Za krásami Istanbulu

Istanbul – legendární město ležící mezi Východem a Západem, je branou otevírající západním cestovatelům opojný svět Orientu. Do historie se Istanbul zapsal pod několika jmény: Řekové mu říkali Byzantion, jako Konstantinopol byl hlavním městem Východořímského impéria nebo Byzantské říše, u Slovanů byl znám jako Cařihrad.

Založení Byzantia je popsáno v řeckých legendách. Podle antických pramenů bylo město založeno v roce 658 př. n. l. jako osada Megařanů pod vedením bájného Byza. Byzas měl být synem vládce moří Poseidona a krásné dívky Keroessy, která byla dcerou boha Dia a nebohé Io. Podle legendy se Zeus vášnivě zamiloval do líbezné Íje a aby ochránil milenku před svou žárlivou manželkou Hérou, přeměnil Íju na bílou kravičku. Pronásledovaná Herou musela Io přebrodit moře v thrácké úžině, která pak byla pojmenována Bosporos - „dobytčí brod“. Podle jiné legendy byl Byzas synem říční nymfy Byzii. Tak či onak, Byzas měl spolu s kolonisty z Megary založit (na základě věštby Delfského orákula) první osídlení na místě, kterému se dnes říká Zlatý roh. Byzantium bylo umístěno ve velmi výhodné poloze, kde probíhala obchodní stezka spojující Evropu a Asii a hlavně mořská cesta do Černého moře. Vzhledem ke své strategické poloze se město dostalo nejdříve pod perskou nadvládu, ale během řecko-perských válek bylo formálně osvobozeno řeckou armádou a stalo se členem Attického námořního spolku. V roce 340 př. n. l. město odolalo obléhání Filipa Makedonského a na rozdíl od západních řeckých měst si zachovalo svou nezávislost i za vlády diadochů – nástupců Alexandra Velikého. Do 4. a 3. století př. n. l. připadá nejen politický, ale také kulturní a hospodářský rozkvět města, kde se střetávala klasická antická kultura s orientálními vlivy. Ve městě se nacházely dva velké přístavy: Prosphorion (na místě dnešního nádraží Sirkeci) a Neorion (na místě dnešního Galatského mostu). Ve městě bylo vybudováno velké množství svatyň a menších chrámků zasvěcených řeckým bohům, na Akropolei (dnešní palác Topkapi) se nacházely svatyně Dionýsa, Poseidona, Artemis, Athény a Afrodity. Na místě, kterému se v dnešní době říká Sultanahmet Meydani, stála velká stoa, vedle ní se nacházel chrám Hekáté a Tyché.

Postupem času kontrolu nejen nad západní Evropou, ale i nad Malou Asii, přebírá Římská říše a kolem přelomu letopočtu Řím obsazuje oblast Thrákie a Bithýnie. I přes politické změny si Byzantium zachovává své postavení spojnice mezi Západem a Východem - ve městě totiž začínala jedna z nejdůležitějších obchodních tepen Římské říše – Via Egnatia. Podle antických zdrojů ve městě mohlo žít kolem 15 tisíc lidí a velikostně mohlo dosahovat měřítek Pompejí. Nejvýraznější dominantou města byly jeho hradby dlouhé 6 km a chráněné 27 věžemi. Podle antických autorů město nebylo možné dobýt. Avšak dějiny nám ukazují pravý opak - v roce 195 n. l. bylo město dobyto římským císařem Septimiem Severem, který vyhlásil trestnou výpravu proti vzdorocísaři Pesciniovi Nigerovi. Septimus Severus nechal vyrabovat celé město, nařídil stržení obranných zdí a snížil status města na úroveň obyčejné vesnice. Po několika letech ale byly hradby znovu opraveny a městu se vrátila jeho bývalá sláva. Ve městě bylo vybudováno několik lázní, hipodrom, amfiteátr a gymnasion (místo na gymnastická cvičení). Za římské nadvlády byl ve městě postaven i akvadukt, který měl vyřešit problémy s vodou. Ovšem doba největší slávy města spadá až do vlády císaře Konstantina Velikého, který si zvolil Byzantium, později přejmenovaný na Konstantinopol, za hlavní město Východořímského impéria. Význam města daleko přesahoval Východořímskou a později i Byzantskou říší, bylo to jedno z největších a nejlidnatějších měst tehdejšího světa. Konstantinopol ihned obdržela výrazná privilegia: zásobování egyptským obilím, daňové úlevy a samosprávu. Byl započat intenzivní stavební program, během kterého byly vybudovány i velkolepé křesťanské kostely. Konstantin Veliký chtěl vybudovat novou křesťanskou metropoli. Podle archeologických nálezů a písemných zpráv se Konstantinopol vskutku mohla významem a slávou srovnávat s prastarým Římem. Rozkvět Byzantské říše byl přerušen až nečekaným tažením křižáků na Konstantinopol v roce 1204, kdy byla vydrancována a skoro srovnána se zemí. Z této porážky se již město i celá Byzantská říše nikdy nevzpamatovaly a mohutná expanze Turků jen dovršila započaté dílo zkázy. 29 května 1453, po skoro ročním obléhání, Konstantinopol padla a touto událostí definitivně zaniká Byzantská říše – dědička starého Říma.

Vzhledem k ničivým válečným konfliktům byly antické a byzantské památky značně poničeny, kostely byly částečně zbořeny, zčásti byly přebudovány na mešity. I přes tuto neblahou skutečnost můžeme v Istanbulu stále najít pozůstatky bývalé slávy. Pojďme se podívat na nejznámější archeologické památky z let minulých.
Jedním ze symbolů Istanbulu, a pravděpodobně i celého Turecka, je Hagia Sofia (Ἁγία Σοφία, chrám Boží Moudrosti) – skutečná perla Východu, stavba, která ovlivnila vývoj sakrální architektury, a to jak v ortodoxním, tak i v západním prostředí. Původní bazilikální stavba - Μεγάλη Ἐκκλησία (Velká Církev) - umístěná v blízkosti císařského paláce byla vysvěcena za vlády císaře Konstantina II v roce 360 n. l. První bazilika byla zničena požárem v roce 404 n. l., stejný osud bohužel postihnul i druhou baziliku, která byla vypálena během povstání Nika v roce 532 n. l. Krátce po této smutné událostí císař Justinian I. nechal prohlásit, že postaví katedrálu novou, ještě větší a krásnější než předešlé dvě. Pro tento nelehký úkol byli zvoleni dva architekti – Isidoros z Milétu a Anthemius z Trallu. Stavba nové Hagii Sofii zaměstnala stovky lidí, materiál a architektonické součástí byly sháněny po celé říši: mramorové sloupy byly dovezeny z Artemidina chrámu z řeckého Efesu a z chrámu Slunce v Římě; z Bosporu, Sýrie a Thesálie pocházel barevný mramor; kvádry „císařského“ porfyru byly dovezeny z Egypta. Chrám byl poškozen několika zemětřeseními. Nejničivější z nich si v roce 558 vyžádalo komplexní přestavbu budovy. Co je na této stavbě tak výjimečného, že fascinuje architekty a umělce dlouhá staletí? Velká centrální cihlová klenba nesená čtyřmi mohutnými kamennými pilíři znamenala přelom ve vývoji architektury. Žádné sloupy nebo vyčnívající pilíře - celá konstrukce budí dojem, že kopule je někde vysoko zavěšena. Hlavní prostor působí lehkým až vzdušným dojmem, žádné zbytečné detaily navíc, jen hra světla a stínu mezi mramorovými sloupy a výklenky. Korunou celé stavby jsou zlaté mozaiky, které i přes značnou řadu událostí (ikonoklasmus, „latinská“ okupace Konstantinopole a nakonec i turecká invaze) dokážou uchvátit svým uměleckým projevem i nezaujatého návštěvníka.

Nedaleko od Hagia Sofii se nachází Muzeum mozaik, které vzniklo na místě Velkého císařského paláce. Mozaiková výzdoba pravděpodobně pochází z doby vlády Justiniana (527-565 n. l.), který nařídil přestavbu peristylového dvora. Nikde jinde na světě nenajdeme lepší příklad pozdně antických mozaik v tak velkém měřítku a takové kvalitě. Není se čemu divit, na výzdobě císařského paláce pracovaly desítky nejlepších řemeslníků tehdejší doby. V dnešní době může návštěvník obdivovat uměleckou zručnost byzantských mistrů, kteří dokázali živě zachytit scény každodenního života a vyobrazení flóry a fauny.

Půdorys starého hipodromu je stálé zřetelně vidět a v dnešní době nese název Sultanahmet Meydanı. Hipodrom byl postaven za doby vlády Septimia Severa v roce 203 n. l. a za dob Konstantina Velikého byla celá stavba rozšířena a modernizována. Závodiště je 130 metrů široké a 450 m dlouhé - je až neuvěřitelné, že se tam mohlo vejít kolem 40 tisíc diváků. Spina – podélná bariera rozdělující hipodrom na dvě části - byla zdobena několika významnými monumenty. Dominantou celého komplexu byl, a stále je, egyptský obelisk Thutmose III., který nechal do Konstantinopole dovézt Theodosius v roce 390. Obelisk stojí na pozdně antickém podstavci, na kterém je živě vyobrazena scéna transportu obelisku z Egypta až do Konstantinopole, nebo také scéna závodu ve spřežení. Ihned naproti se tyčí obelisk Konstantina Porfirogenita z 10. století n. l. Tento monument byl původně obložen pozlacenými bronzovými pláty, které byly ovšem zničeny během čtvrté křížové výpravy. Mezi dvěma obelisky se tyčil legendární Hadí sloup. Za vlády Konstantina Velikého a Theodosia byly nakupovány umělecké předměty po celé říši a Hadí sloup (Trojnožka z Platae) pochází z Apollonova chrámu v Delfách. Bronzová trojnožka pochází z 5. stol. př. n. l. a byla vyrobena na počest vítězství Řeků v řecko-perských válkách. I přes to, že sloup přežil křížovou výpravu a tureckou invazi, byl přibližně v 17. století částečně poničen. Zbytky hadích hlav jsou k vidění v archeologickém muzeu.

Nesmíme opomenout ani sofistikovanou konstrukci antického vodovodu. Konstantinopol se vždycky potýkala s nedostatkem pitné vody, takže jediným řešením byla stavba velkého akvaduktu, který měl zásobovat celé město. První akvadukt byl vybudován ještě za vlády císaře Hadriana, ve 4. století n. l. byla celá stavba opravena a rozšířena na popud císaře Valense. Na akvadukt byl napojen důmyslný systém potrubí, který vedl do několika stovek podzemních rezervoárů. Největší cisternou je Yerebatan Sarayi - Zatopený palác, postavený v 6. století n. l. za vlády císaře Justiniána. Cisterna Yerebatan vskutku připomíná tajemný palác - pološero, nekonečné množství sloupů a skvělá akustika, která umožňuje pořádat zde koncerty. Cisterna byla schopna pojmout kolem 80.000 m² vody, strop drží les 336 mramorových iónských a korintských sloupů. Návštěvníka nepochybně zaujmou i dvě mramorové hlavy medúzy Gorgony, které slouží jako báze sloupů.

Pokud se toužíte dozvědět o kulturní a historické minulosti Istanbulu více, archeologické muzeum je stvořené přímo pro vás. Jeho sbírka láká návštěvníky z celého světa na své unikáty, mezi kterými jsou takové skvosty jako takzvaný sarkofág Alexandra Velikého (ten však patřil vládci Sidonu). Alexandrův sarkofág je jedním z nejlepších příkladů raně helenistického umění, a protože na sobě nese i stopy polychromie, je možné zrekonstruovat jeho barevný, pro moderního návštěvníka až křiklavý dekor. Dále zde můžeme obdivovat soubor sarkofágů nalezených v nekropoli blízko Sidonu, jsou zde k vidění egyptské a řecké antropomorfní sarkofágy foinických vládců, na kterých lze krásně vidět syntézu egyptských a klasicko-antických tradic. Krásným příkladem klasického řeckého stylu ovlivněného východní kulturní tradicí je „Sarkofág plačících žen“ - samotný sarkofág připomíná iónský chrám. K vidění jsou početné řecké a římské sochy, za pozornost rozhodně stojí sochařský portrét Alexandra Makedonského, socha Epheba (Jinocha) a část helenistického sousoší zobrazují popravu Marsia. Velice zajímavá je část expozice pojednávající o historii Istanbulu, a to od paleolitu až do novověku. Za pozornost rozhodně stojí soubor řeckých náhrobků, na kterých jsou často zachyceny momenty z každodenního života, archeologické nálezy z byzantské éry, a nález pozoruhodného železného řetězu, který měl chránit vstup do Bosporu. Ve druhém patře se nachází expozice věnována tureckému pravěku, se zaměřením na bájnou Tróju. I přes to, že hlavní poklad se nachází v Moskvě, jsou v muzeu detailně popsány a prezentovány základní stavební fáze tohoto města (od rané doby bronzové až po helenismus). O patro výš je představena sbírka pravěku a starověku Kypru a Palestiny, skrze kterou může i nezasvěcený návštěvník poznat svéráznou kulturu východních národů.