Toulky antickým Balkánem 2/3
(pokračování - předchozí text zde)
Bulharsko
Co si spojíte s pojmem Thrákie? Copak Thrákie, ale jmelí! Jak puritánsky suše, vážně, mikropolitně by se tvářilo starořecké drama, demokracie, dějepisectví nebýt Orfeova žalu, zhýralosti Térea či Polymestora, Diomédových lidožravých koní, dychtivosti po barbarskou krví vykoupaném zlatu, Thúkydidovy Amphipolis...
Z Isperihského nádraží na severu Bulharska jsem se brzy ráno vypravil do Sveshtari, kde se nalézají thrácké hrobky, zapsané na seznamu světového dědictví. Ačkoli se při prohlídce obdivuji zachovalé malbě a unikátním napůl rostlinným, napůl lidským karyatidám, nemůžu se zbavit pocitu takového umělého, sterilního prostředí. Mohyly jsou obnaženy na kámen, před vnějšími vlivy uzavřené v betonu a plechovém hangáru, jakoby ve vlastním sarkofágu, všude tma, klimatizace. Nedaleko od hrobek leží pozůstatky hradiště Helis, domnělého sídla gétského vládce Dromichaita, který porazil a zajal jednoho z diadochů Lýsimacha.
Cestou k černomořskému pobřeží narazíte na řadu zajímavých památek. Třeba do skály vytesané kaple v Ivanovo, Madarského jezdce snoubícího v sobě thráckou mýtickou tradici a surovou přímočarost raně středověkých bulharských chánů, nebo Plisku, která sloužila – což víme díky vytrvalé badatelské práci Karla Škorpila – jako jejich první hlavní město. Spolu s bratrem Hermenegildem se v Bulharsku zasloužili o obrovský rozvoj poznání přírodopisného i vlastivědného. Periklés pronesl pravdu, že nemá smysl zde vyjmenovávat jejich zásluhy, stejně byste mi nevěřili. Pouze shrnu svá pozorování: nepočítaje všechny sochy a busty, ulice po nich pojmenované, muzea jimi založená a bohatě zásobená, asociace s jejich starou vlastí otevírá českým cestovatelům srdce bulharských lidí dodnes. To neskrývané nadšení, že cizinec – a k tomu z rodiště obou bratrů – chodí po bulharských památkách!
Thálatta! Thálatta! Černomořský přístav Varna, starověký Odessos a epicentrum škorpilovské osvětové činnosti, se mi líbil svou otevřeností. Ruiny antické slávy, mj. římské lázně, se nevzrušeně honosí pod širým nebem mezi bytovkami, byzantskými kostely, úředními budovami... velmi mi to připomínalo řeckou Soluň. Dále přes turistický Nesebar do Burgasu s dobrou pekárnou a pěkně vybavenými muzei, odtud vnitrozemím do Plovdivu se zastávkou v Kazanlaku.
Roku 1944 se tu totiž při hloubení zákopů protiletecké obrany naskytla dechberoucí podívaná: hrobka z dob Alexandra Velikého s krásnými nástěnnými malbami znázorňující thrácké pohřební rituály a kulturu (dobré čtení zde). Neboť se jedná o unikátní umělecká ztvárnění z dob helénismu, originál si prohlédnout nemůžete. Zato hned vedle vystavěli a natřeli veřejnosti přístupnou kopii – sice to ubírá na autentičnosti, ale zase vám dovolí si vše prohlédnout opravdu zblízka. 
Mohyla byla součástí rozsáhlé nekropole známé jako Údolí thráckých králů poblíž Seutopolis, hlavního města krále Seuta III. ve 4. století. V archeologickém muzeu nashromáždili must-see(-jinak-budete-na-smrtelné-posteli-litovat) nálezy i z dalších mohyl a seznamují s jejich architektonickou výjimečností. Řadu z nich můžete poblíž Šipky navštívit: mohyly na okolních levandulových polích připomínají bábovičky rozsypané po zeleno-fialovém pískovišti.
Plovdiv (Philippopolis) – skutečné město kultury. Tradiční dřevěná architektura, strmé, klikaté uličky z kočičích hlav, plno muzeí a hospůdek, římské mozaiky téměř na každém kroku (dokonce si můžete adoptovat pozdně antického ptáčka z biskupské baziliky). Škoda, že jsem se nezdržel. Pršelo a já směřoval do thráckých Rodop a Soluně na antické drama.
1. díl zde)
Autor textu a fotografií: Jan Doskočil
Další fotografie:
