Rozhovor o výzkumu novověkého hřbitova v Praze-Karlíně

Archeologové v Karlíně již několik měsíců pečlivě zkoumají pro ně nepříliš obvyklé naleziště, a to hřbitov z 18. a 19. století. V místě budoucí administrativní budovy tak nyní můžeme najít otevřené hrobky, zbytky dřevěných rakví a všudypřítomné lidské kosti. O tom, co všechno již zde bylo objeveno a proč je vlastně důležité zkoumat i takto relativně mladou lokalitu, jsme si jednoho zlatavého podzimního dne povídali s vedoucím výzkumu, archeologem Mgr. Pavlem Kaclem ze společnosti Archeo Pro, o. p. s.

Mohl bys našim čtenářům stručně představit historii tohoto naleziště?
Když se po dlouhých letech jednání a příprav konečně přikročilo ke stavbě komplexu pro vysloužilé a invalidní vojáky z nadace hraběte Strozziho v tehdejším Špitálsku východně od Prahy, tedy pražské Invalidovny, zřejmě byl v současné době, tj. ve 30. letech 18. století, založen pod svahem Vítkova pro chovance i hřbitov. Dnes se jedná přibližně o prostor Pernerovy a Korybutovy ulice v Praze 8 – Karlíně. Z doby kolem poloviny 18. století pochází hřbitovní kaplička Korunování Panny Marie, která na místě dosud stojí. Její výstavba souvisí s rokem 1753, kdy měl být hřbitov rozšířen, aby sloužil k pochovávání zemřelých vojáků pražské posádky, a to jak důstojníků, tak mužstva. Lze nicméně očekávat, že významný nárůst pohřbů se zde odehrával za válek o rakouské dědictví, a to již od roku 1740, kdy musela svou pozici na českém trůně obhájit mladá panovnice Marie Terezie, a za následných válek s Pruskem. Dalším důležitým milníkem pro vývoj podoby karlínského hřbitova byl rok 1784. Právě tehdy (můžeme-li ovšem věřit tomuto datu), tři roky po vydání tolerančního patentu, zde měl být založen hřbitov evangelický, i když již o pár let dříve zde existovala krypta a malý prostor pro pochovávání nekatolických důstojníků a norimberských kupců. Koncem 18. století tak vznikla dispozice celého komplexu, která vydržela až do jeho zrušení po více než stu let. Velkou část zaujímal hřbitov pro vojáky (mužstvo), kolem kapličky se rozkládal hřbitov důstojnický a jimi obklopeny byly dva hřbitovy evangelické, helvetský a luteránský. Ojedinělá dílčí rozšíření v 19. století již nehrála velkou roli. 

Velké události napoleonských válek, které postihly takřka celý evropský kontinent, po sobě zanechaly oběti i na karlínském hřbitově. Zejména v roce 1813 po bitvách u Drážďan, Chlumce a Přestanova zažila Praha nečekaný příval tisíců, ba desetitisíců raněných a umírajících vojáků z armád spojeneckých, tj. rakouské, pruské a ruské, i francouzské. Nemocnice ani pomocné lazarety (jeden takový byl zřízen i v Invalidovně) naprosto nedostačovaly, a řada zraněných a nemocných tak umírala i na ulicích. Velká část – řádově tisíce – jich měla být pochována právě na vojenském hřbitově u Invalidovny. Čtyřiceti pěti ruským důstojníkům, v Praze zemřelým, byl u kapličky za finanční podpory cara Alexandra I. dokonce vystavěn pomník. Nejvíce obětí však bylo z řad obyčejného mužstva. Nebožtíkům mělo denně po celý podzim vykopávat hroby na padesát trestanců (!). Není divu, že většina těl končila ve společných šachtových hrobech.
Dalšími většími událostmi, které podle dobových zpráv zanechaly na karlínském hřbitově stopy, byly revoluční rok 1848 a prusko-rakouská válka v roce 1866.
Koncem 19. století se směrem od Prahy blížilo rozrůstající se předměstí Karlín a hřbitov začal být na obtíž. Impulsem k jeho zrušení byla velká povodeň v září roku 1890, avšak jednání o tom se ještě několik let vlekla. Nakonec bylo rozhodnuto v roce 1894 – hřbitov byl oficiálně zrušen. Ještě v roce 1895 byl však na hřbitově pro mužstvo jako poslední pochován jistý vysloužilec Josef Tyfa. O deset let později, tedy roku 1905, byly ukončeny exhumace, odehrávající se po dobu jednoho a půl roku, při nichž měly být odvezeny ostatky pěti tisíců vojáků (z toho údajně čtyř tisíc vojínů) a některé náhrobky. Většina byla uložena na Olšanských hřbitovech v jednotlivých i hromadných hrobech. Koncem roku 1905 byly vojenské hřbitovy předány karlínské obci, a to ve značně neutěšeném, zdevastovaném stavu. Mezi lety 1906 a 1911 odkupovalo město Karlín pozemky evangelických hřbitovů a na místě byla po dorovnání vrstvou navážek zřízena obecní pokusná a zásobní zahrada. Přitom ale již počátkem roku 1906 byl schválen prodej obecních pozemků Akciové společnosti, dříve Breitfeld, Daněk a spol. Trvalo tedy několik dalších let, než na ploše vyrostly tovární haly těchto strojíren, od roku 1927 zvaných ČKD. Industriální využití tohoto poněkud zastrčeného místa přetrvalo do konce minulého století, na okrajových částech vyrostla také obytná zástavba a povědomí o někdejší existenci hřbitova se začalo z paměti zdejších obyvatel pomalu vytrácet.

