Selínús a Segesta, sousedé a velcí rivalové

Sicílie, ostrov, kde měl přistát Daidalos po svém útěku z Kréty pronásledovaný králem Mínóem, který zde byl nakonec zabit králem domorodých Sikanů. Ostrov, kam situuje Diodóros Sicilský únos Kóré Hádem, kudy hnal Héraklés Géryonova stáda a který byl pojmenovaný nejdříve Trinakria, pak Sikania a nakonec Sicílie po Sikelích. Sicílii kolonizovali Řekové od konce 8. století př. n. l. Původním obyvatelstvem měli být podle Thúkýdida mýtičtí Kyklópové a Laistrygoni, ostatní kmeny se na Sicílii přistěhovaly. Byli to Sikanové od řeky Sikanos v Ibérii, utečenci z Tróje jako Elymové, nebo Sikelové, kteří měli dorazit z Itálie 300 let před Řeky.

Nejzápadnější z řeckých kolonií, Selínús, byl založený po polovině 7. století př. n. l. Historii této osady formovala její poloha, ležela na hranici sféry řeckého vlivu. Situovaná byla v srdci území ovládaném domorodnými Sikany a Elymy a v těsném sousedství s rozpínající se mocí Kartáginců a uvadající silou Foiničanů. I když nakonec Kartáginci získali kontrolu nad starými foinickými osadami na západní Sicílii, těšil se Selínús určitému privilegovanému postavení, které spočívalo zpočátku v jejich vzájemných dobrých ekonomických vztazích. V 6. století př. n. l. došlo k rychlému rozkvětu kolonie, k čemuž přispívalo i ohromné zemědělské zázemí. Osada se rychle rozrůstala podél pobřeží a směrem do vnitrozemí až k hraničnímu území ovládanému Segestou. Šesté století je obdobím tyranid, antické prameny se zmiňují o Pythagorovi a jeho následníkovi Euryleonovi, kteří měli vládnout Selínúntu ve druhé polovině 6. století př. n. l., a ti byli právě zodpovědní za smělé architektonické projekty, které se v osadě budovaly. Na rozdíl od púnských sousedů se však město dostávalo opakovaně do konfliktu se Segestou kvůli územním sporům, z nichž jeden na konci 5. století př. n. l. dokonce vyvolal intervenci Athén na Sicílii, když se na ně obyvatelé Segesty obrátili s žádostí o pomoc jako na své spojence. Selínús si zase přizval na pomoc mocné Syrakúsy. Vyslanci ze Segesty dorazili do Athén, aby zde horlivě požadovali pomoc, dokonce nabízeli peníze potřebné na válku. Athéňané nejdříve do Segesty vypravili posly, aby se přesvědčili, zda je v obecní pokladně a chrámech tolik peněz, kolik jim bylo slibováno. Následujícího roku se poslové vrátili zpět do Athén a přivezli s sebou 60 talentů neraženého stříbra jako měsíční žold pro šedesát lodí. Navíc slibovali další poklady, které na ně čekají v chrámech i obecní pokladně. Athéňané se tedy rozhodli poslat na Sicílii výpravu. Přestože se proti tomuto rozhodnutí objevily hlasy a přestože došlo v Athénách během jedné noci k poškození hermovek (mramorové sloupky s hlavou boha Herma, které stávaly na posvátných místech), což bylo považováno za špatné znamení pro nadcházející výpravu, loďstvo nakonec na Sicílii vyplulo.

Mohutná výprava vedená Níkiou, který byl postavený do jejího čela, přestože s ní nesouhlasil, Alkibiadem a Lámachem, odplula v roce 415 př. n. l. Na Sicílii se Athéňané setkali s rozpačitým přijetím, mnoho obcí je dokonce odmítalo vpustit do města. Usadili se u Rhégia a vyslali posly do Segesty, aby se ujistili, zda je tam opravdu tolik peněz, kolik slibovali jejich vyslanci v Athénách. Když zjistili, že byli oklamáni, bojechtivá nálada ve vojsku značně poklesla. Umírněný Níkias navrhoval, pokud Selínús nesplní své závazky, pouze demonstrovat moc athénského státu obeplutím dalších sicilských měst a vrátit se zpátky. S tím ovšem nesouhlasil Alkibiades, a když se k němu přidal další velitel, zůstali. Alkibiades byl záhy z vedení výpravy odvolán, měl se vrátit zpět do Athén a čelit obžalobě, která proti němu byla po jeho odjezdu vznesena. Nakonec po různých peripetiích skončila výprava v roce 413 př. n. l. katastrofální porážkou, vůdci byli podle Thúkýdida popraveni, podle jiného autora spáchali sebevraždu, ostatní zajatí Athéňané byli uvězněni v syrakuských lomech, kde jich většina zemřela na nemoci a špatnou stravu, a samotné Athény utrpěly ohromné finanční i materiální ztráty. Ale již o pár let později po dalších územních nárocích ze strany Selínúntu, začali Segesťané hledat pomoc jinde. Tentokrát se obrátili na Kartágo, pro které bylo lákavé získat strategicky situované město. Nakonec na popud Hannibala, vnuka Hamilkara, který byl poražen Řeky u Himery v roce 480 př. n. l., slíbilo v případě války pomoc. V roce 409 př. n. l. Kartágo zaútočilo na svého předešlého spojence, který se nakonec po devíti dnech vzdal. Během válek byla zničena i Himera, kde Kartáginci obětovali na 3000 Řeků památce Hamilkara, a do kartaginských rukou padl Akragás, Gela a další města. V roce 405 př. n. l. uzavřel syrakuský vládce Dionýsios s Kartáginci mír. Selínús pak zůstal v kartaginských rukou až do konce 1. punské války, kdy bylo obyvatelstvo přesídleno a místo zůstalo neobydlené prakticky až do dneška.

Podle Thúkýdida založili Selínús obyvatelé Megary Hyblajské pod vedením Pamilla. Kolonie byla vystavěna na třech nízkých vápencových terasách navzájem oddělených řekami Modione (dříve Selínús) a Kotone. Obytná část s akropolí byla vystavěna na centrální vyvýšenině, zatímco posvátné okrsky lemovaly město z obou stran na svahu kopce Marinella na východě a Gaggera na západě. Největší stavbou na akropoli byl chrám C, dórský peripteros se šesti sloupy v průčelí. K chrámu orientovanému k východu vedlo impozantní schodiště. Celkový dojem ještě umocňovaly metopy s reliéfními výjevy z řecké mytologie, dnes v muzeu v Palermu, asi nejznámější je metopa zobrazující Persea, jak uřezává hlavu Medúse, nebo Héraklés s Kerkópy (zlotřilými bratry, kteří se ho pokusili oloupit, když usnul při jedné ze četných cest. Na metopě jsou zobrazeni přivázáni hlavou dolů na břevně, které si Héraklés přehodil přes ramena a nesl je jako vědra). O něco mladší byl další majestátní chrám D vystavěný v poslední čtvrtině 6. století př. n. l. Na východním svahu stávaly tři chrámy, z nichž zůstaly jenom ruiny. Největší z nich kolosální chrám G vystavěný v dórském řádu, snad nejimpozantnější architektonická stavba Velkého Řecka, nebyl nikdy dokončený. Svou koncepcí byl velmi podobný Apollónovu chrámu v Didymě v dnešním Turecku, velká cella nebyla zastřešená a v zadní části měl malý naiskos (svatyně). Komu byl přesně chrám zasvěcený, stejně jako další zdejší chrámy, není jisté, proto jsou označovány netradičně písmeny. Jižně od chrámu G se nachází menší Chrám E se šesti sloupy v průčelí. Vně vnějších hradeb obrácený k přístavu a údolí řeky Modione na svahu západního kopce se nacházel další posvátný okrsek zasvěcený Démétře Méloforos (Nesoucí ovci). Bohyně s chtonickými i podsvětními rysy byla rovněž spojená s reprodukcí a vegetačním cyklem. Nejstarší kultovní stavby v okrsku pocházejí z konce 7. století př. n. l. O významu Démetřina kultu svědčí četné votivní nálezy ze svatyně, která zůstala aktivní dokonce i po celé púnské období, kdy byl kult bohyně nadále akceptován.

A jak dlouho se těšila Segesta z porážky svého soupeře? Segesta vlastně nebyla řeckou kolonií, ale byla hlavním centrem Elymů, domorodých obyvatel. Ale k „helénizaci“ Segesty došlo velmi záhy do té míry, že se značně odlišovala od ostatních domorodých center na Sicílii. Nejmarkantnějšími ruinami z bývalého města jsou divadlo a chrám. Divadlo zaujímalo prominentní pozici severně od města, odkud byl nádherný výhled do okolní krajiny. Divadlo bylo částečně zapuštěno do svahu kopce a částečně vystavěno na umělém návrší. Z hlediště (theátron) se dochovalo 20 řad, uprostřed hlediště byla podkovovitá orchestra a za ní velká budova, skéné, z které se zachovaly jenom základy. Proslulý chrám Segesty stojí na kopci západně od města. Je to monumentální budova vystavěná v dórském řádu ve druhé polovině 5. století př. n. l., v době, kdy bylo město na vrcholu moci. Tento ambiciózní projekt nebyl nikdy dokončen, chybí mu cella a například i typické kanelury na sloupech. S kolonií v Selínúntu měla Segesta pevné vztahy, dokonce docházelo k vzájemným sňatkům mezi těmito dvěma komunitami. To ovšem nezabránilo tomu, aby mezi nimi často nevypukaly spory, především o území, které vyvolaly výše zmíněné válečné konflikty. Po porážce Selínúntu Segesta nadále udržovala s Kartágem spojenectví, ale dlouho se ze svého vítězství netěšila, neboť nakonec v roce 260 př. n. l. byla nucena přislíbit svou loajalitu Římanům.

Autorka textu: Helena Svobodová
(Národní muzeum)

Štítky: 

Komentáře

Přidat komentář