Archeologie a jazykověda

Archeologické nálezy jsou zdánlivě jediným pramenem, který nás informuje o minulosti našeho území v pravěku. Dalším významným zdrojem poznání jsou rovněž nečetné historické zmínky o Střední Evropě v antických textech. Zajímavým pramenem jsou rovněž jazyková data, která mohou napomoci k porozumění naší minulosti z odlišného úhlu pohledu. Archeologické prameny nejsou schopné nás informovat o etnické příslušnosti nositelů archeologických kultur a antické historické zprávy týkající se našeho území jsou v mnoha ohledech nepřesné, ale jazyková informace může o etnicitě napovědět mnohem více. Mrtvými jazyky se zabývá historická jazykověda, která hojně využívá metod jazykovědy srovnávací (o celém vědním oboru se často mluví jako o historické a srovnávací jazykovědě). Archeologie a historická jazykověda jsou obory, které jsou si velmi podobné – snaží se rekonstruovat minulý stav věcí jen z fragmentárních dat, ale oba obory jsou si blízké i v metodice.

Budeme-li na (mrtvé) jazyky nahlížet podobně jako na archeologické prameny, najdeme mnoho společných znaků – jak jazyky, tak i archeologické kultury se postupem času mění, tyto změny mají několik důvodů jako je například vnitřní potřeba dané komunity ke změně, snahy o zachování jiných svébytných kulturních projevů či kontakt mezi jednotlivými kulturami. Pro poznání jazykové situace v pravěké Evropě je důležitý zejména jazykový kontakt – právě kontaktem s jinými jazyky se mohou do jednoho jazyka dostat slova z jazyka jiného, vypůjčená slova pak mohou přežívat dlouho po zániku původního jazyka. Jazykový kontakt se dá jednoduše shrnout do tří pojmů: substrát, superstrát a adstrát. Jako substrát je vnímán původní jazyk určitého území, který je postupem času nahrazen jazykem novým, z původního jazyka většinou zůstane zachováno jen několik původních slov, místní a pomístní názvy a určité prvky v gramatické struktuře (příkladem může být galština, která byla nahrazena vulgární latinou – v moderní francouzštině se zachovalo okolo 150 substrátových slov galského původu a řada geografických jmen). Superstrátem je jazyk, který zaujme nové území a převrství či nahradí tamní původní dialekt – v případě zachování původního jazyka se nový jazyk stává jazykem dominantním a původní jazyk přejímá slovní zásobu i gramatickou strukturu právě od svého superstrátu (příkladem může být vliv latiny a později španělštiny na baskičtinu). Posledním významným příkladem jazykového kontaktu je adstrát – pod tímto pojmem je třeba chápat vztah dvou jazyků, jejichž vztah je pro danou komunitu rovnocenný (tj. že v dané komunitě ani jeden z nich nemá pro své mluvčí větší prestiž), tento vztah je poměrně vzácný, většinou jde o vztah dvou či více jazyků na jednom geopolitickém území (příkladem může být vztah anglosaštiny a staré norštiny v raně středověké Anglii, vztah francouzštiny a vlámštiny v Belgii či vzájemný vztah obou spisovných variant norštiny - nynorsku a bokmålu). Pro poznání dávno mrtvých jazyků nás bude zajímat především jazykový substrát, který se dochoval v mnohých moderních evropských jazycích.

Jazykové dějiny pravěké Evropy jsou velkou neznámou, situace se začíná měnit v mladším pravěku, kdy máme dobře doloženy řecké dialekty a latinu a fragmentárně jsme informováni o dalších dvou desítkách jazyků, zejména z Apeninského poloostrova. Moderní Evropa je až na výjimky doménou indoevropských jazyků, tyto jazyky však nejsou v Evropě původní a tudíž zde musíme předpokládat starší nedoložené neindoevropské jazyky. Z území Evropy známe několik neindoevropských jazyků – etruštinu, rétštinu, iberštinu, piktštinu, mínojštinu a další, většina těchto jazyků je však doložena ve zlomcích, nebo jejich existenci jen předpokládáme, např. mínojština je konvenční označení jazyka nápisů v nerozluštěném lineárním písmu A. Některé z těchto neindoevropských jazyků se zachovaly jen jako substrát v některých moderních jazycích, např. rétština tvoří nepočetný substrát v rétorománštině (románský jazyk ve Švýcarsku), iberština je substrátem ve španělštině a piktština zanechala nečetné stopy ve skotské gaelštině. Kromě toho se na severu Španělska a jihozápadě Francie zachovala baskičtina – tento jazyk je znám již z antického období (lat. vascōnes, řec. úaskónoi) a zřejmě je posledním dokladem předindoevropského osídlení Evropy.

Otázkou je také příchod mluvčích indoevropských jazyků do Evropy a původ indoevropštiny samotné. K původu indoevropštiny existují dvě základní teorie – první předpokládá původ Indoevropanů v oblasti Anatolie v dnešním Turecku, druhá se kloní spíše k oblasti středoasijských stepí či ze stepí jižního Ruska. Anatolská teorie je starší a předpokládá, že mluvčí indoevropštiny byli zemědělci a migrací na západ přinesli do Evropy zemědělství, tudíž lze příchod Indoevropanů spojit s počátky neolitu v Evropě. Tato teorie byla upřednostňována především archeology, ale postupem času byla zavrhnuta, nejnovější výzkumy však přinášejí nová data, která by tuto teorii mohla potvrdit (viz. Indoevropské jazyky prý vznikly dříve, před 9000 lety). Stepní teorie se zdá být přesvědčivější, alespoň podle argumentů předložených jazykovědci – indoevropské jazyky se měly začít štěpit někdy ve třetím tisíciletí před Kristem. Data potvrzující stepní teorii jsou zejména jazykové prameny – řada starých indoevropských jazyků má poměrně rozvinutou terminologii spojenou s kočovným způsobem života a chybí ucelená terminologie zemědělská, tyto rozdíly ve slovní zásobě však mají jedno zásadní úskalí – terminologie se dá jednoduše převzít, a pokud v indoevropštině existovala dostatečně dlouho, mohla být plně adaptována, aniž bychom dnes mohli s určitostí říci, co je původní a co nikoliv. Pokud spojíme stepní teorii s archeologickými prameny, můžeme předpokládat, že první mluvčí indoevropštiny v Evropě mohli být nositelé kultury se šňůrovou keramikou.

Indoevropština (tj. mrtvý hypotetický prajazyk) se během svého vývoje začala rozpadat na dialekty, které si byly v počáteční fázi navzájem blízce příbuzné – mezi tyto pradialekty patřila *praindoíránština, *praanatolština, *prařečtina, *praitaličtina, *prakeltština, *pragermánština, *praitaličtina, *prabaltoslovanština, *pratocharština a řada dalších a z těchto pradialektů se vyvinuly jednotlivé větvě indoevropských jazyků, rozlišujeme tedy jazyky íránské (např. perština, †jazyk Avesty, afghánská paštština), indoárské (např. †sanskrt, hindština, bengálština, romština), dardské (např. kašmírština), núristánské (např. aškunština), řecké (†dialekty klasické řečtiny, novořečtina), baltské (např. litevština, †pruština), slovanské (např. čeština, ruština, †staroslověnština), germánské (např. †gótština, angličtina, němčina, norština), †italické (např. †latina, †oskičtina, †umbrijština; z †vulgární latiny se pak vyvíjejí jazyky románské, např. francouzština, italština, rumunština), keltské (např. †galština, irština, velština), †anatolské (např. †chetitština, †luvijština, †lýkština), tocharské (†tocharština A, †tocharština B) a jazyky, které tvoří samostatné větve indoevropštiny – albánština, †ilyrština, †stará makedonština, †thráčtina, †venetština, †mesapština, †frýžština, †dáčtina aj. (jen na okraj, na základě dochovaných pramenů lze říci, že řečtina a perština patří mezi nejstarší kontinuálně používané jazyky na světě, †mykénská řečtina je známá od 13. stol př. Kr., †stará perština od 8. stol. př. Kr., oba jazyky se sice jejich nejstaršímu předchůdci podobají jen vzdáleně, ale jejich kontinuální vývoj až do dnešních dnů je snadno sledovatelný). Na základě metod srovnávací a historické jazykovědy lze z moderních indoevropských jazyků rekonstruovat i původní prajazyk – tento rekonstrukt má bohatou slovní zásobu (ale ne všechna slova byla společná v prajazyku – rekonstrukce lexika reflektuje i mladší vývoj prajazyka) a funkční gramatiku a lingvisté s ním pracují jako s plnohodnotným fungujícím jazykovým systémem. Rozšíření mluvčích indoevropštiny s sebou neslo dva jevy – difúzí mluvčích se od sebe začaly postupně jednotlivé dialekty více a více lišit, dalším významným faktorem byl jazykový kontakt – Indoevropané se dostali na nová území, která byla osídlena různými (mnohdy nedoloženými) jazyky, na těchto územích pak došlo k jazykovému kontaktu, který byl dalším faktorem podporujícím vznik rozrůznění jednotlivých jazyků a dialektů. Jak velké území původně Indoevropané kolonizovali, nevíme, máme informace zejména o teritoriu, kde indoevropské dialekty fungovaly jako adstrát či superstrát, na územích bez písemných památek, kde byla indoevropština převrstvena jiným jazykem, informace chybí.

