z doby, kdy se v poloze Pičhora již přestalo pohřbívat. Na základě těchto výzkumů začala být detailněji zkoumána doba římská na našem území.

Přínos celé družiny nespočíval pouze v provádění fyzických terénních výzkumů, ale také v důkladném publikování nálezových zpráv a výsledků v Památkách archeologických a místopisných, které Píč redigoval. Podobně zajímavý a obdivuhodný byl také přístup k archeologické práci i její technika, která místy již připomínala moderní archeologické metody. Z nálezových zpráv je také patrné, že družina již znala a používala metody stratigrafie, základních chemických a antropologických analýz. Členové družiny se také pokoušeli o první fotografickou dokumentaci, která nebyla v této době ještě příliš rozšířená. Terénní práci však ne vždy byla družina schopna zvládnout sama, tudíž byla občas „vypůjčována“ pracovní síla z cukrovarů a z řad místního obyvatelstva. Veřejnost byla vítána, především z důvodu propagace, podpory a také osvěty. Družina se tak svým přístupem v určitých regionech zasadila o základního pochopení smyslu památkové péče (viz galerie pod článkem).

Neméně obdivuhodný byl také zápal všech členů družiny, kteří často výzkumy dotovali vlastními prostředky a cestovali za poznáním archeologie i do cizích zemí (viz pohlednice pod článkem). Na výzkumy se navíc přepravovali společně obvyklou kombinací vlakové dopravy, kočáru či pěší chůze a to včetně potřebného vybavení. Hellich dokonce pro usnadnění svých cest uvažoval o jízdě na kole, než ho odradil tvrdý pád do příkopu. Určitou formou pozitivního zápalu pro věc také měly rodiny členů družiny. Účast na terénním výzkumu byla považována za společenskou událost, které se velmi často účastnili členové rodiny a také přátelé. Dámy pořádaly piknik, pánové a děti se obvykle pokoušeli účastnit přímo vykopávek. Překrásné svědectví ukazuje jeden z Píčových dopisů Národnímu muzeu, kde se vyjadřuje takto: „Zároveň by se odporučovalo, kdyby synkům p. Waňkovým, kteří po čas kopání na Třebické sbírali ozdobné střepy nádob a tyto nyní již Museu odevzdati mají, jménem Musea učiněn byl nějaký dárek obrázkových knížek.“ 

Přes veškerý přínos družiny je však nutno poznamenat dnešním kritickým pohledem, že metodika a teorie chyběly, jak bylo již v této době družině vyčítáno např. L. Niederlem, představitelem tzv. universitní školy. Niederle často Píče, jakožto představitele tzv. musejní školy, a jeho práci kritizoval, a to i po jeho dobrovolném odchodu ze života 19. 12. 1911. V nekrolozích jej líčil jako člověka „bez vědecké methody, bez hlouběji založeného poznání a bez vědecké kritiky“, který nedovede myslet ani pracovat vědecky. Niederle byl naproti tomu ještě za Píčova života kritizován za své pramalé zkušenosti v terénu. Pozůstalí členové družiny se však po vydání nekrologu semkli, protestovali proti snižování Píčova významu a bránili památku. Dokonce odpovídali otevřenými dopisy, které byli otištěny v Národních listech ze dne 8. 5. 1913, tedy ještě dva roky po Píčově smrti.

Autorka textu: Martina Smetánková
(Ústav pro archeologii FF UK)

Podívejte se také na audiovizuální spot "Kterak profesor Píč se svými přáteli na Pičhoře kopal"!
Nechte se inspirovat k výletu na Pičhoru!

Za poskytnutí archivních materiálů děkujeme PhDr. Mileně Běličové z Archivu Národního muzea!

Literatura:
Salač, V. 2008: Starší doba římská, in: V. Salač (ed.) Doba římská a stěhování národů, Archeologie pravěkých Čech 8. Praha, s. 17.

Sklenář, K. 1993: Družina profesora Píče. Národní muzeum a zlatý věk neprofesionální archeologie v Čechách. Sborník Národního muzea - řada historická, sv. 47, č. 3-4, 1-50.

Sklenář, K. 2005: Bibliografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Praha.

Sklenář, K. 2011: Josef Ladislav Píč jako redaktor Památek archeologických (K stému výročí jeho úmrtí), Památky archeologické CII, 5-20.

Josef Ladislav Píč (dostupné online na webu Archeologie na dosah)