Středověk na cestách: Využití zvířecí síly (2. díl)

V minulém díle našeho seriálu o cestování ve středověku jsme se seznámili se zvířaty využívanými spíše nižšími vrstvami především k tahu a nošení nákladu. Mluvili jsme o volech, oslech, mulách, mezcích a dalších menších zvířatech, která pomáhala lidem s překonáváním nástrah cestování. V dnešním díle se naopak zaměříme na zvířata jezdecká, která častěji patřila vyšším vrstvám.

Kůň
Ke zdomácnění koně došlo ze všech velkých domácích zvířat nejpozději. Důvody již dnes pravděpodobně nezjistíme, je však možné, že tuto skutečnost způsobila jeho velikost a síla nebo nevypočitatelnost, bojovnost či velký temperament. Kůň nikdy nebyl zvířetem, které by se ochotně nechalo polapit ani zkrotit. Od pravěku patřil mezi vysokou lovnou zvěř, nicméně i jeho lov byl vzhledem k jeho vlastnostem a schopnostem velmi obtížný. Dokázal během pár vteřin vyvinout poměrně velkou rychlost a směr jeho pohybu dokázal být velmi neodhadnutelný. Ale i přes toto všechno se člověku podařilo koncem 3. tisíciletí před Kristem koně domestikovat. Tento úspěch mohl probíhat v několika oblastech současně, možná v západní Evropě, v jihozápadní Asii a v Mongolsku. Kůň byl od svého zdomácnění využíván především jako jezdecké a tažné zvíře - pokud o něj bylo dobře postaráno a měl na sobě kvalitní postroj, dokázal unést na svém hřbetě přibližně 170 kg a utáhnout zhruba 1000 kg. V dobré kondici byl i s jezdcem na hřbetě schopen ujít za den kolem 130 km.

Kůň během své historie prošel dlouhým vývojem, na kterém se z velké části podílel člověk. Ten dal vzniknout celé řadě koňských plemen, která vznikala postupným šlechtěním. Vznikaly tak jejich různé typy, od menších a houževnatějších koní, přes středně vysoké lehké a rychlé až po velké, silné a těžké koně. Výška koní se rovněž odvíjela od plemene. Koně se obvykle šlechtili za účelem vylepšení požadovaných vlastností a vzhledu, např. v raném středověku začalo postupně vznikat několik plemen tzv. bitevních koní. Ti se nejprve šlechtili převážně ve východních islámských zemích, později ale i v západní Evropě. V islámských zemích se šlechtili koně vhodní především pro lehkou jízdu, která se objevila v Evropě např. během Maurské invaze v 7. a 8. století. Křesťanská Evropa, pokud měla mít na odražení maurského vpádu vůbec nějakou šanci, musela vytvořit takovou jezdeckou moc, která by byla schopná konkurovat té maurské. Tento fakt si dokázal plně uvědomit Karel Martel, franský majordomus z rodu Merovejců, který provedl reorganizaci franské armády a který se nadchl pro těžkou jízdu, jež měla sloužit jako protiklad lehké jízdy maurské armády. Jeho představou a bylo vytvoření početné jednotky těžce vyzbrojených a přísně disciplinovaných rytířů, kteří měli tvořit neproniknutelnou ocelovou hradbu, která měla vyčerpat maurské síly. Pro realizaci této představy bylo nutné přizpůsobit i chov. Martel potřeboval temperamentní, odvážné a rychlé koně, kteří by ale byli natolik silní, aby dovedli unést muže ve zbroji. Vyšlechtěni byli pravděpodobně z velkých a pomalých lesních koní, kteří byli kříženi s lehkými a ušlechtilými koňmi, kteří byli ukořistěni Arabům. Taková zvířata byla díky svým vlastnostem a schopnostem velmi ceněná. Obecně se soudí, že některá byla vychovávána dokonce i k velké agresi, aby jezdec na takovém zvířeti tak byl o to více nebezpečný. Někteří badatelé jsou ale k tomuto tvrzení skeptičtí, jelikož cílené vychovávání koně k agresi by mohlo zkomplikovat jeho ošetřování i běžnou manipulaci. Dále by mohl být problém koně ustájit, jelikož by byl pravděpodobně agresivní i k ostatním jedincům. S pomocí nově vzniklé těžké jízdy se však Karlu Martelovi podařilo Maury roku 732 v bitvě u Poitiers porazit a od té doby se koně stali trvalou součástí armád křesťanské středověké Evropy.

Jejich válečná úloha je pak provázela dokonce až do první poloviny 20. století. Využíváni byli zejména během 1. světové války. Cena takových koní nespočívala pouze „ve zlatě“, jejich vývoz do nepřátelských zemí byl ve středověku dokonce mnohokrát zakazován (např. za karolinské dynastie roku 781 a 844) a svědčil tak patrně o velmi rozvinutém fenoménu, který bylo nutné regulovat. Nicméně podobné zákazy lidé směle porušovali jako v každé jiné době.

Kůň se zpočátku považoval za čistě aristokratické jezdecké zvíře, byl využíván převážně rytíři, vysokými církevními činiteli (např. biskupy), šlechtici a v neposlední řadě také panovníky (kromě bitev také pro turnaje a lov). Kůň byl považován za jakýsi symbol prestiže panovnického dvora. Franský učenec a spisovatel Einhard se v životopise Karla Velikého (Vita Caroli Magni) dokonce vysmívá poslednímu merovejskému králi Childerichu III., který byl tak chudý, že si nemohl dovolit pořídit toto aristokratické zvíře a jezdil prý ve voze, které táhl vůl: „Všude, kam se musel vydat, jel na voze, který v jařmu táhl vůl, jehož po rolnickém způsobu vedl poháněč. Tak jel k paláci, tak k veřejným lidovým shromážděním, jež se scházela každoročně k užitku říše, a tak se potom vracel domů". Kůň panovníka musel být ušlechtilého původu, mít dobrou stavbu těla a náležitou výšku, aby budil pozornost, jakou si jeho pán zasloužil. Kvalita koně a jeho velikost ovšem nebyla to jediné důležité, co patřilo k řádné reprezentaci panovnické moci. Podobně důležitá byla i jeho barva. Příkladem může být setkání dvou nejvlivnějších panovníků poloviny 14. století dne 4. ledna roku 1378, císaře Karla IV., kterého doprovázel jeho syn Václav IV., a francouzského krále Karla V. Ten daroval oběma svým příbuzným koně černé barvy a sám jim přijel vstříc na hřbetě velkého bílého přehlídkového koně. Karel V. nevěnoval tyto koně oběma příchozím náhodou - černá barva byla nejvzdálenějším opakem bílé a v tehdejší době bylo zvykem, že císařové vjížděli na bílém koni do měst svého císařství, která jim přímo náležela. Karel V. nechtěl tak pravděpodobně dopustit, aby se něco takového stalo na území jeho království. Svým gestem dal tak symbolicky najevo, že jeho pozice nebude nikým zpochybněna.

Koně se časem začali využívat nejen pro vojenské účely a panovnickou reprezentaci. S různými technickými pokroky (např. lepší postroje, železné podkovy, atd.) se postupně stávali i velkými pomocníky např. v hospodářství (např. tahání klád). Dobře okovaný a zapřažený kůň mohl tak naplno využít svou sílu a mohl být využíván i k tahu vozů (či saní) a v zemědělství (pluh). Zápřah tvořil převážnou část práce, kterou kůň v hospodářství vykonával. Ovšem i hospodářský kůň býval využíván k jízdě, tuto skutečnost dokládá např. nález třmenu ze Svídny u Slaného (zde nalezena také zděná stáj pro dva koně) nebo nález ostruhy z moravských Mstěnic. S nasazením koní tak mohly být zvýšeny výnosy, jelikož mohly být obdělávány i těžké půdy. Vzhledem k tomu, že kůň byl rychlejší než osel nebo vůl, dokázal jako jezdecké a tažné zvíře lidi i různé zboží o to rychleji přepravovat a bylo tak možné převážet snáze potraviny, které se rychle kazily (např. ryby a zeleninu), mnohem dále. Ve vrcholném středověku se tak díky mohutnému využívání koňské síly vylepšily možnosti zásobování.

