Čas lovců a sběračů - shrnutí informací z jednotlivých stanovišť

ČLOVĚK
Anatomicky moderní člověk - Homo sapiens, který později postupně osídlil celý svět, se začal vyvíjet v Africe souběžně s evropským člověkem neandrtálským z jejich společného předchůdce, Homo heidelbergensis. Existují však i hypotézy, že moderní člověk se z původního obyvatelstva vyvinul v jednotlivých světadílech zvlášť. Molekulárně genetické analýzy však silně podporují prvně zmíněnou představu. Tyto studie však přinesly v posledních letech velice zajímavé výsledky. Vědci z celého světa zkoumali tzv. mitochondriální DNA, tedy typ DNA, který je přenášen pouze po mateřské linii, a na základě jeho studia došli k závěru, že naše společná "pramatka" žila před asi necelými 200 tisíci lety v Afice. Otázkou je, co bylo onou mimořádnou výhodou, která zajistila neuvěřitelnou expanzi moderního člověka do celého světa a jeho bezkonkurenční ovládnutí. Mohla to být mutace, která přinesla rychlejší a dokonalejší organizaci procesů v mozku, např. hustším propojením neuronové sítě. Specifikem těchto lidí totiž bylo rozvinuté abstraktní myšlení.
Nejstarší doklady anatomicky moderních lidí nalézáme v místě jejich zrodu, ve východní Afice. Mladší nálezy pak pocházejí z Palestiny, skrz kterou se lidé dostali do Asie a postupně i do Austrálie a před 30 tisíci lety dokonce i na Aljašku a postupně do Ameriky. V Evropě jsou nejstarší doklady mladopaleolitické kultury datovány okolo 40 tisíc let, nejstarší kosterní pozůstatky pak mezi 35-36 tisíci let. Relativně pozdní příchod moderních lidí do Evropy mohly způsobit nepříznivé klimatické podmínky doby ledové, obtížné přístupové cesty přes Balkán a osídlení Evropy neandertálci. Teprve oteplení před 37 tisíci lety a pokročilejší kultura jim umožnily Evropu ovládnout.
Moderní lidé žili již déle než neandertálci, nejstarší muži se dožívali padesáti i více let, ženy, v důsledku porodů, spíše jen čtyřiceti. Jejich společenská organizace byla již komplexnější, utvářeli přechodná uskupení s velkým počtem lovců (na základě velikosti nalezených sídlišť v Dolních Věstonicích a Pavlově uvažují archeologové až o 120 obyvatelích) a podle kosterních nálezů dospělých hendikepovaných jedinců se museli o své zraněné a postižené starat. Tito lidé pokračovali v pohřbívání, ale mrtvým již přidávali pohřební výbavu, což svědčí o rozvinutém duchovním světě. Významnou roli v jejich kultuře hrál také výtvarný projev, ať už v podobě ozdobných předmětů nebo nástěnných maleb.
Ač se to může zdát neuvěřitelné, tak tito lovci a sběrači byli již stejnými lidmi, jakými jsme i my. Vzali bychom-li jejich čerstvě narozeného potomka a vychovali ho v naší společnosti, vyrostl by z něj dospělý člověk, ničím se od nás nelišící. Za další desítky tisíc let od vzniku prvních moderních lidí jsme sice urazili ještě dlouhou cestu, hluboko uvnitř jsme však pořád titíž, se stejnými touhami, potřebami i strachy.
O vzniku člověka si můžete více přečíst zde.

KÁMEN
Jednou z nejdůležitějších surovin byl pro mladopaleolitické lovce a sběrače kámen. Jeho zpracování umožnilo vyrobit celou řadu nástrojů, od jednoduchých čepelí, přes škrabadla, rydla až po jemné vrtáčky, pilky a hroty. Kámen se po celý paleolit opracovával technikou štípání, kdy se z většího jádra suroviny odštěpují drobnější nástroje, které se pak dále upravují a retušují.
Převážně byly využívány místní zdroje kamene, jako je rohovec, křemenec či porcelanit. Na Moravě se však našly i stopy dálkové směny, a to v podobě několika nálezů obsidiánu, ryolitu, radiolaritu, silicitu a baltského jantaru, prokazující kontakty s oblastmi Maďarska a Polska. 
Pohled na zpracování kamene v paleolitu však změnil nález z Předmostí u Přerova. Zde bylo nalezeno několik kamenných artefaktů (sbroušené pískovcové a vápencové kuličky a mezikruží), které byly opracovány broušením. Technologie broušení kamene však byla dříve kladena až do neolitu, tedy do období před zhruba sedmi tisíci lety. Tyto nálezy tedy prokazují, že (alespoň někteří) paleolitičtí lovci již techniku broušení znali, zobecněla ale ovšem až později.