Jak bylo zmíněno výše, nemůžeme sledovat vývoj indoevropských jazyků na místech, kdy byly převrstveny jazyky dalšími, na druhou stranu důkladným rozborem každého jazyka můžeme sledovat substrátové prvky, které napovídají o jazykové historii předchozích mluvčích. Objevení substrátových slov v tom kterém jazyce však musí projít kritickým rozborem, jelikož tato slova mohla být vypůjčena ještě před posledním usazením se daného etnika na území, kde jej známe dnes – nejlepším příkladem může být romština v Evropě – číslovky efta ‚sedm‘, ochto ‚osm‘ a eňa ‚devět‘ jsou vypůjčeny z byzantské řečtiny – tato informace ukazuje na migrační trasu Romů z Indie přes Persii (Írán), Anatolii a Řecko dále do Evropy, dále studium perských výpůjček v romštině vypovídá o faktu, že Romové museli opustit Persii ještě před konverzí Persie k islámu (procento arabských výpůjček je v romštině minimální). Podobně lze sledovat i substrátovou terminologii ve staré irštině – ta označovala prase několika slovy neindoevropského původu, a spolu s nimi se objevuje i terminologie vztahující se k chovu vepřů – tento fakt může napovídat, že chov prasat byl v Irsku rozšířen již před příchodem indoevropských mluvčích (bohužel však z tohoto pramene nedokážeme posoudit, jestli v Irsku rovněž existovalo zemědělství, nebo jej přinesli právě Indoevropané).

Zajímavým jevem, který můžeme pozorovat v tzv. ostrovní větvi keltských jazyků, je jejich odlišná gramatická struktura, která se spíše podobá semitským jazykům (např. arabština a hebrejština) a staré egyptštině. Tato odlišnost v gramatické struktuře ostrovní keltštiny se dá vykládat jako substrátový jev, můžeme ji dokonce spojit i s výše uvedeným substrátem týkajícím se chovu vepřů v irštině, na základě daných dat však není možné spojit tento substrát s jazykem skotských Piktů. Rovněž ostrovní keltština vykazuje řadu substrátových slov, která nemají prokazatelnou indoevropskou etymologii, a řada těchto slov se navíc nevyskytuje mimo ostrovní keltské jazyky. O keltštině se obecně soudí, že je pravděpodobně nejstarším (doloženým) indoevropským jazykem na evropském území, tomuto faktu napovídá zejména její geografická poloha na západě kontinentu, kam byla jakoby zatlačena dalšími migračními vlnami indoevropských mluvčích. Pokud přijmeme tuto hypotézu, můžeme rovněž najít vysvětlení, proč je zejména v keltštině řada substrátových slov neindoevropského původu.
 

Doporučená literatura:

Bičovský, J.: Stručná mluvnice indoevropštiny. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2012.

Leschber, C.: Latin tree names and the European substratum. In: Studia Linguistica Universitatis Iagellonicae Cracoviensis 129 (2012), Kraków, 2012, s. 117-125.

Matasović, R: The substratum in Insular Celtic. In: Voprosy jazykovogo rodstva / Journal of Language Relationship, 8/2012, 153-159.

Ostler, N.: Říše slova. Jazykové dějiny světa. Praha: BB/art, 2007.

Renfrew, C.: Archaeology and Language. The Puzzle of Indo‑European Origins. Cambridge: Cambridge University Press, 1992.

Shisha‑Halevy, A.: Celtic syntax, Egyptian‑Coptic syntax. In: Hasitzka,  M. R. M. – Diethart, J. – Dembski, G. (Hrsg): Das alte Ägypten und seine Nachbarn. Festschrift zum 65. Geburtstag von Helmut Satzinger mit Beiträgen zur Ägyptologie, Koptologie, Nubiologie und Afrikanistik. Krems: Österreichisches Literaturforum, 2003, 245-302.

Autor: Ľubomír Novák
(Národní muzeum)