Co vedlo k provedení archeologického výzkumu a jak dlouho jste zde pracovali?
Po povodni roku 2002 došlo k odstranění budov a zůstala plocha pokrytá betonem. Po deseti letech, kdy zde probíhala spontánní postindustriální „džunglizace“, došlo ke změně v souvislosti s plánovaným projektem velké administrativní budovy „AFI Karlín Business Centre“. Betony byly odstraněny a v lednu roku 2013 se do země zakousla lžíce bagru kvůli třem dlouhým sondám zjišťovacího archeologického výzkumu. Na základě jejich vyhodnocení jsme si dovedli udělat představu o tom, co nás v zemi čeká, stanovit strategii následného předstihového záchranného výzkumu a samozřejmě se dohodnout s investorem, který jej hradí. Kvůli své povaze byl výzkum koncipován jako archeologicko-antropologický a jeho terénní část trvala od poloviny června do závěru listopadu. Prozkoumán byl prostor hřbitovů vojenského pro mužstvo a obou evangelických. Nyní následuje fáze zpracovávání.

V jakém stavu jsou nálezy zachovány? Co všechno mohlo ovlivnit míru jejich dochování?
Na prvním místě bych měl uvést, o jaké nálezy se jedná. Z nemovitých jde zejména o kamennou ohradní zeď evangelických hřbitovů, zděné cihlové hrobky nebo obruby hrobových jam, hluboké kamenné základové zdi hospodářských budov z počátku 20. století a zasypanou studnu. Z nálezů movitých je třeba zmínit rakve: většinou dřevěné, stlučené železnými hřebíky, v různých stupních zachovalosti, některé zdobené kovovými aplikacemi a s držadly po stranách nebo lakované a také několik zdobných ze zinkového plechu. Dále se v řadě případů nacházely u nebožtíků drobné devocionálie, předměty náboženské povahy jako pohřební krucifixy ze dřeva, kosti, kovu (mosazi či bronzu) nebo výjimečně keramiky, růžence z různých materiálů (kosti, dřeva, klokočí, skla) s drobnými křížky, vzácně i medailonky. Vzácností nebyly součásti oděvu, zejména různé knoflíky nebo špendlíky; v některých případech se zachoval i textil nebo kůže z obuvi. Ozdoby jako náušnice nebo prstýnky se vyskytly jen velmi zřídka. Důležitým pramenem poznání – v tomto případě přímo klíčovým – jsou ovšem i samotné lidské ostatky, kosti a zuby. 

Nyní se tedy vrátím k položeným otázkám zachovalosti. Jak lze tušit, stav dochování se značně lišil případ od případu. Dokumentovány byly lidské kostry ve velmi dobrém stavu, ale i zcela rozložené. Občas byly na ostatcích přítomny i zbytky vlasů, ochlupení, nehtů, výjimečně i ne zcela rozložených měkkých tkání. Stejně jako u lidských pozůstatků byl stupeň zachování variabilní i u zmíněných artefaktů, především těch z organických materiálů. Na vině je celá řada faktorů působících dohromady, počínaje časem, stabilitou prostředí, hydrologickým režimem, typem zeminy a její kyselostí, organismy, blízkostí kovů nebo jiných pohřbených těl a pokračuje dalšími vlivy. Jedná se tedy ve výsledku vždy o určitý průsečík komplexních procesů. Setkali jsme se s proměnlivým podložím, do nějž byly hroby vykopány, a ať už šlo o čistý jemný písek nebo jílovitou hlínu, kosti, dřevo a ostatní nálezy ve všech substrátech vykazovaly různou intenzitu rozkladu.
Pro doplnění ještě dodám, že do muzejních sbírek putovaly i části pískovcových náhrobků a podstavců pod kříže, byť ve značně fragmentárním stavu. Mezi nimi byla i část sochy zobrazující ženu v nařaseném rouše nebo dva náhrobní kameny s nápisy (s čitelnými roky 1796 a 1810). Veškeré tyto ne právě četné zlomky byly vyzvednuty z druhotných poloh – buď ze zásypů hrobek či z navážek z počátku 20. století, nebo ze základů podstavců pod pomníky, zapuštěných do země, kde byly sekundárně využity.

