Profesorka klasické archeologie Růžena Vacková

„Dobro není chabé proto, že je pomalé. Je pomalé proto, že nelze potírat zlo zlem. Podle naší katolické zásady není dovoleno činiti zlé v zájmu dobra. Temnoty se tmou jen umocňují. Nejde o výsledek jednotlivých činů, o okamžité úspěchy, i v metodě musí světlo vítězit nad tmou. A největší silou je – silná oběť. Vlastně silou jedinou, protože činí dobro silné. To je zápas nás lidí: zvolit vždy vyšší dobro nad nižším a učinit dobro silné.“

Tato slova napsala Růžena Vacková své sestře v dopise z vězení v roce 1956, v době, kdy měla před sebou ještě jedenáct let věznění. Vyjadřovala zde tak svůj životní postoj, který celým svým životem nesporně naplnila.

Příští profesorka klasické archeologie se narodila 23. dubna 1901 ve Velkém Meziříčí v rodině lékaře. Navštěvovala gymnázium ve Vyškově a v roce 1920 maturovala v Brně. Poté odešla do Prahy, aby se zapsala na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Zde studovala klasickou archeologii u Hynka Vysockého, dějiny umění u Vojtěcha Birnbauma, slavného zejména pracemi o raně křesťanské architektuře, a filosofii a estetiku u Otakara Zicha. V roce 1925 obhájila svou závěrečnou práci s názvem Studie k vývoji portrétu (Antika). Brzy poté odjela do Říma na studijní cestu, kde připravovala svou habilitační práci Římské historické reliéfy, kterou úspěšně obhájila a roku 1930 se tak habilitovala jako soukromá docentka klasické archeologie. V roce 1932 také vydala studii „Lanna a antika“, která se věnovala terakotám ze sbírky zakladatele Umělecko-průmyslového muzea Vojtěcha Lanny. Kromě prací klasicko-archeologických ale Růžena Vacková psala také divadelní recenze, soubor studií Současné české herečky, který byl publikován v roce 1940 ve sborníku Žena v českém umění dramatickém a ve kterém poměřuje klíčové aktérky české divadelní scény prismatem hrdinek antického dramatu. V roce 1948 vyšla také její kniha Výtvarný projev v dramatickém umění, ale byla záhy stažena.

Tou dobou je už totiž Růžena Vacková nepohodlnou osobou tehdejšímu režimu. Silná osobnost, pro kterou bylo příznačné, že se v roce 1939 odmítla zúčastnit kongresu klasických archeologů v Berlíně, protože německá věda, dle jejích slov, propadla nacismu. Během války se také zapojila do odbojové činnosti, když přenášela tajnou vysílačku „Voláme č. 15“, za což byla 2. února 1945 zatčena a uvězněna v pankrácké věznici. Naštěstí ji ale nepotkal osud jejího bratra a švagra, kteří byli o rok dříve v Drážďanech popraveni.

Po válce konvertovala ke katolictví, se kterým ji už za války více sbližovala výrazná osobnost P. Josefa Zvěřiny. Vstoupila do katolického společenství Rodina, stala se lektorkou katolické univerzity Studia catholica, přednášela také na Akademických týdnech, které pořádal dominikán P. Metoděj Habáň. V roce 1947 byla jmenována mimořádnou profesorkou klasické archeologie na Filosofické fakultě UK s účinností od 1. května 1941 a stala se tak teprve druhou ženou, jíž byla udělena tato pedagogická hodnost.

Po únorovém převratu roku 1948 se jako jediná z celého profesorského sboru účastnila studentské manifestace, která měla na Hradě vyjádřit podporu presidentu Edvardu Benešovi. Stala se tak osobou nežádoucí. Na schůzi na fakultě se navíc zastala studentů, kteří byli pro účast na této manifestaci vyloučeni. Dle zápisu ze schůze tehdy profesorka prohlásila: „Souhlasím s názorem pana děkana, pokud jde o události posledních dnů, ale scházelo mi konstatování, že každé společenství zakládá mravní řád. O povaze mravního řádu soudím podle kritérií. Zajímala by mne kritéria, kterými se řídilo vyloučení profesorů a hlavně studentů. Pokud jsem byla svědkem a pokud jsem se účastnila manifestací, prohlašuji, že to byly skutečné manifestace, a nikoliv demonstrace, poněvadž výkřiky, které jsem slyšela, nebyly ani politické, ani hospodářské povahy. Naopak byly povahy mravní, a byla-li kriteriem vylučování posluchačů účast na manifestaci, pak chci sdílet jejich osud.“ Postupně pak byla z fakulty vytlačena a v zimním semestru 1950/51 již přednášet nesměla. Šikana ze strany státní bezpečnosti vyvrcholila 22. února 1952, kdy byla Růžena Vacková zatčena a v červnu téhož roku souzena v rámci procesu nazvaném Oto Mádr a spol.

V žalobě Státní prokuratury ze dne 31. 5. 1952 se o ní píše: „Obviněná Růžena Vacková je univerzitní profesorka a vlivem reakční výchovy je nepřátelsky zaměřena proti lidově demokratickému zřízení. Od roku 1948 zapojila se do činnosti ilegálních kroužků organizovaných již odsouzeným Antonínem Mandlem a později Oto Mádrem. Zúčastnila se vypracování programu těchto kroužků a sama zneužívajíc své funkce vysokoškolského učitele ze svých posluchačů takové kroužky založila a vedla, čímž vychovávala tyto svedené mladé lidi k nenávisti k lidově demokratickému zřízení a v oddanosti Vatikánu. Této činnosti pak zneužila i k tomu, že jejich prostřednictvím vybudovala cestu, kterou přes cizí zastupitelské úřady byly odesílány špionážní zprávy do zahraničí. Šlo o zprávy církevněpolitického rázu.“ Růžena Vacková a ostatní byli uznáni vinni, protože mj. „vytvořili skupinu, jejímž účelem bylo hromadit špionážní zprávy různého druhu, převahou rázu církevněpolitického, a dodávat je do Vatikánu“, a také „organizovali kroužky katolické mládeže, případně poskytovali těmto kroužkům podporu, mládež vychovávali proti lidově demokratickému zřízení, rozšiřovali mezi ní rozvratné letáky a připravovali ji, aby spolupůsobila při zvratu lidově demokratického státního zřízení“. Profesorka byla v tomto monstrprocesu odsouzena k 22 letům vězení.

Ani dlouhé věznění ji však duševně nezlomilo. Naopak se snažila i tam být velmi aktivní, pokud to bylo možné, četla knihy a také pořádala přednášky o umění pro ostatní spoluvězenkyně. Tyto přednášky dokonce vyšly v roce 1999 knižně. Jak je možné, že zůstal zachován jejich záznam? Zasloužily se o to především dvě její spoluvězenkyně – Dagmar Skálová a Dagmar Šimková, které je zapisovaly, ač bylo trestné mít u sebe papír a tužku mimo psaní dopisů domů. Zdeněk Poustka, redaktor Vězeňských přednášek, píše:
„Linkovaný školní sešit formátu A4 pro snadnější úkryt zapsaných textů rozřízla Dagmar Skálová v polovině nožem, a tak vznikly sešity dva. Dagmar Skálová měla po úrazu páteře, ke kterému přišla během vazebního výslechu, povolený zpevňovací bederní pás. Ten se později ukázal jako vhodná skrýš pro „přednáškový“ sešit. Dokonce i při pověstných filcuncích, když bylo někdy nutné i vysvléknout se do naha, mohla si pás ponechat. Pod tímto zpevňovacím pásem sešity uchovávala do počátku šedesátých let, kdy jí maminka poslala z domova malý papírový cestovní kufřík s civilním šatstvem na cestu domů po případném, marně očekávaném propuštění na amnestii. Dagmar pohotově odstranila vnitřní papírový kryt dna kufříku, vsunula do rychle vzniklé skrýše oba sešity, a vnitřní podobu kufříku uvedla do původního stavu k nerozeznání. Ten pak putoval do vězeňského skladu. Měla štěstí, že před transportem do Opavy dozorčí orgán obsah předmětů ze skladu již nekontroloval. Ze stejného důvodu nebyl kufřík se sešity kontrolován ani při nástupu do opavské věznice, ani při konečném propouštění paní Dagmar Skálové z opavské věznice 10. května 1965.“

Ve vězení nakonec strávila Růžena Vacková patnáct let. Vytrvale odmítala amnestii. Ta byla pro ni jakousi formou přiznání. Říkávala, že pokud ji režim nespravedlivě odsoudil, měl by ji tento režim sám pustit. V jednom dopise píše, že jediný skutečný úspěch života je zachovat se neporušeným od tohoto světa. Smrt bratra a švagra tak pro ni byla „úspěchem mužné důslednosti, protože oba věděli, že za některé základní hodnoty života musí se modlit, trpět a bojovat. Zvítězili úspěšně nad nacismem – i svou smrtí“. Profesor Pavel Preiss, historik umění, na Růženu Vackovou vzpomíná: „Opravdu pozoruhodná žena, katolická konvertitka, která byla vyslovenou hlasatelkou obětování se – úkolu, který ona splnila do poslední nitky. Zůstala, pokud vím, snad nejdéle ze všech možných v kriminále, museli ji téměř až vyhazovat, protože ona odmítla veškeré formy žádosti o milost. ,Dokud tu jsou jiní, nebudu se vůbec pokoušet dostat ven.‘“

Protože se sama nikdy nevdala ani neměla děti, kromě sestry a otce byli častými adresáty jejích dopisů synovci. 29. ledna 1967 jim píše: „Ovšem, drahoušci mí, nechápete snad dobře jednu věc, že mi nejde a ani nešlo o to, jít proti něčemu, jako pro něco. Nejsem tak silný zubr, abych se mohla tolik let živit a držet negací. Co jsem dělala a dělám, je pro hodnotu a pro hodnoty, o nichž vím, že jsou potřebné každičkému člověku na světě, i když o tom neví. Formy a způsoby jsou různé; kámen úhelný jeden drží každou stavbu, jak víš, můj architektku. A pro důkaz a zápas o to mám jenom sebe na tomto světě a neumím a ani nemohu nasazovat nic než sebe. Rozumíte mi trošičku, mé milované dušičky? Ale nebojte se, nic nedělám a trpělivě čekám, co bude. A je Vám přece jasné, že Vás miluju a chtěla bych být s Vámi. Ovšem, vojáček na vartě musí stát, ať leje nebo mrzne. (...) Buď s Vámi láska Boží. Líbám Vás vroucně Vaše R.“

Propuštěna byla až v březnu 1967. Okamžitě se navrátila také k tvůrčí práci, především k dokončení díla svého učitele Vojtěcha Birnbauma – napsání díla Věda o slohu, která byla ovšem vydána až po revoluci. Zapojila se také do veřejného života, stala se členkou Spolku politických vězňů K 231, patřila mezi první signatáře Charty 77. Roku 1969 byla plně rehabilitována, ovšem již o tři roky později byla tato rehabilitace zrušena a částečně obnovena až roku 1975. Růžena Vacková zemřela 14. prosince 1982 na následky mozkové mrtvice. Roku 1992 ji byl prezidentem republiky Václavem Havlem udělen Řád T. G. Masaryka in memoriam.

Autorka textu: Dorotea Wollnerová
(Ústav pro archeologii FF UK)

Zdroje:

Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech. díl III., připravili J. Vorel, A. Šimánková a kolektiv, ÚDV, Sešity, č.10, Praha 2004.
Vacková, R. 1999: Vězeňské přednášky. Archiv UK v Praze, Praha.
Vacková, R. 1994: Ticho s ozvěnami. Dopisy z vězení z let 1952–1967. ČKA, Praha.
Růžena Vacková – profesorka za mřížemi. Díl rozhlasového pořadu Portréty vysílaný na Čro Plus dne 14. 10. 2012

Růžena Vacková na webu Ústavu pro klasickou archeologii
Růžena Vacková na webu Ústavu pro studium totalitních režimů
Vzpomínky na Růženu Vackovou v Českém rozhlase
Chci sdílet jejich osud....profesorka Růžena Vacková v časopise iFórum Univerzity Karlovy