Minulost a současnost česko-mongolské expedice

Současný projekt si klade za cíl zpracovat výsledky původní československo-mongolské expedice z roku 1958, prvního a na dlouhou dobu ojedinělého zahraničního projektu české archeologie, o jehož realizaci se zasloužil zejména dr. Lumír Jisl, přední český archeolog a orientalista. Význam zkoumané lokality tkví v mnoha oblastech vědeckého zájmu, ať už z hlediska filologie (rozluštění turkického runového písma), historie (konsolidace Východo-turkického kaganátu, osobnost prince Kültegina) či archeologie (status nomádských kmenů na okraji čínského impéria, absolutní datace událostí). Výzkum proběhl v roce 1958 ve spolupráci s Archeologickým ústavem Mongolské Akademie Věd, avšak nebyl dokončen vzhledem k předčasné smrti autora v roce 1969. Vznikla pouze předběžná nálezová zpráva a několik článků, archeologické nálezy a materiál z tohoto výzkumu však zůstal blíže nezpracován a nepublikován.

Minulost

Historie projektu

Schematická mapa údolí Orchonu s vyznačením důležitých lokalit. Pozůstalost L. Jisla, 1958. Archiv ARÚP FP-2335.

Autorem myšlenky zorganizovat československou expedici do Mongolska byl tehdejší ředitel Archeologického ústavu v Praze, dr. Jaroslav Böhm, který se nechal inspirovat etnografickými cestami dr. P. Pouchy v roce 1955. Nápad získal konkrétní podobu během jednání s Mongolským vědeckým komitétem v roce 1956-7. Následkem jednání byla dohodnuta vědecká spolupráce a dr. Lumír Jisl byl vyslán na studijní cestu do Mongolska, aby zde vybral objekt vhodný k výzkumu. Protože hlavním cílem této expedice bylo navázat vědeckou spolupráci a zároveň přinést do Mongolska tehdy nové systematické metody výzkumu, byla pozornost zaměřena na nějakou menší a dostatečně známou lokalitu. Turkické památníky v Orchonu nabízely ideální podmínky k výzkumu. Byly objeveny již roku 1889 ruským badatelem Jadrincevem, avšak nebyly dosud systematicky zkoumány; vědecký zájem se do té doby soustředil převážně na filologické otázky a několik menších zjišťovacích sondáží. Pro účely expedice byl vhodný menší památník prince Kültegina z 8. století n. l., u něhož se předpokládalo, že i krátký sezónní výzkum přinese uspokojivé výsledky.

Po zdlouhavých přípravách a složitých vyjednáváních o spolupráci mezi oběma stranami byly dohodnuty finanční podmínky výzkumu a vytvořen česko-mongolský pracovní tým. Za českou část expedice byli vysláni archeologové Lumír Jisl, Antonín Knor, Josef Váňa, lékař a antropolog Emanuel Vlček, dokumentátor František Buřil, fotograf Alois Kleibl a řidič Josef Vorlíček. Mongolskou stranu reprezentovali archeologové Serodžav, Perlé, Navaan, etnograf Badam-Khatam a studenti Čojbalsanovy univerzity v Ulánbátaru. Samotný výzkum trval od 19. července do 14. září 1958 - oproti původně plánovaným 4 měsícům bylo nutné kvůli náročnému transportu a dalším komplikacím tuto dobu zkrátit na dva měsíce, což se samozřejmě bohužel podepsalo také na výsledku expedice. Památník nemohl být vzhledem k časové tísni zcela prozkoumán a mnohé otázky zůstaly díky tomu dodnes nevyřešeny.

Lokalita

Údolí řeky Orchonu se nachází přibližně 400 km západně od Ulánbátaru, téměř v samém geografickém středu Mongolska. Tato oblast byla vždy mocenským, politickým a náboženským centrem nejen v historii Východo-turkického kaganátu, ale hrála zásadní úlohu i v konsolidaci dalších nomádských kmenů, například Ujgurů (město Kharabalgasun) a Mongolů (město Karakorum, první buddhistický klášter Erdene-dzú). Na základě historických pramenů lze navíc předpokládat, že údolí Orchonu mělo jako jedna z mála zemědělsky využívaných částí Mongolska nezanedbatelný hospodářský význam. Každý výzkum prováděný v této oblasti má proto z hlediska celkového historického kontextu naprosto nepostradatelnou hodnotu.