Ač se to může zdát jako morbidní konstatování, všechny nalezené předměty jsou opravdu skvostné. Jaké nálezy bys vyzdvihl jako ty nejzajímavější?
Odpovědi mě napadají jedna za druhou, bude třeba bedlivě vybírat. Zajímavým byl například nález zinkové rakve v jedné z hrobek. Byla v ní uložena starší žena v šatech zdobených výšivkami, a to dokonce i z drobných skleněných korálků. Dochovala se část jejích účesu s hřebenem vyztužujícím drdol, dvojicí zlatých náušnic, dřevěný křížek a hlavně zubní protéza s pružinkami. 

Jinou zajímavou záležitostí, na niž bych rád poukázal, je několik tzv. pitevních rakví z vojenského hřbitova. V těch byly neanatomicky poskládány části skeletu oddělené čistými řezy. Seskládání působilo úhledným, nicméně značně bizarním dojmem. Antropologové soudí, že se jednalo o pitvy anatomické, nikoliv patologické. Posmrtnou pitvou ostatně prošlo značné procento nebožtíků jak katolických, tak evangelických, byť jediným zásahem, který se na kostře projevil, bylo odříznutí kalvy (vrchlíku lebky). Kdybych měl parafrázovat známý český film, použil bych výrok: „Devatenácté století bylo stoletím pitev.“
Pozornost si zaslouží třeba také soubor pohřebních křížků a krucifixů. Některé byly vyrobeny ze zdobně vyřezávaných plochých kostěných plátků spojených nýtkem a mohla se na nich částečně zachovat i drobná plastika Krista z tenoučkého plíšku, jiné byly z dřevěných ramen kulatého průřezu s plechovými objímkami na koncích nebo jednoduché dřevěné s hranami, další odlité ze slitiny mědi (mosazi nebo bronzu), jeden byl vyroben z pálené hlíny a pokryt kvalitní žlutou glazurou.

Našlo se zde také několik masových hrobů. Co vedlo k jejich vzniku?
Hromadné neboli šachtové hroby jsem zmínil v historii této lokality. Zatím pouze pracovní domněnkou je, že některé menší pocházejí již ze slezských válek (válek o rakouské dědictví a sedmileté války) a větší z válek napoleonských. Velkou měrou jsou v nich pochováni mladí muži. Uložení se liší mírou piety – od těl vyskládaných vedle sebe (a na sebe) stejným směrem v řadách po naházená nepravidelně a bez projevu úcty. Jejich datování je bohužel limitováno nedostatkem chronologicky citlivých artefaktů. Je třeba připomenout, že většinou jde o oběti v bitvách raněné a svezené do pražských nemocnic a lazaretů, kde se k následkům zranění a vyčerpání přidávaly smrtelné infekce, epidemie nebo podchlazení. Dokladů zranění, které by se projevily na kostech, nebo amputací je pozoruhodně nepatrné množství.

Viděli jsme zde také jeden z bohatších pohřbů v plechové rakvi v hrobce. Jak si vysvětlujete, že toto tělo nebylo přepohřbeno spolu s ostatními významnějšími pohřby?
Podzemní části hrobek – celkem jich bylo dvacet – jsme zachytili na evangelických hřbitovech. Konstruovány byly z cihel a cihly nebo kamenné dlaždice tvořily jejich podlahy. Obvykle byly již prázdné. Evidentně tedy po zrušení hřbitova došlo k přepohřbení. Tělo, které jste zde viděli, bylo jedním ze čtyř, kterým byl tento osud odepřen. Důvody, proč k přepohřbení nedošlo, nabídnu pouze hypotetické: pozůstalí či rodiny mohli již žít jinde a o rušení hřbitova ani nevědět, nemuseli mít prostředky k zaplacení anebo ani zájem nebo již žádní z potomků nežili.

Liší se zdejší pohřební ritus nějak výrazně od toho současného?
V nakládání s nebožtíky dnes u nás panuje biritualita s převahou spalování. Oproti tomu ritus v 18. a 19. století striktně přikazoval inhumace (kostrové pohřbívání); kremace na našem území povolil zákon totiž až roku 1919. 
Jelikož jde o dobu poměrně nedávnou (minimálně z archeologického pohledu), řada jevů je pro nás zcela srozumitelných či samozřejmých. Tak například pokládání věnců na víka rakví, ze kterých jsme nacházeli zbytky konstrukcí ze spletených železných drátů. Ve shodě s křesťanskými zvyklostmi byly zdejší pohřby poměrně prosté, přesto však nebyly výjimkami devocionálie, drobné předměty odrážející lidovou zbožnost v podobě růženců a pohřebních krucifixů, a to jak v hrobech katolických na vojenském hřbitově, tak evangelických. Vyskytly se, jak již ostatně bylo řečeno výše, i drobné šperky jako náušnice či prstýnky nebo malý náramek (s nápisem „mit Gott“). Ani rakve nebyly jednotné. Stejně jako dnes odrážel způsob pohřbu jak zámožnost, tak představu o vhodnosti nebo někdy snad i menší zájem pozůstalých. Dovolím si v tom ale ještě uvést určitý rozdíl oproti současnosti, kdy je ve společnosti důležitost pohřbu obecně více potlačena. Myšlenkový svět se zkrátka mění a archeologie je díky artefaktům schopna do něj nahlédnout.

Jaký celkový přínos archeologickému a historickému bádání tedy bude výzkum mít?
V první řadě je třeba uvést, že během terénní fáze výzkumu byl získán významný vzorek jedinců (na půl druhého tisíce) z více než tisícovky hrobů, a to z několika skupin – vysloužilců a invalidů a jejich rodin, padlých vojáků a civilního obyvatelstva evangelických vyznání. Jedná se o velký soubor, na němž se dá řešit řada otázek biologické antropologie. Jen namátkou například různé projevy onemocnění, následků zranění a fyzických zátěží. Pro historii lékařství mají význam doklady pitev nebo amputací. V terénu se naše odborná spolupracovnice Mgr. Erika Průchová soustředila na tafonomii (postdepoziční změny), jež je důležitou součástí bádání o pohřebním ritu a odpovídá transformacím archeologických pramenů.

Přínosem je samozřejmě i kolekce nalezených artefaktů spojených s touto funerální komponentou – devocionálie, rakve a jejich variabilita. Nabourány mohou být představy o úzkostně prostém způsobu pohřbívání u osob protestantských vyznání – bez výbavy v pouhých rubáších. Honosný pohřeb byl bezpochyby vypraven i ženě pochované v hrobce se svou zubní protézou, která sama o sobě nebyla samozřejmostí ani levnou záležitostí. Ostatně tento předmět, datovaný ante quem před rok 1894, se dotýká zase dějin zubního lékařství.
Výzkum rovněž vnese nová fakta do poznání minulosti komplexu karlínských hřbitovů. Zejména co se týče jejich zakládání a rozšiřování, spoléhali jsme dosud na více či méně nejasné, někdy si protiřečící historické zmínky. Tak například se na základě terénních pozorování zdá (jak již plánek sám napovídá), že evangelické hřbitovy vznikly na úkor staršího hřbitova vojenského, z nějž se dochovaly jen hroby nejhlubší, a že společná ohradní zeď vznikla jednorázově, zatímco dělicí zeď mezi nimi vykazovala chaotičtější úpravy.
Celkově shrnuto se zde naskýtá ve velkém měřítku pohled na typ pramene, který archeologicky často zkoumán nebývá. Výzkum takové ohrožené archeologické komponenty nepředstavuje pouze zákonnou nutnost, nýbrž je i naší etickou povinností. A o tom, jaké zajímavé interdisciplinární poznatky může přinést, se právě mohou čtenáři ve stručnosti přesvědčit sami.

Děkuji za rozhovor!

Autorka rozhovoru: Veronika Mikešová
(Národní muzeum)

Literatura:
Michálková, I. – Michálek, L. 2008: Zaniklé pražské vojenské hřbitovy. Praha.
Míka, Z. 2011: Karlín - nejstarší předměstí Prahy. Praha.

Další fotografie (foto P. Kacl a V. Mikešová):