Užití koně nemělo však nemělo jen pozitiva. Byl velmi náročným na potravu a tím se tak stával jakýmsi „konkurentem“ člověka, jelikož vyžadoval pestrou stravu zahrnující mimo jiné i oves, který tvořil důležitou potravinovou složku chudších vrstev. Kromě zajišťování kvalitní potravy bylo také nutné mít kde koně ustájit. Vzhledem k vysoké pořizovací ceně a nutným prostředkům (postroje, kování, potrava, ustájení, atd.) k jeho chovu si toto zvíře nemohl dovolit zdaleka každý. Navíc pokud kůň nebyl dobře živen, nedokázal plnit odpovídajícím způsobem svou funkci a stával se velmi náchylným k nemocem. Na tom se také podepsal proces šlechtění, které snižovalo jeho přirozenou odolnost. Toto se týkalo zvláště evropských koní, kteří byli zvyklí na určitý standard a nemuseli povětšinou odolávat extrémnímu počasí. Jízda na tomto zvířeti měla také svá rizika, která se odvíjela od jeho nestálé povahy, temperamentu a přirozené plachosti. Člověk na koni byl sice rychlejší než chodec, ale i za tento luxus musel náležitě zaplatit, např. mýtné. Takového člověka tak často ostatní považovali za bohatého a nemohl si tak nárokovat žádné výhody, které náležely např. chudým a poutníkům (např. možnost ubytování bez poplatku v hospici i jinde).

Velbloud
V pojmu velbloud je obsaženo společné označení pro jeho dva druhy, tj. velblouda dvouhrbého, zvaného též drabař, který byl rozšířen především ve střední Asii a velblouda jednohrbého čili dromedára, jehož původem je západní a jižní Asie a severní Afrika. Oba druhy jsou dokonale přizpůsobeny extrémním podmínkám v horkých, suchých a horských oblastech, kde dokážou přežít lépe než kterékoli zvíře nebo člověk. Velbloud se dokáže ještě lépe než osel živit různými pichlavými a suchými rostlinami, které se nachází např. v pouštních oblastech, vydrží se pohybovat celý den bez potravy a v případě nutnosti dokáže jít i týden bez vody. Tu si včetně potravy (ve formě tuku) dokáže udržet ve svých hrbech.

Velbloud bývá považován za mnohoúčelové zvíře, používá se k jezdeckým i soumarským účelům a poskytuje lidem mléko, maso, vlnu a jeho sušený trus lze dokonce použít jako palivo. Nevylučuje téměř žádný pot, jeho srst ho chrání před horkem a chladem a jeho tlusté a mozolovaté polštáře, které kryjí zespodu tři rozšířené prstní články usnadňují chůzi v měkkém písku, ale i po skalnatých stezkách. Unese velmi těžká břemena (až 270 kg), je neobyčejně vytrvalý (za den dokáže ujít i 150 km) a dokáže být i rychlý. Pro tyto schopnosti a vlastnosti, ale i pro jeho kolébavou chůzi bývá označován jako „koráb pouště“. Domestikován byl pravděpodobně již ve druhém tisíciletí před Kristem a velmi rychle nabyl na svém významu, který se uchoval v některých oblastech až do současnosti, např. ještě dnešní kočující beduíni do dnes považují velblouda za jejich nejcennější majetek, společníka a záruku přežití na cestách. Ačkoli byl mnohokrát dovezen do Evropy (např. vyobrazení velblouda na oficiálním znaku města Plzně), nikdy zde skutečně nezdomácněl. Byl považován spíše za exotickou kuriozitu, podobně jako třeba slon.

