Život strážců na zdi

Římské impérium dosáhlo organizace, o jaké se Evropě nesnilo až hluboko do novověku. Jednou z oblastí, kterým byla věnována zvláštní pozornost, byly hranice říše. Právě v rámci jejich ochrany byl vybudován rozsáhlý systém opevnění podél hranice s barbarikem, jehož součástí byl Hadriánův val a na krátké období také Antoniův val.

První z nich byl postavený Hadriánův val, stalo se tak z vůle císaře Hadriána. Císař Hadrián se tolik nevěnoval dobývání nových území, jako se spíše snažil stabilizovat situaci uvnitř říše a upevnit hranice. V roce 122 navštívil provincii Británii a vydal pokyny k jejímu opevnění. Délka valu byla 80 římských mílí (73 britských mílí, cca 120 km). Tato část valu se rozkládala od západního pobřeží po ústí řeky Tyne, poblíž pobřeží východního. Vzhledem k dnešnímu osídlení lze mluvit o krajních bodech Bowness on Solway po Newcastle upon Tyne. Podél západního pobřeží pokračoval val dalších 25 mil (40 km) směrem k jihu. V období mezi lety 142-160 měl prvořadou pozici Antoniův val, který byl o něco kratší, jeho délka byla 39 mil (63 km). Nikdy nedosáhl monumentálnosti ani důmyslné organizace Hadriánova valu, protože byl po necelých 20 letech opuštěn. Posádka se pak znovu přesunula k Hadriánovu valu a setrvala tam dalších 250 let. Celkem byl Hadriánův val v užívání zhruba 300 let.

Hlavním důvodem, proč byly valy vybudovány, byla ochrana říše, jednalo se o významnou obrannou stavbu. Val se svou úctyhodnou délkou představoval velké nároky na posádku, která ho obhospodařovala. Odhaduje se, že v táborech a pevnostech podél Hadriánova valu sloužilo najednou kolem 9 000 legionářů. Na valu byly umístěny především pomocné jednotky, tzv. auxillia, kde sloužili svobodní příslušníci říše, nebo spojeneckých kmenů, kteří však nebyli římskými občany. Původní jednotky, nebo spíše jejich části, pocházely z evropského kontinentu, částečně i z Itálie, ale když už se dostaly do Británie, byli noví příslušníci verbováni hlavně mezi místním obyvatelstvem, které mělo také v jednotkách převahu.

Výstavba valu byla i přes neuvěřitelnou výkonnost a organizaci poměrně dlouhodobou záležitostí, proto se podoba valu již v čase jeho výstavby v různých úsecích mírně měnila. Také je možné rozeznávat různé typy pevností i pevnůstek. V ideálním případě dostavěný val sestával (popisováno ze severu k jihu) z hliněného valu, za nímž se nacházel příkop a kamenná zeď (jejíž tloušťka kolísala od 1,8 do 2,5 m). Za zdí vedla cesta a směrem k jihu byla cesta lemována ještě jedním příkopem, který měl jak na jižní, tak i na severní straně hliněný val.

Nejmenším typem pevnosti, která se na valu vyskytovala, byla tzv. turret – vížka, která byla začleněná do tělesa zdi. Celkem jich bylo podél valu více než 150, v ideálním případě byly od sebe nebo jiného typu pevnosti vzdáleny asi 0,5 km. Dochovány jsou spodní části těchto věží, které byly zděné a pravděpodobně byly zděné i celé tyto vížky. Jednalo se o pozorovatelny, kde najednou sloužilo 4-6 vojáků. Bydleli tam pouze dočasně, po dobu hlídky, která pravděpodobně trvala 24 hodin.

V rozestupu přibližně jedné římské míle od sebe se nacházely tzv. milecastle. Jednalo se o drobné pevnůstky. Termín milecastle, tedy mílová pevnost byl zavedený v roce 1708 britským archeologem Robertem Smithem. Dnes jsou pro potřeby současných archeologů z východu na západ číslovány. Celkem jich je 80, přičemž posádku každé z nich tvořilo 20-30 příslušníků pomocných římských sborů. Tyto pevnosti již poskytovaly vojákům ubytování trvalejšího charakteru a sloužily hlavně jako servisní místo pro přilehlé věže. A vojáci tu patrně pobývali několik týdnů až měsíců.

Konečně se v okolí valu nacházelo 14-17 „opravdových“ římských pevností, jejichž velikost a uspořádání se mírně lišilo, ale základ byl podobný. V každé z těchto velkých pevností sloužilo najednou 500-1000 vojáků. Zatímco věže a milecastle poskytovaly vojákům k životu opravdu jen to nejnutnější – střechu nad hlavou a stravu, v pevnostech bylo mnohem širší spektrum možností si povyrazit. Pro vyšší důstojníky byla připravena obydlí, která jim skýtala veškeré pohodlí. V části, kde sídlilo vedení, byla obvykle také neustále hlídaná pokladna. Často byly součástí tábora i lázně. V několika případech byl také součástí pevnosti chrám, anebo také nemocnice. Vzhledem k větší koncentraci lidí tady byla také možnost doplnit si výstroj, ať už na trhu, u obchodníka, anebo si nechat potřebné opravit u řemeslníků.