LOV
Jak je známo, paleolitický člověk byl lovcem-sběračem, to znamená, že si pořizoval obživu sběrem rostlinné potravy a lovem zvěře v tundrách, lesotundrách a stepích. V případě lovu známe řadu archeologických dokladů, potvrzujících tento způsob získávání obživy. Můžeme ho doložit jednak nálezy zvířecích kostí (známé jsou například obrovské „skládky“ mamutích kostí, u nás v Předmostí u Přerova či v Dolních Věstonicích), nesoucích stopy zářezů a dalšího opracování, jednak nálezy loveckých zbraní. Jeden z nejdůležitějších loveckých vynálezů, luk a šíp, byl učiněn právě v mladém paleolitu. Dále byly k lovu využívány různé typy pastí a také například technika nadhánění zvěře. K rybolovu a lovu ptáků pak byly využívány sítě či harpuny. Počítat musíme také s využitím dřevěných zbraní, které se nám však bohužel nedochovaly. Podle složení pozůstatků zvěře na mladopaleolitických sídlištích (v závislosti na konkrétním klimatu hlavně mamut, sob, nosorožec, jelen, liška, vlk, zajíc, pratur, bizon, kůň) vidíme, že lov nejen uspokojil potřeby výživy obyvatel, ale také poskytl dostatek materiálu pro odívání a výrobu kostěných a parohových nástrojů, zbraní a dalších předmětů.Jelikož stádní zvěř se v krajině posouvá za potravou, musela se spolu s ní stěhovat i celá lovecko-sběračská společenství. Tomuto životnímu stylu tedy byly přizpůsobeny i příbytky, které musely být snadno transportovatelné. V mladém paleolitu už se však objevují i doklady dlouhodobě užívaných sezónních sídlišť, na která se konkrétní skupiny pravidelně vracely. To dokládají například výše zmíněné velké skládky mamutích kostí, které musely kupit celé generace lovců.

OHEŇ

Jedním z nejdůležitějších objevů celého pravěku bylo nepochybně ovládnutí ohně. Oheň byl lidem samozřejmě známý odnepaměti, ovšem založený např. bleskem či horkem. Takto roznícený oheň se první lidé vždy snažili získat, ovšem jeho udržování bylo nesmírně obtížné a často se nevydařilo. Proto poznatek toho, jak oheň rozdělat, byl pro lidstvo rozhodujícím vynálezem.
K tomuto objevu došlo podle archeologicky doložených stop zhruba před 1,5 milionem let v Africe, v Evropě pak jeho stopy máme zachycené zhruba před půl milionem let. Oheň se lidé naučili rozdělávat nejprve křesáním kamenů či třením dřívek o sebe. Co se týče samotných ohnišť, ta se v průběhu paleolitu vyvinula od jednoduchých zahloubených či rovných ohnišť až po různorodé typy, někdy i celé varné komplexy s kamenným obložením.
Vynález ohně s sebou přinesl pohodlnější a bezpečnější způsob života. Poskytoval životně důležité teplo, ochranu před divou zvěří, prodlužoval dobu světla a umožnil také tepelné zpracování potravy a tedy i větší trvanlivost a variabilitu nakládání se získanými surovinami. Díky stopám po ohništi se nám také často daří archeologicky identifikovat místa paleolitických sídlišť a tábořišť.