Slon
Největším suchozemským savcem už od dob středověku byl bezpochyby slon. Jeho obvyklá váha při narození se pohybuje kolem 100 kilogramů, v dospělosti průměrně 3 – 5 tun. Nejtěžší zaznamenaný jedinec vážící neuvěřitelných 12 tun byl zastřelen roku 1974 v Angole. V současnosti jsou známé dva druhy, slon indický (Elephas maximus) a slon africký (Loxodonta africana). Oba druhy však nikdy nebyly úplně domestikovány, jak kvůli povaze, tak kvůli velikosti. Pro lidské potřeby bývají spíše používány samice, neboť samci v období říje bývají velmi agresivní a obtížně manipulovatelní. Výjimku ovšem tvořili váleční sloni.

Sloni se používali k válečným účelům už od období starověku. Využívali je zejména Indové, Peršané a Kartaginci - za připomenutí stojí zvláště Hannibalovo tažení proti Římu, během něhož jeho sloni zvládli i přechod Alp. Jejich úkolem bylo vyvolávat paniku na bojišti mezi nepřáteli a rozbíjet formace. Jejich pohyby řídili poháněči, nicméně na svých zádech nosívali často i lučištníky a vrhače oštěpů a kopí. Od doby římské však jejich význam ve válečném poli upadl, udrželi se pouze v armádách Přední a Zadní Indie, kde sloužili až do novověku. Jejich využití se pak spíše omezovalo na práci a nošení těžkých nákladů, k čemuž se využívají dodnes. Středověký člověk žijící v Evropě se však se slony mohl jen těžko setkat. Pokud měl vůbec nějakou možnost slona spatřit, tak téměř výlučně na cestách mimo evropský kontinent nebo výjimečně na evropských panovnických dvorech, kde sloni patřili k obdivovaným exotickým kuriozitám.

Zvířata tvořila už od nejstarších dob jednu z nejdůležitějších součástí lidské společnosti, bez které by lidstvo pravděpodobně nedokázalo přežít. Když pomineme jejich využití pro zajištění potravy, které má dnes stále stejnou důležitost a nedá se nijak nahradit, jejich význam z hlediska dopravy a další práce začal postupně upadat až v dobách průmyslové revoluce, neboť člověk přicházel stále s novějšími a výkonnějšími stroji, které už přesahovaly zvířecí možnosti. Se změnou nabídky se tak měnila i poptávka. Pracovních zvířat ubylo a jezdecká zvířata, zvláště koně, se začali využívat už většinou pouze pro rekreační a sportovní účely. Nicméně ne všude zvířata z těsné blízkosti vymizela vzhledem k odlišné vyspělosti průmyslu jednotlivých zemí a oblastí. V určitých regionech, zvláště horských, bývá zvířatům dodnes mnohdy dávána přednost před technikou, neboť jejich provozní náklady jsou nižší a kroky v těžkém terénu jistější.

Autorka textu: Martina Smetánková
(Ústav pro archeologii FF UK)

Literatura:
Burton, M. – Burton, R. 2002: International Wildlife Encyclopedia. New York.

Edwards, E. H. 1994: The Encyclopedia of the Horse, London.

Dobroruka, L., J. - Kholová, H. 1992: Zkrocený vládce stepi. Praha.

Kühnel, H. (ed.) 1986: Alltag im Spätmittelalter. Edition Kaleidoskop. Graz, Wien, Köln.

Ohler, N. 2003: Cestování ve středověku. Praha.

Šmahel, F. 2006: Cesta Karla IV. do Francie: 1377-1378. Praha.

Šustová, M. 2003: Kůň v životě středověké společnosti na příkladu českých zemí. [Diplomová
práce.] Olomouc. – Univerzita Palackého v Olomouci, fakulta filozofická.