Podoby víly Meluzíny na středověkých artefaktech

Pod pojmem Meluzína si většina lidí představí typické kvílivé zvuky linoucí se z komína zvláště v zimních měsících. Děti o ní obvykle uvažují jako o strašidlu, které je svým hlasovým projevem straší. Nicméně, víte, kým byla původně tato bájná bytost?

Meluzína je ústřední postavou francouzského středověkého mýtu, který vypráví o tragickém osudu překrásné víly, kterou proklela i s jejími dvěma sestrami vlastní matka. První zmínky o meluzínském mýtu se objevily již kolem roku 1330, kdy vešlo do povědomí vyprávění o zjevení ženy na hradě Lusignan, jež byla napůl ženou a napůl hadem. Vznikla tak nešťastná pověst o víle Meluzíně zahrnující v sobě prvky celé řady starších mytologických příběhů, neboť motiv přeměňující se ženy (nebo víly) do zvířecí podoby byl poměrně častý. V písemných pramenech se objevuje prvně v Historii o Meluzíně z roku 1393, jejíž autorem je Jan z Arrasu. Ten ji vytvořil velmi pravděpodobně na objednávku jako určitou formu propagace společného nadpřirozeného původu rodů Lusignanů, Lucemburků a Valois. Meluzínský mýtus tak lze považovat za syntézu vycházející z lidových pověstí vyprávěných v okolí hradu Lusignan, ale i ze starších mýtických příběhů, které Jan z Arrasu nepochybně dobře znal. Později, kolem roku 1401, obdobný příběh sepsal básník Coudrette na objednávku pána z Parthenay. Coudrette převyprávěl příběh podobným způsobem, jen s tím drobným rozdílem, že se později zaměřil na Meluzíniny nejmladší syny. Zvláštní pozornost připadla nejmladšímu z nich, který měl být prapředkem parthenayského rodu. Do střední Evropy se tato pověst dostala přes území dnešního Německa v roce 1456, když se o Meluzíně zmínil ve svém díle Thüring von Ringoltingen. Právě z jeho verze vycházela první dochovaná česká verze pověsti o Meluzíně z roku 1595.

Meluzína byla podle Jana z Arrasu dcerou víly Présine a skotského krále Elinase. Présine si na svém muži vynutila slib, že ji nikdy nespatří při porodu. Král však později slib porušil, Présine svého muže opustila a odešla se svými třemi dcerami Meluzínou, Mélinor a Palestinou na ztracený ostrov Avalon. Když sestry dospěly, rozhodly se otce potrestat a nadosmrti ho uvěznily v nitru kouzelné hory. Vysloužily si tím tak matčinu kletbu. Meluzína se každou sobotu proměňovala od pasu dolů v hada a vysvobození by dosáhla jedině tehdy, pokud by se provdala a její muž by dodržel slib, že ji v sobotu nikdy nespatří a neprozradí její tajemství. Pokud by slib nesplnil, prodloužil by její utrpení na věčnost a Meluzína by se zjevovala vždy tři dny před smrtí jednoho ze svých potomků nebo tři dny před změnou majitele rodového hradu. Z její krve měl na druhou stranu vzejít slavný rod. Mélinor byla přinucena hlídat kouzelného krahujce na hradě v Arménii do té doby, než se najde rytíř, který by u krahujce bděl tři dny a během toho času by po ní nijak nezatoužil. Palestinu matka zavřela s pokladem po otci do hory v Aragonsku, kde musela čekat do doby, než ji osvobodí rytíř z jejího rodu, vezme si otcův poklad a ten využije pro dobytí Svaté země.

Do Meluzínina příběhu se brzy dostává nová postava - rytíř Raimondin. Ten se s Meluzínou setkal při zoufalém bloudění po lese o půlnoci u studánky. Ta mu nabídla svou ruku, obrovské bohatství a prosperitu výměnou za slib, že ji nikdy nespatří v sobotu. Meluzína byla velmi krásná žena, tak jí rytíř tento slib velice ochotně dal a vzal si ji. Meluzína za použití své nadpřirozené moci svému muži pomohla získat zpět svou zemi a zcizený majetek jeho rodu, postavila hrad Lusignan, založila spoustu měst a klášterů, zúrodnila půdu a porodila mu mnoho dětí. Manželství Raimondina s Meluzínou bylo idylické do doby, než Raimondin v návalu žárlivosti porušil svůj slib a Meluzínu v jeden osudný sobotní den sledoval. Vyvrtal pomocí svého meče dírku do dveří od místnosti, kam se Meluzína pravidelně každou sobotu uchylovala a spatřil ji nahou v lázni, jak si pročesávala vlasy. Od pasu nahoru byla stále překrásnou ženou, nicméně od pasu dolů však měla tělo obrovského hada. Rytíř o svém nečekaném objevu chvíli pomlčel, ale později tajemství přeci jen prozradil. Víla se tak proměnila v obrovského létajícího hada, se strašlivým nářkem vyletěla z okna, párkrát obkroužila věže hradu a zmizela. Pouze v noci občas chodila navštěvovat své nejmenší syny, skláněla se nad jejich kolébkami a naříkala nad krutostí osudu. Raimondin svou ženu již nikdy nespatřil a do konce svého života žil jako poustevník. Když přišel jeho čas, Meluzína mu v podobě hada jako prvnímu z rodu oznámila, že za tři dny zemře. Od té doby se zjevovala, aby příslušníky rodu varovala před přicházející smrtí a pomáhala jim udržet bohatství a moc.

Motivy této bájné postavy nalézáme např. v dobových ilustracích knih, na nástěnných malbách, domovních znameních, rodových klenotech a kachlích. Konkrétně na pozdně gotických komorových kachlích patří motiv Meluzíny k nejčastějším výzdobným prvkům. Patří k fantasijním a alegorickým motivům. Interpretace postavy známé jako Meluzína bývají však různé. Meluzína bývá velice často popisována jako mořská pana, tedy žena, která má od pasu dolů rybí ocas (např. obkladová keramická deska z Lobkovického paláce na Pražském hradě z druhé poloviny 16. stol.), někdy je také nazývána sirénou, popř. korunovaná mořská panna držící se za dva rybí ocasy vycházející rovněž z jejího pasu a na hlavě s královskou korunou (např. domovní znamení z Karlovy ulice v Praze č. 184, druhá polovina 15. stol). Dalším podobným motivem je torzo královny s rybami, která se od předchozí korunované mořské panny liší tím, že nemá rybí tělo, ale pouze drží dvě ryby za ocasy a na hlavě má královskou korunu (např. trojúhelníkový římsový kachel z Českého Krumlova č. 511). Další velmi podobnou variantou je královna pohlcovaná rybami, které dvě ryby pohlcují nohy a královna je stejně jako v předchozím případě drží za ocasy.

Z výše uvedených variant podobení Meluzíny je vidět, že mnozí autoři velice často považují za Meluzínu i postavy, které s ní nemají prakticky nic společného. Na tuto skutečnost upozornil Doc. PhDr. Martin Nejedlý, PhD. ve svém článku v Archeologických rozhledech s názvem Od krásné dívky až k hadům a drakům: Proměny víly Meluzíny a jejich odraz v ikonografii středověkých pramenů z roku 2002. Mezi chybné interpretace uvádí např. považování ženské polopostavy pohlcovanou dvěma rybami za vílu Meluzínu nebo teorie, že rybí ocasy symbolizují rozkoš a chlípnost. M. Nejedlý se staví velice skepticky ke spojování Meluzíny s motivem ženské postavy pohlcované rybami a vůbec ke všem podobným interpretacím, které Meluzínu představují jako postavu s jedním či dvěma rybími ocasy. Všechny zmíněné varianty patří k častým výzdobným motivům nejrůznějších středověkých artefaktů, především kachlů. Nejedlý navíc úplně zavrhuje teorii o symbolizování rozkoše a chlípnosti a rovněž také připodobňování Meluzíny k jakékoli postavě s rybím ocasem. Svou kritiku dokládá tvrzením, že v textech o Meluzíně 14. až 15. stol. tato postava nikdy nevystupovala v podobě mořské panny a její tělo nikdy nekončilo byť jediným rybím ocasem, vždy se od pasu dolů proměňovala pouze v hada. Autor dále zdůrazňuje, že ale nevylučuje směšování příběhů o této víle s vodními živly, což by částečně vysvětlovalo spojování Meluzíny se sirénami a mořskými pannami. Pokud by zde však přeci jen existovaly nějaké souvislosti, tak by ale s příběhem o víle Meluzíně, zakladatelce rodů Lusignanů, Lucemburků a Valois, nemohly mít prakticky nic společného. Interpretace tzv. Meluzíny z českých komorových kachlů 2. poloviny 15. stol. je velmi podobná definicím z novodobých heraldických příruček a slovníků symbolů. Podle L. Petráňové jsou současné interpretace podoby Meluzíny vytvořené spíše novodobými heraldiky a nemohou nám tedy plně objasnit původní smysl symbolů a podobných motivů.

Meluzínský mýtus skýtá především zajímavý a velice slavný příběh, jehož studiem se při své práci zabývá mnoho vědních oborů, které se ale bez vzájemné spolupráce mezi sebou neobejdou. Čím lepší a širší bude komunikace mezi těmito obory, tím kvalitnější budou výsledky bádání, a to jistě nejen o středověkých artefaktech s motivem nešťastné víly Meluzíny. Jednoho dne bychom se tak mohli dočkat ucelenějších interpretací i v případech dalších motivů především fantastických tvorů, kteří se objevují podobně hojně jako již zmíněná Meluzína, siréna a mořská panna.

Autorka textu: Martina Smetánková
(Ústav pro archeologii FF UK)

Literatura:

Hazlbauer Z. 1989: Motiv mořské víly – Meluzíny – v ikonografii českých gotických reliéfních kachlů. Archaeologia historica 14, 409-436.

Nejedlý, M. 2002: Od krásné dívky až k hadům a drakům: Proměny víly Meluzíny a jejich odraz v ikonografii středověkých pramenů. Archeologické rozhledy 54, 457-490.

Petráňová L. 1984: Ikonografie domovních znamení staré Prahy a reliéfy komorových kachlů. Archaeologica Pragensia 5/1, 159-172.

Pavlík, Č., Vitanovský, M. 2004: Encyklopedie kachlů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha.

Royt, J., Šedinová, H. 1998: Slovník symbolů. Kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii. Praha.