Rozhovor s Ľubomírem Novákem, autorem výstavy Afghánistán - zachráněné poklady buddhismu

Jestli se zajímáte o muzejní výstavy, tak Vaší pozornosti určitě neunikla nová výstava Národního muzea Afghánistán – zachráněné poklady buddhismu, která je k vidění v prostorách Náprstkova muzea od 5. 2. do 30. 4. 2016. Výstava má za cíl představit dějiny území současného Afghánistánu před příchodem islámu – oblasti, která byla v minulosti křižovatkou mnoha kultur a dějištěm významných historických událostí. Výstava nepochybně zaujme souborem jedinečných předmětů vypůjčených z Národního muzea Afghánistánu v Kábulu, z nichž většina je vystavena mimo hranice Afghánistánu vůbec poprvé. Jádro výstavy je zaměřeno na buddhistické památky pocházející z poměrně širokého chronologického rámce od prvního do devátého století po Kr. Součástí je i představení významné archeologické lokality Mes Ajnak, která je známá právě svými buddhistickými památkami.

Dnes Vám přinášíme poutavý rozhovor s autorem výstavy a v neposlední řadě i uznávaným odborníkem na íránské jazyky, kolegou Ľubomírem Novákem.

Kdy a jak se zrodil nápad k realizaci této na naše končiny poměrně exotické výstavy?

Nápad na tuto výstavu se zrodil někdy před pěti-šesti lety, kdy kolega archeolog Jiří Unger z Archeologického ústavu AV ČR působil v rámci Provinčního rekonstrukčního týmu v provincii Lógar přímo na archeologickém výzkumu v Mes Ajnaku. Díky kontaktům NM s pracovníky Ambasády ČR v Afghánistánu pak vznikla myšlenka uspořádat výstavu o Mes Ajnaku v Praze… Až později jsem se k práci na výstavě dostal já sám, a to díky mé znalosti perštiny a zájmu o minulost Střední Asie.

Území dnešního Afghánistánu je nepochybně bohaté na - nebojím se použít superlativů - archeologické unikáty. Navíc se jedná o prostor známý svou kulturní a historickou heterogenitou. Můžeš nám stručně povědět o nejzajímavějších kulturních/archeologických památkách této oblasti?

Kdybych měl povídat o významných archeologických lokalitách Afghánistánu, tak bychom zde byli pěkně dlouho. Zkusím nastínit jen ty nejdůležitější, navíc i nějakým způsobem spojené s naší výstavou. Mezi opravdu unikátní lokality patří helénistická města, která byla buď založena, nebo přestavěna Alexandrem Velikým a jeho následníky. Jedním z takových měst je antická Baktra, dnešní Balch na severu Afghánistánu – na místě zvaném Bálá Hesár byly nalezeny pozůstatky helénistického města. Ještě zajímavější je antická Alexandreia Óxeiané (později zvaná Eukratideia), známá pod moderním označením Áj Chánom – zde bylo nalezeno helénistické město s akropolí, pevností, řadou chrámů, divadlem, gymnasiem a celou řadou dalších památek. Zajímavostí Áj Chánomu je, že se zde znatelně mísí řecké a lokální vlivy – řecká architektura převládá spíše v palácových stavbách, obytné domy a chrámy spíše vycházejí z místních tradic. Další významnou lokalitou je např. Hadda na východě země, která historicky patřila ke Gandháře – z Haddy pochází řada skvostů buddhistického umění.

Ke kulturám starověké Persie a Střední Asie máš nepochybně vzhledem ke své odborné specializaci blízký vztah. Co tě na tomto historickém regionu nejvíce fascinuje?

Na to se velice těžko odpovídá, tedy mám-li být stručný. Můj zájem o Střední Asii a Persii je spojen s mou zálibou v (obskurních) jazycích. Jenže jazyk nelze studovat jako takový, tedy pokud se jej chcete dobře naučit a pochopit – takže přes učení jazyka jsem absorboval spoustu znalostí spojených s etnografií mluvčích středoasijských jazyků – v mém případě zejména jaghnóbštiny a Jaghnóbců (tj. „dědiců“ Sogdiany, kdysi jedné ze satrapií achaimenovské říše a později významného království na Hedvábné stezce, pozn.: zde článek Sogdiana - zapomenuté království Střední Asie) a pak také tádžičtiny a Tádžiků (více v článku Jak se dělá archeologie v Tádžikistánu) – oba jazyky i obě etnika jsem si zamiloval, Jaghnóbci mě dokonce přijali jako člena jejich národa… Abych tedy odpověděl jednoduše, fascinuje mě především jazyk – tádžická perština i jaghnóbština mají své neodolatelné kouzlo, které se však těžko popisuje, pokud nenavštívíte Tádžikistán a nezkusíte s místními lidmi komunikovat v jejich jazyce…

Jaká byla tvoje osobní zkušenost během práce v samotném Afghánistánu?

Z Afghánistánu jsem si odnesl mnoho cenných zkušeností – ta, kterou i z pohledu zpět považuji za nejdůležitější, je úplné rozbití hodnotového žebříčku, co se týče každodenních trápení. Když jste v zemi, kde se poslední tři desítky let neustále bojuje, obzvláště v dnešní době, kdy nevíte, kde vedle vás něco bouchne… to pak zjistíte, že trable, které vás doma tíží v Kábulu jako by neexistovaly – prostě je to poslední věc, na kterou myslíte. A to má situace tam byla mnohem jednodušší, jelikož jsem i s kolegyní byl v péči našich vojáků.
Ale samozřejmě jsem si odnesl i jiné zkušenosti, zejména co se týče práce se zaměstnanci Národního musea Afghánistánu. Na to, že kábulské museum bylo zničeno během občanské války, tak smekám paruku před tím, co za posledních několik let dokázali – z ruiny znovu postavili budovu plnou nádherných artefaktů (a to prý 60-80% nálezů bylo zničeno či zmizelo v období vlády hnutí Tálibán), na malém prostoru mají řadu menších výstav představujících různé vrstvy historie země. Může to znít zvláštně, ale určitým způsobem bychom se mohli nechat inspirovat i v ČR.

Příprava jakékoli výstavy je poměrně zdlouhavý a náročný proces. S jakými netypickými problémy se potýkal organizační tým během příprav zahraniční výstavy?

Největším problémem byla komunikace s afghánskou stranou – určitou bariérou byl jazyk, na řadě detailů jsme se dlouho domlouvali, aby byly obě strany spokojené, ale i přesto se objevovaly nové a nové problémy. Ale i přes všechny komplikace jsme nakonec vždy našli společnou řeč a tudíž se podařilo přivést skvosty afghánského buddhismu do Prahy. Zásadním problémem pak byla bezpečnostní situace v Kábulu, která v mnoha aspektech komplikovala naši práci. Sice jsme, chvála Bohu, nebyli svědky žádného útoku, ale i tak si musíte dávat pozor. A asi si dovedete představit složitá jednání týkající se transportu z kábulského musea na vojenské letiště. Samostatnou kapitolou pak byla afghánská byrokracie a přenášení zodpovědnosti na vyšší místa.

A co tě naopak bavilo?

Možnost zjistit, že jsem po pěti letech ještě nezapomněl persky. Ne, vážně, možnost navštívit Afghánistán, i přes všechna úskalí, a možnost osahat (obrazně řečeno) si předměty, a to nejen ty, které jsou vystaveny v naší výstavě, ale i řadu dalších, uložených v kábulských depositářích. Zajímavý byl celý proces vytváření výstavy, ač byl vyčerpávající a mnohdy jsem toho všeho měl plné zuby, tak teď, s měsíčním odstupem jsem rád, že jsem mohl být tvůrcem této výstavy, a o to víc mě baví dosavadní ohlasy.

Klasická otázka na závěr: koho může tato výstava oslovit? 

Snažil jsem se výstavu co nejvíce přiblížit běžnému návštěvníkovi, i takovému, kterému se při slově Afghánistán vybaví akorát tak Tálibán, bomby a burka (smích). Ne, vážně… chtěli jsme ukázat, že Afghánistán je země, která má bohatou kulturní minulost, z níž jsme přivezli prakticky neznámý aspekt jejich dávné kultury – buddhismus. Výstava je koncipována poměrně jednoduše, volil jsem variantu s menším počtem textů, aniž bych ale resignoval na odbornost. Ale i přes relativně malý počet textů ve výstavě jsme nechtěli zvídavější návštěvníky ochudit o některé zajímavosti afghánských dějin – proto jsme část informací „skryli“ na doprovodné textíky zakomponované do modelu domu a dále i do mobilního průvodce.

Výstava Afghánistán – zachráněné poklady buddhismu je míněna pro všechny zájemce, kteří se chtějí dozvědět něco o takřka zapomenuté minulosti této pozoruhodné země!

Doprovodný program k výstavě:
10. 3. 2016, 17:30 Přednáška Řeckobaktrijské mincovnictví (M. Mašek)
15. 3. 2016, 17h Komentovaná prohlídka výstavy s autorem (L. Novák)
19. 3. 2016, 15h Afghánský šperk - workshop pro rodiny s dětmi 

bližší informace k doprovodným akcím zde

Autorka rozhovoru: Viktoria Čisťakova
(Národní muzeum)

Prohlédněte si i video a fotografie z přípravy a vernisáže výstavy: