Rozhovor s Lubošem Vostatkem o výrobě bronzových replik

Luboš Vostatek (nar. 1971) je povoláním řemeslník a zámečník, ale společně s občanským sdružením Boii o. s., fungujícím už třináct let, jezdí po světě i po Čechách a propaguje dávný život Keltů. O historii se zajímal už jako žák na základní škole a dnes vyrábí věci ze dřeva, bronzu, jantaru, kostí a ze švartny, a to nejen pro potěšení návštěvníků akcí a muzeí.

Jaké věci umíte vyrábět? A jak to děláte? Keltskou, nebo novější technikou?
Zajímám se o bronzové repliky, např. spony, zápony – tedy spony na opasek, hřeby, kopí a podobně. Pořídil jsem si i pícku, se kterou odlévám, ale moderní, na plyn. Samozřejmě umím odlévat i tak, jak to kdysi dělali Keltové. Na prezentační akci občas předvádím buď odlévání do kamenných kadlubů nebo opuky, nebo i do pískovce. Do vzoru, který je v tom kameni vytesán, vyliji tekutý kov. V tomto případě jde však o čistý cín (ne o Kelty používaný bronz), poněvadž nejdůležitější je ukázat lidem především výrobní postup.

Proč na akcích neodléváte z bronzu?
Při odlévání z bronzu je potřeba víc lidí. Ideálně alespoň tři, aby se mohli střídat u měchu, připravovat materiál a dřevěné uhlí.
Člověk, který to v minulosti dělal, měl na to také pomocníky. Zvláště když měl rodinu a děti, které mu dmýchaly oheň - to není složitá činnost. Nebo měl i nějakého učedníka, takže to nebyl problém. Zkrátka umíme to udělat i postaru, ale děláme to, jen když je na nějakém skanzenu akce zaměřená právě na určitý kov. Když však jedeme někam předvádět keltské činnosti třeba ve třech či čtyřech lidech a všichni děláme pouze jednu společnou věc, tak to není pro návštěvníky dost zajímavé a pestré, a proto používám cín jako náhradní materiál. Ukazuji, že takhle to mohlo být, a upozorňuji, že to není bronz. Samozřejmě také vysvětluji, z jakého důvodu ho právě nepoužívám. A ti další tři lidé pak mohou dělat zase něco jiného, třeba tkát, kovat nebo pracovat se dřevem, aby to bylo barvitější a aby návštěvníci viděli více řemesel. A když jsem pak doma a odlévám si, tak také nemám víc lidí k dispozici, tehdy na to tedy používám i nové postupy.

Je jednoduché sehnat v dnešní době bronz k odlévání?
S bronzem je to špatné. Nemohu využívat třeba sběrné suroviny, poněvadž tam se samotný bronz objevuje ve špinavé formě. Plech nebo drát v podstatě neseženete, a když se objeví, tak se jedná o nějaká ložiska z jeřábů nebo jiných strojů. Existují desítky druhů bronzu. Jeho barvy mohou být od zlaté až po tmavě červenou. A jsou v něm různé další prvky. Záleží na tom, na co je určený. Protože bronz je odolný, je lepší udělat nějakou součástku z bronzu než z oceli nebo jiného materiálu. Jde ale o to, že sběrný bronz je pro mě nepoužitelný, protože když ho pak roztavím, špatně se odlévá, špatně teče, špatně se chová. Naštěstí znám jednu továrnu, která mi bronz dodává přímo jako surovinu, jako housky. A protože jsem malovýrobce, vezmu si tam občas jednu desetikilovou houstičku, protože bronz je poměrně drahý.

Jak dlouho trvá odlít sponu?
Záleží na tom, jak je ta spona pracná. Větší zabere většinou víc času než menší. Nevyplatilo by se udělat jednu sponu, takže zaformuji raději deset rámků a získám tím tak tři nebo čtyři povedené kousky. Odlévám další den, protože se musí před odléváním rozehřát pec. Odliji je a formu tím většinou zlikviduji. Občas se povede odlitek čistší, občas hrubší, někdy se to nepovede odlít vůbec. Záleží na postupu, jestli se dodržuje, i na čistotě bronzu, zda v něm nebylo přimícháno ještě něco. Nicméně i když se odlije čistě, tak přece jenom jsou na sponách vidět švy a další věci, které je třeba odstranit. Mým nejlepším kamarádem je pilník, kterým odlité věci upravuji. Dají se dohladit i smirkovým papírem a vyleštit na leštičce.

Proč jste se začal zabývat šperky?
Šperky jsem začal dělat ne kvůli prodeji, ale pro sebe, protože tehdy ve skupině je nikdo nedělal a také protože jsem původně řemeslník, zámečník. Řekl jsem si, že si udělám i sponu. Nejdříve jsem tepal z plechu a pak teprve jsem začal odlévat. Když ale uděláte první sponu, tak ten výrobek nikdy nevypadá hezky. Udělám druhou, třetí, a pak už je to paráda a můžu s ní jít do světa. A když chci udělat nějakou sponu do muzea nebo na objednávku, tak jich udělám prostě víc. K normálnímu prodeji ale dneska moc nejsou. Občas jsem nějakou prodal, ale tím se člověk neuživí, dělám je hlavně proto, že mě to baví. V dávných dobách byly bronzové šperky považovány za luxusní, takže byly dobře zaplacené. Dnes když bych dal někomu vybrat, zda bronzový šperk nebo zlatý, tak každý by si spíš vzal zlatý.

V muzeích jsem se setkávala především s bronzovými šperky. To Keltové neměli dost zlata?
V té době bylo zlata dost. Do dneška se nacházejí mince, které se na našem území razily ze zlata, v menší míře i ze stříbra. U nás se rýžovalo zlato ve větším množství, ale kupodivu se používalo pouze na mince. A na šperky se takřka nepoužívalo. Zlatých spon se nalezlo velmi málo, za jedno století zhruba dvě až tři spony ze zlata. Nevíme, proč nepoužívali zlato, když ho měli. Na Starém Hradisku se třeba našly mincovní destičky. Ty byly nalezeny hned ve čtyřech objektech, takže to museli dělat minimálně čtyři lidé. Na šperky se ale zlato příliš nepoužívalo, tam se používal bronz. Ten je také trvanlivější a má různé odstíny, proto se používal místo zlata a byl tehdy ceněný. A když řemeslník udělal trvanlivý šperk, tak si ho nechal pořádně zaplatit. Byla to taková lepší činnost.

Při našem prvním setkání jste mi říkal, že si chodíte do depozitářů muzeí prohlížet originály, abyste měl podle čeho dělat repliky. Jak to vlastně probíhá?
Když je třeba udělat šperk, domluvíme se s archeologem z muzea na termínu. V depozitářích muzea si šperk nafotíme, abychom ho měli ze všech stran, neboť v odborné literatuře bývají většinou nafoceny jen z jedné strany. Ale já potřebuji vědět, jak je tam udělaný například úchyt nebo očko, aby lidé měli představu, když se v muzeu setkají s replikou, jak to celé původně vypadalo. Takže nafotíme, pak to proměříme. Používáme samozřejmě rukavice, aby se nic nepoškodilo. A pokud je to možné a předmět není ve špatném stavu, tak si ho i otisknu. Já používám věci zámečnické, kovářské, zlatnické a zubařské. A od zubařů používám pastu, do které koušete, když se dělá otisk zubu. Je do pár minut pevný, materiál je vytvrzený, takže se otisk už dá uskladnit jen s trochou vody, aby nevyschl. Materiál je poměrně měkký, dá se to tedy udělat rychle, a hlavně nezanechává žádné částečky. Nepoškozuje historický artefakt. Je to velmi dobrý materiál, ovšem právě proto je poměrně drahý. Nedělám z něj pokaždé, jenom když opravdu vyrábím nějakou zajímavou repliku. Tehdy vím, že ho mohu s klidným svědomím použít. Já tak získám víceméně přesný odlitek. Víceméně říkám proto, že odlitek nakonec stejně bude trošku menší, protože dojde k lehkému smrštění při odlévání. Takže mám pak repliku třeba o milimetr menší než je originál. A ještě do toho pak vyrývám značky, aby bylo poznat, že se jedná o repliku.

Děláte spony i bez těchto předloh?
Samozřejmě dělám i bez těchto předloh, a to spony, u kterých je výroba tak jednoduchá, že tu sponu nepotřebuji obtisknout. A hlavně když mám nějakou podobnou, která je podobná i velikostí. Udělám odlitek a pak ji dobrousím. Nebo si udělám model sám ze sádry, z cínu, z tvrdého moduritu, ze dřeva nebo ze železa, a pak si ho obtisknu. Používám švýcarský písek, který je vazný, protože je v něm olej, a do toho to obtisknu a pak to odliji. Je to vždycky originál, nedá se to replikovat.

Jak jste dosáhli toho, že s Vámi takto ochotně a dlouhodobě spolupracují muzea a archeologové?
Byla to delší cesta. Dneska už jsme jako občanské sdružení Boii známí a archeologové o nás vědí. Jsme skupina, která funguje více jak dvanáct let. Tu pověst si musíte budovat. My jsme bráni spíše jako odborná veřejnost, něco jako popularizátoři. Máme vlastní muzeum v Nasavrkách, které je členem Asociace muzeí a galerií České republiky. To je zárukou, že se snažíme svou popularizační činnost dělat kvalitně. Samozřejmě nikdo neví všechno a tak i my se pokoušíme pořád zlepšovat. Děláme to tak částečně pro sebe, protože nás to baví, ale také propagujeme archeologii mezi lidmi. Je to činnost i pro širší veřejnost, trávíme nad tím hodně času.

Probíhá Vaše spolupráce s muzei i jinak, než jen po té popularizační stránce?
Jsme tady nejen od přiblížení keltských řemesel, umění a doby veřejnosti, naším záměrem je také co nejpřesněji zkoumat to, jak se artefakty vyráběly. Když se najde například nástroj, dá se víceméně zrekonstruovat, protože máme šikovné kamarády kováře, kteří nám pomohou. Pak se snažíme přijít na to, k čemu nástroje sloužily. Ani archeolog hned nemůže jít je vyzkoušet a nemůže hned říci, jakou měly funkci. Také záleží na kontextu, kde se co našlo a jestli jsou tam zbytky dalšího materiálu. Od toho se my pak můžeme odpíchnout a vyzkoumat, k čemu daný předmět sloužil. Můžeme vše navíc vyzkoušet a tak se ujistit. Tím rozšiřujeme archeologické poznání.

Autorka rozhovoru: Kateřina Alexandra Vyternová
(Vyšší odborná škola publicistiky)