V místě zvaném Chöšöö-cajdam (v překladu "Step se sochami") se původně nacházelo několik podobných památníků. Jedná se o pohřební komplex turkické aristokracie a chánů (turkických kaganů), jehož součástí jsou právě památníky prince Kültegina a jeho bratra Bilgä-khana. Díky dvojjazyčným stélám s turkicko-čínskými nápisy, popisujícími život a skutky pohřbených chánů, poskytují portrét konkrétních osobností spojených s konkrétními doloženými historickými událostmi, datovanými v textu s absolutní přesností, což je v nomádském prostředí poměrně vzácným jevem. Dle nápisu měl Princ Kül-Tegin jako velitel armády a pravá ruka Bilgä-khana velkou zásluhu na konsolidaci druhého Východoturkického kaganátu, založeného r. 680 n. l. Vyvražděním boční dynastické větve soustředil Kültegin veškerou moc do rukou svého bratra a po smrti svého otce Iltäris-chána učinil tak přítrž nástupnickým sporům, které ohrožovaly kmenovou soudržnost. Když Kül-Tegin zemřel ve věku 48 let, byl na Bilgä–khánův příkaz k uctění jeho památky a zásluh vystavěn roku 732 n. l. památník, jak je nápisem doloženo.

Koncepce památníku

Kül-Teginův památník byl prozkoumán metodou křížové sondáže, rozšířené postupně do 15 samostatných sond. Hlavní sonda A byla vedena podélně celým okrskem od východu na západ a protínala všechny jeho konstrukční části; tj. vchod, kamennou želvu s dvojjazyčnou stélou, centrální chrám a obětní kámen na západním konci. Přístup k památníku byl původně od východu vyznačen 3 km dlouhou řadou balbalů v podobě antropomorfních kamenných stél, které měly symbolizovat počet poražených nepřátel. Tyto balbaly pravděpodobně lemovaly také východní zeď, pokud ne celý obvod památníku, dnes však zůstal zachován pouze jeden proti vchodu do památníku.

Chöšöö-cajdam, památník prince Kültegina. Terénní dokumentace z roku 1958. Archiv ARÚP FP-49824-6.

Celý areál má obdélný tvar (cca 30 x 70 m) a původně byl obehnán 1 m silnou zdí a příkopem, které byly přerušeny na jediném místě – u východní vstupní brány. Vchod byl střežen dvěma skulpturami beranů, ležícími naproti sobě. Bezprostředně za těmito sochami se přímo ve vstupním prostoru nacházela mělká nádrž na dešťovou vodu, která měla patrně jak praktický tak kultovně-funerální charakter související s překračováním hranice do světa mrtvých.

Dále odtud směrem na západ byl v letech 1896-7 v rámci rekonstrukce lokality vztyčen malý pavilon chránící kamennou želvu, která původně nesla na zádech stélu s dvojjazyčným turkicko-čínským nápisem, popisujícím život a skutky prince Kültegina a datujícím vznik památníku k 1. 8. 732 n. l. Protože však byla želva působením času silně poškozena, byla stéla přemístěna do druhotné polohy a pro její nový podstavec byla použita část obětního kamene, bohužel pro tento účel odlomená. Kamenná želva a stéla jsou typickými prvky turkické funerální architektury.

Portrét prince Kültegina. Foto A. Kleibl, archiv
ARÚP FT-48285.

Mezi želvou a centrálním chrámem se pravděpodobně nacházela alej mramorových a kamenných plastik, představující procesí uctívačů, jejichž zničená torza a fragmenty byly roztroušeny po celém tehdejším povrchu areálu.
Centrální svatyně byla postavena na zvýšeném vydlážděném piedestalu, přístupném schodištěm z východní a západní strany. Vlastní budova měla čtvercový půdorys přibližně 10 x 10 m a její prostor byl rozdělen vnější a vnitřní zdí na jakýsi ochoz a centrální komoru. Zde se nejspíše nacházelo místo kultu a uctívání, neboť zde byly objeveny fragmenty mramorového oltáře a soch prince Kül-Tegina, jeho ženy a dvou kněží nebo hodnostářů. Posvátný charakter místa potvrdily i tři jámy s keramikou, pravděpodobně obětními dary. V jedné z nich byla nalezena rovněž známá hlava prince Kültegina, pozůstatek původní sochy a jeden ze vzácných příkladů portrétního umění v nomádském prostředí.
Na západním konci areálu, patrně přístupný zadním východem z chrámu, se nacházel tzv. obětní kámen s kruhovým otvorem uprostřed. Otvor byl vyplněn směsí hlíny, staré a nové keramiky a dalších recentních nálezů, včetně mongolských mincí, což svědčí pro dlouhodobé využívání objektu jako posvátného místa (ostatně dodnes k němu přicházejí místní pastevci a vhazují dovnitř peníze a jiné věci, takže je otvor již opět zpola zanesen). V tomto místě se předpokládal hrob prince Kültegina, avšak situace byla natolik komplikovaná a narušená zásahy vylupovačů, že již nezbyl čas situaci důkladně prozkoumat. Hrob nebyl nalezen a výzkum byl uzavřen.

Celková koncepce památníku, měřítko, dekorativní prvky a umělecký styl (kromě kamenných balbalů) vykazují jednoznačně čínské vlivy, což je potvrzeno také nápisem na stéle, kde se výslovně uvádí, že čínský císař na počest svého protivníka vyslal své umělce, aby mu vystavěli památník. Zánikový horizont souvisí s nadvládou Ujgurů (740 n. l.) a vpádem Jenisejských Kyrgyzů (840 n. l.), kdy bylo zničeno mnoho turkických lokalit a fragmenty rozbitých soch byly obroušeny, aby již nemohly být nikdy zrestaurovány. Kromě toho byl také památník několikrát vykraden a opět opraven - jakému časovému období lze připsat tyto události a jakou měrou přispěli ke zničení Ujgurové a jakou Kyrgyzové, bude možné zjistit teprve až na základě řádného zpracování materiálu a keramické typologie v kontextu s nálezovou zprávou.

Navzdory náročným pracovním podmínkám byla tato první sezóna úspěšná, a proto byl výzkum dále plánován jako systematický. Bohužel však finanční problémy, nedostatečná komunikace a ne právě vstřícný přístup tehdejšího zahraničního oddělení AV ČR znemožnily další účast české části expedice na projektu. Jisl poté jen krátce navštívil lokalitu v roce 1963, ale přes veškerou snahu se mu již nepodařilo výzkumnou spolupráci obnovit.

Současnost

Současný projekt si klade za cíl navázat na původní projekt a zpracovat výsledky československo-mongolské expedice z roku 1958 tak, aby mohla být vytvořena nálezová zpráva. V roce 2006 byla proto obnovena spolupráce s mongolskou stranou. Hlavním předmětem zájmu jsou materiály z výzkumu, které jsou uloženy na různých místech, což působí největší komplikace při jejich zpracování. Archeologické nálezy se nacházejí v Ulánbátaru, dílem v depozitáři Archeologického ústavu Mongolské Akademie Věd a dílem v Národním Muzeu Mongolské Historie. Jedná se zejména o fragmenty střešních tašek a terakot, fragmenty soch a keramiky a několik kovových artefaktů.
Dokumentace k výzkumu (plány, deníky, fotografie apod.) jsou uloženy v archivu Archeologického ústavu v Praze, některé písemnosti jsou ovšem ztraceny následkem ničivých povodní v roce 2002. Část materiálů se nachází v soukromých rukách Jislovy rodiny; existuje rovněž několik dokumentárních záznamů pro Český rozhlas a krátký film z expedice. Protože téměř nikdo z členů expedice dnes již nežije, jsou toto jediné řádné zdroje informací o výzkumu z roku 1958.

Úkoly

Cílem současného snažení je vytvoření nálezové zprávy obohacené o analýzu archeologických nálezů v porovnání s výsledky výzkumů turkických lokalit za posledních 50 let. Klíčovým bodem je proto v prvé řadě kresebná dokumentace a fotodokumentace Jislových nálezů v Ulánbátaru a zároveň uspořádání materiálů z pražského archivu. Zpracováním těchto informačních celků vznikne podklad pro další badatelskou práci v tomto oboru, případně pro velmi žádoucí revizní výzkum lokality, který by dořešil otázky otevřené od roku 1958.

Terénní průzkum autorky v r. 2007. Zaměřování lokality
pomocí GPS.

Během tří krátkých cest do Mongolska (2006-2008) byla provedena identifikace a roztřídění materiálu z výzkumu v depozitářích Archeologického ústavu v Ulánbátaru, který zde zůstal uložen v původním stavu od roku 1958. Vzhledem k tomu, že na mongolské straně neexistuje žádná písemná zpráva, dokumentace či alespoň soupis nálezů, nelze s určitostí říci, zda je tamější materiál kompletní; s tím je ovšem třeba při stáří výzkumu a způsobu uložení nálezů počítat. V letech 2006 a 2007 byla provedena kresebná dokumentace signifikantních typů keramiky, které vykazují vztahy jak k dalším turkickým památkám, tak k ujgurským lokalitám z téhož období. Na rok 2008 bylo naplánováno dokončení kresebné dokumentace všech nálezů včetně jejich fotodokumentace, které mělo tvořit nedílnou součást nálezové zprávy v podobě katalogu nálezů. Vzhledem k nenadálým okolnostem a obtížné komunikaci byl však depozitář uzavřen a práce se proto soustředily převážně na terén; památník prince Kültegina a původní sondy dr. Jisla byly zaměřeny pomocí metody GPS. Terénní průzkum se rovněž věnoval okolí památníků, detekci dalších turkických památek a vyhledávání vhodné lokality pro případný paleobotanický výzkum, který by svými výsledky napomohl objasnit historickou úlohu sledovaného území.

Součástí revitalizace projektu je ovšem také práce v českém zázemí, která je zaměřena na studium a shromáždění archivních materiálů. V rámci těchto příprav byly v depozitářích a archivech ARÚ AV ČR vyhledány, naskenovány a evidovány původní terénní plány a fotografie z výzkumu. Zároveň byla zpracována a digitalizována veškerá dostupná dokumentace včetně deníků a zpráv, která je hlavním podkladem pro vytvoření nálezové zprávy. V souladu se shromažďováním Jislovy pozůstalosti byl rovněž zpracován malý soubor terakot a keramiky z mongolského města Karakorum, které Jisl věnoval do Náprstkova Muzea v Praze. Dílčí výsledky bádání jsou průběžně konzultovány s německými a mongolskými kolegy a odborníky na turkickou problematiku.

Závěr

V současné době působí v Orchonu řada zahraničních expedic, které se věnují jak turkickému tak mongolskému období. Mezi nejvýznamnější instituce patří například DAI a Universität Bonn, které dlouhodobě zkoumají Džingischánovo Karakorum (a nově i ujgurskou pevnost Kharabalgasun), či turecká výzkumná instituce TIKA, která se od devadesátých let věnuje výzkumu turkických lokalit včetně památníku Bilgä-khana. Dlouhodobý zájem o výsledky našeho výzkumu projevují ovšem i japonské, mongolské a ruské expedice, zabývající se turkickou problematikou. Uzavření tohoto nejen zajímavého, ale v prvé řadě skutečně zásadního československého výzkumu, který sehrál závažnou roli při hledání kulturní identity turkických etnik, má z pohledu zahraničních archeologických institucí značnou důležitost. Bez nálezové zprávy celý výzkum z roku 1958 ztrácí smysl už jen z hlediska nemalých investic původně do něj vložených. Jeho realizace měla význam nejen pro dějiny Mongolska, ale i pro reputaci české vědy, a lze jej proto do určité míry chápat i jako dlouhodobý dluh české vědy v rámci světového bádání.
 

Autorka:  Lucie Šmahelová
(Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i.)

Článek byl publikován v Živé archeologii 11/2010, obrazové přílohy jsou archivním materiálem Archeologického ústavu AV ČR, Praha, v. v. i.

Starší rozhovor s L. Šmahelovou z roku 2008 v Planetáriu si můžete stáhnout zde.