Sbírky

V počátku své existence vlastnilo muzeum jen velmi málo archeologických nálezů různé hodnoty, většinou ojedinělých a náhodných, které nebylo možné roztřídit, chronologicky uspořádat, uvést do historického kontextu a následně vystavit. K zásadnímu obratu došlo za působení univerzitního prof. dr. Josefa Ladislava Píče (1893-1911) a jeho spolupracovníků, díky jejichž rozsáhlé heuristické činnosti bylo vytvořeno jádro skutečně národní prehistorické sbírky s asi 50 000 předměty (více o historii sbírky).

Tehdy započal systematický terénní archeologický výzkum Čech, který pomohl získat četné ověřené a spolehlivé nálezové celky, na nichž bylo možné budovat systém pravěkých dějin Čech. Byl tak nastolen směr, který pokračoval pod vedením dalších reprezentantů oddělení (Václav Fabian 1912-1913, Albín Stocký 1913-1929, Josef Schránil 1929-1935, Jiří Neustupný 1935-1978, Jiří Břeň 1978-1993, Milan Lička 1993-2004). Počet sbírkových předmětů postupně vzrostl dary, nákupy, převody, a vlastními terénními výzkumy z několika set kusů v době J. E. Vocela (v polovině minulého století) a z asi 50 000 kusů za J. L. Píče na současných přibližně 500 000 předmětů. Od roku 2004 se odborná činnost zaměřuje na uspořádání, konzervaci, evidenční zpracování a v neposlední řadě i publikaci těchto rozsáhlých sbírkových fondů.

Stříbrná pozlacená spona z období stěhování národů
foto L. Káchová

Hlavní sběrnou oblastí při vytváření archeologické sbírky jsou a vždy byly Čechy, a to i v dobách existence československého státu, kdy bylo třeba budovat sbírku celostátního rozsahu. Výjimku tvořily sbírky egyptologické a antické, které s osamostatněním příslušných odborných pracovišť přešly pod jejich správu (egyptologické byly vyčleněny v roce 1969 do Náprstkova muzea, antické v roce 1995 do tehdy ustanoveného Oddělení klasické archeologie, ty od roku 2010 opět patří do jednoho oddělení, jsou ale spravovány samostatně).

Ruku v ruce se vznikem sbírek se objevila i potřeba jejich evidence. Byl to již Jan Erazim Vocel, kdo počínaje rokem 1850 začal vést inventář pravěkých nálezů, v němž nechyběly základní údaje, které se objevují v pozdějších moderních systémech, tj. inventární číslo, lokalita, metrické údaje, popis předmětu a způsob jeho získání. Inventář sbírky, zavedený A. Stockým, zachycuje sbírkové předměty v jejich nálezovém kontextu (do té doby se třídily nálezy podle materiálu) a je v principu dobře použitelný i dnes, kdy je převáděn do digitální podoby. Uspořádání sbírek na část studijní a expoziční prošlo dlouhým vývojem, od pouhého zpřístupnění sbírek jako celku veřejnosti k dnešním moderním představám o oddělení sbírkových předmětů v depozitářích od expozic či krátkodobých výstav.