Otisky dávné lidské minulosti

V období počátků lidstva, kdy se vyvíjel druh Homo Sapiens, máme představu o vzhledu našich předchůdců především z kosterního materiálu. Ten je značně zlomkovitý a nekompletní. Právě proto je rekonstrukce vzhledu, motoriky i způsobu, jakým se tito jedinci pohybovali, obtížná. Právě způsob lidské chůze je spolu s řečí a výrobou nástrojů považován za jednu ze základních charakteristik „lidskosti“. Proto je otázka, kdy lidé začali chodit převážně vzpřímeně, považována za důležitou z hlediska vývoje člověka.
Kosterní materiál ji dokáže v počátcích zodpovědět pouze částečně. Je tomu tak proto, že kosterní ostatky předchůdců člověka jsou obvykle značně nekompletní. Z mnoha jedinců se dochovalo pouze pár zubů, nebo několik zlomků lebky. Za poměrně kompletní jsou považovány kostry, kde se dochovala aspoň ¼ z celku. Ku příkladu ze slavné Lucy z Hadaru, která je opěvovaná právě proto, že je její kostra dobře dochovaná, bylo nalezeno celkem 40 % kostí. Proto jsou za cennou pomoc při řešení otázky lidské chůze považovány právě otisky nohou.

Nutno dodat, že otisky jako takové jsou vzácný nález i pro období, která jsou nám časově výrazně bližší, nemluvě o pleistocénu. Podmínky, za jakých se otisky vůbec mohou dochovat, jsou komplikované. V případě novověku a středověku jsou otisky nejčastěji objeveny v případě různých podlah a dlažeb, kdy byla starší podlaha odstraněna a terén byl dorovnán takovým způsobem, že její otisk nebyl poničen. Podobně tomu je i s dávnými otisky lidských nohou. Dva příklady, na nichž bude vysvětlen přínos tohoto nálezu a také způsob, jakým se s nimi pracuje, jsou otisky z Laetoli v Tanzánii, nejstarší doklady vzpřímené chůze vůbec, a nález otisků na pláži v Happisburgh v Anglii, nejstarší nález tohoto druhu mimo Afriku.

Otisky nohou jsou vzácným nálezem, zvláště pro období pliocénu až pleistocénu. S jejich pomocí se podle množství, v jakém se dochovají, dá rekonstruovat jednak do jaké míry chodili hominidé opravdu vzpřímeně a jestli se jednalo o způsob chůze, který je pro lidi typický. V některých případech pak lze uvažovat i o věku a pohlaví jedinců. V ideálním případě pak lze rekonstruovat i způsob, jakým se lidé po sídlišti pohybovali, nebo jaké aktivity podnikali. Vše však pouze s jistou mírou pravděpodobnosti.

Ideálním případem je možnost, kdy lze celou situaci zakonzervovat a vyzvednout v bloku in situ, aby bylo možné ji dále podrobněji zkoumat a měřit. Toto se stalo např. s otisky z Laetoli, ale nepovedlo se to s otisky z Happisburghu. Pokud jsou otisky takto vyzvednuty, pracuje se s nimi dále v laboratorním prostředí, pokud vyzvednutí není z nějakého důvodu možné, je potřebné měření a dokumentaci provést v terénu, přičemž je potřebné učinit tak co nejdůsledněji. Obvyklá otázka na archeologické nálezy je „Jak je to staré?“. Zde je důležité říci, že otisky jako takové není možné datovat přímo, protože otisky představují dvourozměrný záznam, který sám o sobě není možné analyzovat. Proto jsou otisky datovány za pomoci stratigrafických vztahů, přičemž údaj, kterým je udáváno jejich stáří, je obvykle "starší než".