Jak vypadal den legionáře, záviselo do velké míry na typu pevnosti, kde sloužil. V případě pokojného období bez střetů na menších typech pevností (především věžích, ale také milecastle) byl takový život dosti jednotvárný. V případě pobytu ve větší pevnosti byl vojenský život o něco pestřejší. Den začínal snídaní, která byla většinou tvořena nějakou kaší. Hlavní jídlo dne se podávalo večer, přičemž spektrum těchto jídel bylo poměrně pestré, pokud to bylo možné, byly to jídla spíše v rázu tradiční římské kuchyně. Většina dne byla zasvěcena povinnostem, mezi ty patřili hlídky, čištění centurionovy uniformy, starostlivost o lázně. Všechno bylo zaznamenáváno jak v evidenci jednotky, tak i v evidenčním listu vojáka. Přičemž tato evidence probíhala nejen v případě vojáků, ale také v případě koní. Významnou částí práce byla také péče o val samotný. Nejdobrodružnější pak nepochybně byly výpravy na sever, na území barbarů. Největší část povinností nepochybně představovaly hlídky. Kromě povinností měli mnozí vojáci také bohatý osobní život. Ve větších pevnostech je předpokládáno, že bylo možné využívat služeb prostitutek a také jsou četné doklady, že si vojáci čas krátili různými hrami. Na druhém pólu zhýralého životného stylu byl život rodinný. Oficiálně se sice nesměl římský voják ženit, ale příslušník místního kmene mohl s sebou k vojsku přivést ženu, s níž byl sezdán, dle kmenových zvyklostí. Tyto ženy a děti pak žily v těsné blízkosti táborů, v rámci táborů jen zřídka.

Právě přes rodinný život legionářů se otevírá široká problematika života civilistů v okolí valu. Rodiny vojáků a původní místní obyvatelé byly základem hustého osídlení, které nemělo vojenský charakter, v okolí obou valů. Armáda potřebovala zásobování a byla schopná za zboží zaplatit, právě proto vzrostla hustota osídlení se stavbou valu. Zároveň však měla i podobný dopad jako dálnice a krajinu rozdělila na dvě části. Zásadním způsobem změnila organizaci zemědělství v oblasti. Kontakt lidí z osad s římskými vojáky je poměrně dobře archeologicky doložený, z velkého množství cizorodých předmětů na obou stranách. Nicméně písemné prameny pro tuto oblast chybí, a tak není vždy povaha vztahů s místním obyvatelstvem jasná.

I když na valu docházelo k potyčkám, jeho konec nebyl nijak dramatickou záležitostí. V čase, kdy římská říše spěla ke svému závěru, nebylo již možné udržet posádku, která by byla schopná val obstarávat. Britská armáda si v roce 407 vybrala svého císaře Konstantina III. V tomto období se Británie oddělila od zbytku impéria. Zánik funkce Hadriánova valu byl pozvolný. Jednotky na valu postupně přestaly plnit funkci mobilní armády a stala se z nich pohraniční stráž. Když někdy nedorazil žold, postupně se z vojáků v případě potřeby stávali řemeslníci, nebo farmáři A tak sice konec římské armády u Hadriánova valu není jasný, ale pravděpodobně nebyl nijak dramatický. O osudu valu po odchodu armády toho mnoho známého není, byl pro místní obyvatele hojně využívaným zdrojem opracovaného kamene. První „archeologický“ výzkum se odehrál v r. 1201, kdy se místní obyvatelé pokusili objevit poklad. Nic hodnotné však nenašli. Val byl jako významný orientační bod zaznamenaný také na mapě Matthewa Parise z poloviny 13. století.

I když dnes již potkáme legionáře na valu jen zřídka, přes to se jedná o památku, která zaujme téměř každého. Odborná pozornost byla této památce věnovaná již od počátku 18. století. V roce 1840 pak byl celý komplex poprvé správně zhodnocen a přisouzen období vlády císaře Hadriána. S rozvojem moderní památkové péče pak byla velká pozornost věnována tomu, jak rozsáhlou památku zachovat pro další generace. Hadriánův val spravuje anglická nezisková organizace English heritage, která se věnuje ochraně a popularizaci památek po celé Anglii. Antoniův val je pod patronátem skotské vládní organizace Historic Scotland, která se věnuje ochraně památek ve Skotsku. Oba valy jsou zapsány na seznam světového kulturního dědictví Unesco.

Autorka textu: Katarína Čuláková
(Archeologický ústav AV ČR Praha, v. v. i.)

Více informací o dochovaných památkách na Antoniově valu:
www.historic-scotland.gov.uk
www.english-heritage.org.uk

 Další obrázky si můžete prohlédnout v galerii: