Proč nacházíme na pravěkých sídlištích lidské ostatky?

Smrt informuje
V dnešním technologicky vyspělém světě může člověk žijící v naší západoevropské společnosti získat pocit, že lidská existence nemá hranice a že díky výtečným vědcům a lékařům pro nás nic není problém. S čím si však stále nedokážeme poradit, je to, že i ten nejschopnější jedinec musí z tohoto světa jednou odejít. Se smrtí bojovat stále neumíme a pro mnohé zůstává jedním z posledních tabu, o kterých se nehovoří. Velkou měrou ovlivnilo naše vnímání života a smrti také křesťanské pojetí pohřebního ritu. Ne vždy ale smrt představovala tragickou událost, na kterou se všichni snaží nemyslet. Pro naše prapředky bylo umírání přirozenou součástí života, se kterou se běžně setkávali a s níž se různými způsoby museli často vyrovnávat. O tom, jak vnímali konec života lidé před několika tisíci lety, nás informují právě archeologové, kteří mimo jiné zkoumají pohřby našich pravěkých předchůdců. 

Nejsou to však jen pravěká pohřebiště, z nichž získáváme informace o dávných přístupech ke smrti. Poměrně značné množství pohřbů se vyskytuje také na místech, kde by je dnešní člověk, zvyklý na hřbitovy umístěné „bezpečně za zdí“, rozhodně nečekal. Lidské ostatky nacházejí archeologové totiž také pod podlahami pravěkých domů a hospodářských objektů či v jejich blízkém i vzdálenějším okolí. Tzv. „pohřby na sídlištích“ jsou fenoménem, který provází celý středoevropský pravěk od neolitu až do raného středověku (a vzácně se objevuje také později), mění se pouze jejich četnost. Z dosavadního bádání se zatím zdá, že se u nás sídlištní pohřby nejhojněji vyskytují na přelomu střední a mladší doby bronzové, v období přechodu mohylové kultury do knovízské, a dále pak v mladší době bronzové ve středním stupni kultury knovízské. Tato situace však vůbec nemusí odrážet pravěkou realitu, ale může být zapříčiněna například zvýšeným zájmem archeologů o toto období.

Hovoříme sice o pohřbech, ale ne vždy se jedná o pohřby v pravém slova smyslu. Kromě kosterních ostatků, uložených v sídlištních jamách pietně a někdy i s milodary, se v prostředí pravěkých sídlištních areálů také setkáváme s těly či částmi těl pohozenými, často nesoucími stopy násilí. Archeologové a antropologové objevují roztříštěné lebky, ukazující na ubití či ukamenování, zpřelámané končetiny a žebra, zářezy a záseky na kostech, o kterých se uvažuje jako o stopách kanibalismu. Velmi časté, obzvláště v neolitu, jsou také nálezy dětských koster v domech či v jejich blízkosti. Násilí a brutalita pravěku neznaly meze, řekli bychom si dnes.

Můžeme však vůbec z našeho pohledu hodnotit něco tak složitého, jako způsob pohřbívání a tedy i myšlení před několika tisíci lety? Můžeme ho vůbec kdy pochopit? Pravděpodobně ne, ale můžeme se alespoň pokusit zjistit, co mohlo pravěké společnosti vést k nám nesrozumitelnému jednání. K tomu nám napomáhá studium dnešních „primitivních“ národů, u kterých se stále můžeme setkat právě s využíváním sídelních objektů a jejich okolí mimo jiné k pohřbívání mrtvých.

Kde hledat vysvětlení?
Archeologové hledají důvody ukládání lidských ostatků v sídlištních objektech v několika různých sférách. Často hovoří o obětech bohům či plodivým silám země, o trestech za společensky nepřijatelné činy, o válečných zajatcích či pozůstatcích epidemií. Zářezy a záseky na kostech pak bývají často interpretovány jako stopy rituálního kanibalismu. Podíváme-li se však právě do etnografických studií, zabývajících se pohřbíváním dnešních přírodních národů, zjistíme, že důvodů k pohřbívání na sídlištích existuje daleko více. U mnohých etnik jde dokonce o běžný způsob pohřebního ritu. Variabilita různých druhů a interpretací sídlištních pohřbů je obrovská, proto se zde nemůžeme podrobně zabývat jednotlivými způsoby (pro podrobnější informace doporučujeme nahlédnout do níže uvedené literatury). Uvedeme si tedy obecné rysy, které by nám mohly pomoci přiblížit se chápání sídlištních pohřbů na našem území.

Jak již bylo uvedeno výše, pohřbívání na obydlených areálech praktikuje mnoho etnik po celém světě i dnes. Jedním z mnoha důvodů tohoto chování je fakt, že mrtvý, pohřbený v domě či v jeho okolí, zůstává nablízku rodině a ani po smrti není vyloučen ze společnosti živých. Takto bývají dnes interpretovány i časté pohřby dětí v neolitických sídelních areálech. Je-li dítě pohřbeno vedle domu či v něm, má matka alespoň částečný pocit, že je mu stále nablízku. Tak i pohřby v silech či hospodářských objektech lze vysvětlit nejen jako oběť pro hojnou úrodu, ale jako touhu pozůstalých po blízkosti zemřelých původnímu obydlí.

Ani u ostatků, nesoucích stopy násilí nemuselo jít vždy o hrůzné rituály. Na mnoha místech celého světa jsou známy takové pohřební zvyklosti, při kterých je zemřelý nejprve například odnesen do volné přírody za vesnici a po určité době jsou jeho ostatky přeneseny zpět do vsi a tam pohřbeny. Tělo je celou dobu vystaveno vlivům počasí a zvěře, dovedeme si tedy jistě představit, v jakém stavu se vrací zpět do vsi. Ve volné přírodě bývají těla často ukládána například na vyvýšené plošiny, na sloupy či do dutin a korun stromů. Pokud však tělo poté není přeneseno a pohřbeno, tedy pokud nedojde k sekundárnímu pohřbu, archeologicky je takovýto pohřeb prakticky nezjistitelný.

Ovšem při hledání možných důvodů vedoucích pravěké společnosti k pohřbívání na sídlištích nemůžeme pominout ani možné násilné akty. Na to máme příliš mnoho nálezů násilně usmrcených jedinců. Vzhledem k tomu, že častěji jsou takto nacházeni muži a nedospělí jedinci, lze uvažovat, že oběťmi byli často váleční zajatci. V některých případech se skutečně mohlo jednat také o „obětní beránky“, jejichž smrt měla zajistit například přízeň bohů, dobrou úrodu, či odčinění určité kolektivní viny. Ačkoli pro nás je toto zcela nepřijatelné, musíme si uvědomit, že v hluboce duchovně založených společnostech neznamenala smrt definitivní konec a nevratný akt, zabití člověka tudíž nemuselo díky víře v posmrtný život být hodnoceno jako tak závažný a nelidský čin. Pohřbem mimo určený pohřební areál také mohli být trestáni ti, kteří se nějakým způsobem provinili proti daným společenským pravidlům (např. jako pohřbívání sebevrahů za zeď křesťanských hřbitovů).

Co se týče kanibalismu, jeho doklady máme opět z mnoha různých recentních kultur po celém světě. Dnes už je sice spíše výjimkou, ale ještě před několika desítkami let přinášeli etnografové a cestovatelé zprávy o rituálech, zahrnujících pojídání lidského masa. Často se jedná o rituální konzumaci určitých částí těl zabitých nepřátel, ať už pro získání jejich síly či pro zabránění jim vrátit se zpět mezi živé. U některých společností jsou z náboženských důvodů naopak obřadně pojídáni zemřelí příbuzní, jejichž kostry jsou pak pohřbeny v blízkosti obydlí. Nelze také vyloučit, že v dobách krize byla konzumace lidského masa nezbytnou nutností k přežití (někteří badatelé toto nazývají „proteinovým kanibalismem“).

Relativita hodnot
Jak vidíme, problematika sídlištních pohřbů rozhodně není jednoduchá a my se můžeme spíše dohadovat, co všechno ji ovlivnilo. Z výše popsaných příkladů vidíme, že důvodů k takovému zacházení s mrtvými mohlo být mnoho. Po celý pravěk však pohřbívání na sídlištích existovalo současně s „běžnými“ pohřebišti. Dnes však již bohužel těžko rozhodneme, zda určující roli v konkrétním pohřebním ritu hrály sociální, etnické, ekonomické či náboženské důvody.

Pokud máte nyní pocit, že naši prapředci byli krutí barbaři nemající úctu k mrtvým, zkuste se na chvíli zamyslet nad relativitou hodnot. To, co se nám dnes může jevit jako nepředstavitelně nehumánní a téměř odporné, mohlo být v určitých společnostech přijímáno jako běžná součást života, nad kterou se nikdo nepozastavoval. Koneckonců vzpomeňme, kolik milionů nevinných životů padlo během válek minulého století. Naše společnost to však dokázala poměrně snadno přijmout jako sice smutnou, ale nevyvratitelnou skutečnost. Naopak by se jistě našlo mnoho moderních společenských jevů, které by hluboce pobouřily společnosti pravěké.

Autorka: Veronika Mikešová

Literatura:
Bouzek, J. - Koutecký, D. 1980: Mohylové a knovízské pohřby v jámách ze severozápadních Čech. Památky archeologické 71, 360-432.
Holý, L. 1956: Pohřby na sídlištích v Africe. Archeologické rozhledy 8, 236-249.
Kandert, J. 1982: Poznámky k využití etnografických údajů v případě výkladu knovízských "pohřbů". Archeologické rozhledy 34, 190-200.
Rulf, J. 1996: Problematika pohřbů na sídlištích v českomoravském pravěku. Študijní zvesti 32, 115-120.
Turek, J. 2010: Domy mrtvých ve světě prvních zemědělců. Živá archeologie, Sup. 3, 7-12.
Vejskalová, L. 2008: Pohřbívání dětí v neolitu a eneolitu na našem území. Praehistorica 28, 237-279.

Zdroje obrázků:
Čižmář, Z. 2007: Sídlištní objekty s lidskými pohřby únětické kultury z Vážan nad Litavou, Pravěk nová řada 15, 233-245.
Dezort, J. 1950: K otázce poměru věteřovského typu a únětické kultury, Obzor prehistorický XIV, 367-370.
Fojtík, P. - Dočkalová, M. 2007: Středobronzový dětský pohřeb v nádobě z Olšan u Prostějova, Študijné zvesti 42, 57-69.
Parma, D. 2004: Sídlištní pohřby z Ivanovic na Hané. In: Popelnicová pole a doba halštatská, Příspěvky z VIII. konference, České Budějovice 22.-24.9. 2004, Archeologické výzkumy v jižních Čechách - Supplementum 1, 429-450.
Stuchlíková, J. 1990: Otázky pohřebního ritu moravské a věteřovské skupiny. In: Pravěké a slovanské osídlení Moravy. Sborník příspěvků k osmdesátým narozeninám akademika Josefa Poulíka. Brno, 149-157.