STRAVA
Jídlo bylo odpradávna jedním z nejdůležitějších aspektů lidského života. V minulých dobách ovšem nebylo obstarání denní obživy tak snadnou záležitostí jako dnes, kdy nám stačí navštívit supermarket, vybrat si potraviny a zaplatit. Lidé v pravěku si museli sami zajistit nebo vyrobit veškeré základní suroviny a také si z nich následně sami připravit pokrmy. A to vůbec nebylo snadné. Obzvláště ne v mladém paleolitu, kdy naše území pokrývala střídavě step, sprašová step, tundra a lesotundra.
Nejdůležitějším objevem v historii lidského stravování byl nepochybně oheň, který lidem umožnil tepelné zpracování syrových potravin. Ty paleolitičtí lovci a sběrači získávali lovem, rybolovem a sběrem. Pomocí stále se zdokonalujících zbraní a nástrah byli lidé v mladém paleolitu schopni ulovit téměř cokoli. Dařil-li se lov, mohli si tak lidé pochutnat nejen na mamutech, sobech a koních, ale také na liškách, vlcích, zajících a vzácněji i na nosorožcích či divokých kočkách. Běžný byl také rybolov a lov ptáků. Další důležitou součást stravy pak tvořily rostliny, bobule, hlízy a kořínky, sbírána byla také ptačí vejce. O těchto složkách potravy však máme pouze málo informací, neboť jsou archeologicky obtížně doložitelné.
Ne všechny získané potraviny však byli lidé schopni okamžitě zkonzumovat, a proto již v paleolitu byla nutná jejich konzervace pro pozdější využití. Z etnografických paralel např. u tzv. primitivních národů máme doloženy takové způsoby konzervace, které můžeme předpokládat i u našich lovců a sběračů. Jedná se například o sušení na slunci, uzení masa i ryb ohněm či konzervaci mrazem.
V otázkách přípravy pokrmů se uvažuje o opékání na ohništi, pečení v jílu a popelu, pečení či dušení v jamách, nad nimiž se rozdělal oheň či do nichž byly vloženy rozpálené kameny. Možné bylo pravděpodobně také vaření v nádobách rostlinného původu nebo ve vacích z kůže či vnitřních zvířecích orgánů, v nichž se voda přiváděla do varu rozpálenými kameny vhazovanými dovnitř. 
Stejně jako s potravou, ani se zajištěním pitného režimu to nebylo v paleolitu snadné. Lidé, stejně jako zvěř, využívali k pití vodu z pramenů a studánek. Archeologicky je dokonce doloženo, že již od hlubokého pravěku byly využívány i zřídla teplé a horké vody a prameny s přítomností plynů. 
Pro představu paleolitické kuchyně si můžeme uvést jeden příklad z evropské etnografie:
Prase pečené v jámě: Prase vykucháme. V zemi vykopeme jámu a rozpálíme ji ohněm nebo ji vyložíme rozpálenými kameny. Na rozpálenou zem se žhavým popelem nebo na rozpálené kameny položíme celé zvíře, nasypeme na ně žhavý popel a na něj hlínu. Za dvě až tři hodiny hlínu odkopeme, maso je upečené. (podle Beranová 2005: Jídlo a pití v pravěku a ve středověku, s. 22)

ODĚV
Potřeba kvalitního oděvu byla v mladém paleolitu naprosto nezbytnou. Hlavním zdrojem oděvního materiálu byla lovená zvěř, z níž byly k tomuto účelu využívány nejrůznější části. Oděvy se sešívaly z kožešin či kůží ulovených zvířat pomocí kostěných jehel a šídel. K přípravě a očištění surových kůží a kožešin pro samotné šití sloužily kamenné nástroje, jako škrabadla, rydla, čepelky či drobné vrtáčky.
Místo nití lidé v paleolitu využívali opracované zvířecí šlachy a případně také střívka. 
Stejně jako dnes, již v paleolitu byl nedílnou součástí oděvu šperk. Lidé se nejčastěji zdobili náhrdelníky z provrtaných zvířecích zubů, vyřezávaných částí zvířecích kostí, ze schránek třetihorních měkkýšů, břidlicových oblázků, hliněných korálků či drobných hliněných nebo kostěných plastik, jako jsou například tzv. prsovité závěsky. Není vyloučeno, že se tyto ozdoby také našívaly na oděv.
Až do 90. let se předpokládalo, že lidé v paleolitu neznali textil. Tuto domněnku však vyvrátil unikátní nález hliněných vypálených hrudek z Pavlova a Dolních Věstonic, na kterých se dochovaly pravidelné zkřížené otisky vláken. Nálezy byly důkladně analyzovány mezinárodním týmem odborníků, kteří se shodli, že se skutečně jedná o otisky jednoduchých textilií. Hrudky byly datovány do 25.-24. tisíciletí př. Kr. Znamená to tedy, že lidé znali principy základních textilních technik o víc jak patnáct tisíc let dříve, než se předpokládalo. 
Z těchto nálezů ovšem nemůžeme vyvozovat, že lidé v paleolitu znali tkaní a oblékali se do textilií. Otisky spíše dokládají znalost zpracování rostlinných vláken a předtkalcovských technik, jako je například provaznictví, rohožnictví, síťování či košíkaření. Takto si lovci a sběrači zhotovovali nejen užitné předměty, jako košíky, vaky či sítě na lov, ale také drobné oděvní doplňky a ozdoby, jako například třásňové sukénky, ozdobné šňůry apod.

UMĚNÍ
V mladém paleolitu nacházíme první umělecké projevy evropského pravěku, které jsou však velice pestré. Již plně vyvinuté abstraktní myšlení umožňovalo tehdejším lidem vytvářet skvostná díla a zanechat nám tak alespoň stopy jejich vnímání světa.
Snad nejznámějšími uměleckými díly mladého paleolitu jsou hliněné plastiky. Tzv. Venuše, drobné hliněné plastiky žen kyprých tvarů, se nacházejí po celé Evropě. Někteří badatelé je dokonce označují za první kulturní projekci rozdílnosti pohlaví v lidských dějinách. 
Setkat se však můžeme i s dalšími antropomorfními a zoomorfní plastikami či řezbami na kostech a mamutovině. Lovci a sběrači do nich projektovali nejen části lidských těl (např. řezby hlavy či prsovité závěsky) a různé geometrické motivy, ale také zvířata, která se okolo nich pohybovala. Známe tak nálezy výjevů souboje bizonů a pasoucích se koní, dále mamutů, nosorožců, sobů, koní i medvědů. 
Ze zvířecích kostí a zubů a drobných hliněných závěsků či korálků si lidé také vyráběli šperky, především náhrdelníky, kterými se zdobili. Z nálezů kostěných flétniček pak můžeme předpokládat, že se v mladém paleolitu také rozvíjelo hudební umění.
Samostatnou kapitolou mladopaleolitického umění jsou proslulé jeskynní malby. Z našeho území jsou bohužel známy jen fragmenty těchto maleb (např. Býčí Skála, Mladeč), v západní Evropě jsou však dochovány doslova pravěké obrazárny (např. jeskyně Lascaux, Altamira či Chauvetova jeskyně). Tisíce let staré jeskynní výjevy pasoucích se zvířat, loveckých scén či otisky dlaní nám ukazují, že tehdejší lidé již byli schopni vyjadřovat se pomocí symboliky a znázorňovat své myšlenky, obavy i přání pomocí výtvarných technik. 
Toto vše jen dokládá, že duchovní svět loveckých společností byl již na vysoké úrovni a v principu se nelišil od toho našeho.

Autorka textu: Veronika Mikešová
(Národní muzeum)

Více informací o mladém paleolitu naleznete:
Fridrich, J. 2005: Ecce Homo. Svět dávných lovců a sběračů. Praha.
Lewis-Williams, D. 2007: Mysl v jeskyni. Praha.
Svoboda, J. 1999: Čas lovců. Brno.
Svoboda, J. 2011: Počátky umění. Praha.
Vencl, S. – Fridrich, J. 2007: Paleolit a mezolit. Archeologie pravěkých Čech 2. Praha.

Expozice a naučné stezky:
Naučná vlastivědná stezka Předmostím až do pravěku
Pravěká osada Křivolík
Expozice Věk lovců a mamutů v Dolních Věstonicích
Vrituální výstava Virtually the Ice Age