Rekonstrukce pohybu člověka se obvykle neprovádí z jednotlivých otisků, ale z jejich uskupení. Takže je možné do určité míry eliminovat prvky otisků, které vznikly postdepozičními procesy, anebo jsou marginální od těch charakteristik, které jsou pro pochopení pohybu podstatné. Asi dnes nikoho nepřekvapí, že prakticky veškerá podstatná práce probíhá hlavně za počítačem, kdy jsou za pomoci různých programů (obvykle primárně určených pro architekty a kartografy) modelovány z otisků tvary chodidla, přepočítávány síly, které na danou plochu působily a konečně z toho modelována i podoba nohou a způsob chůze daného člověka. Právě pro modelaci sil je důležité, co je známé o anatomii druhů žijících v dané oblasti zhruba v čase, kdy otisky vznikly. Ono zhruba je důležité, protože např. otisky v Laetoli vznikly přibližně před 3,7 miliony let, kdy se na nějaké statisíce let nehraje, proto i když lze říct příběh o tom, co se na tom místě v určitou chvíli stalo, je potřebné si uvědomit, že se jedná o interpretaci situace a jen stěží lze mluvit o správném/nebo nesprávném výkladu.

Otisky z Laetoli, Tanzanie
Otisky předchůdců člověka z Laetoli jsou bezpochyby těmi nejslavnějšími, přispělo k tomu jednak jejich stáří, ale jistý podíl na tom má i poutavý příběh, který bývá k jejich interpretaci používán. Lokalita Laetoli se nachází 45 km jižně od kaňonu Olduvai, je to oblast, která zásadním způsobem přispěla k pochopení minulosti lidského rodu. V rámci lokality Laetoli byly zkoumány různé situace, pojící se k pliocénní až pleistocénní minulosti člověka. Otisky předchůdců člověka nebyly objeveny náhodou, ale na lokalitě dlouhodobě zkoumané, v průběhu pečlivého badatelského výzkumu. Tato lokalita byla zkoumána od roku 1935. Otisky byly objeveny Mary Leakyovou, v roce 1978. Jejich stáří je odhadováno na 3,7 milionu let a jedná se o otisky nohou druhu druhu Australopithecus Afarensis. V souvislosti s otisky byly nalezeny také kosterní pozůstatky předchůdců člověka i zvířat a pozůstatky štípané industrie z období Acheulénu.

Právě tyto otisky přinesly lokalitě popularitu, jedná se o nejstarší známý doklad vzpřímené chůze člověka. Otisky patří třem různým jedincům. Právě skutečnost, že byl tento druh Australopitéka schopen skutečné vzpřímené chůze, jej zařadila, na stupnici od opice k člověku, blíže k člověku. Dále jsou u tohoto druhu pozorovatelné počátky sexuálního dimorfizmu. Otisky se dochovaly v délce 24 metrů, díky tomu, že byly, prakticky hned poté co vznikly, překryty sopečným popelem z asi 20 km vzdálené sopky Sadiman. Otisky vznikly chůzí tří jedinců, dva větší jsou interpretovány jako jedinci mužského a ženského pohlaví, třetí drobnější jedinec šel ve stopách většího z nich. Dospělé postavy byly velké 1,34-1,56 m – větší (mužská) postava a 1,15-1,34 m – menší (ženská) postava. Uvažuje se, vzhledem k tvaru a zahloubení stop, že žena nesla na rukou menší dítě. Kromě lidských otisků se zde dochovaly také otisky 20 různých druhů zvířat – mezi nimi hyen, žiraf, nosorožců, paviánů, prasat, zajíců i ptáků.

Nález těchto otisků pomohl rozřešit letitou otázku, jestli se první vyvinul pro lidi typický velký mozek, anebo došlo dřív ke vzpřímené chůzi. Nálezy z Laetoli jednoznačně dokládají, že mnohem dřív než ke zvětšení mozku došlo, byli předchůdci lidí schopni vzpřímené chůze. V souvislosti s lokalitou zaznívá interpretace skupiny jako nukleární rodiny. V tomto období takové uspořádání není pravděpodobné, i když se zachovaly otisky skupinky, která evokuje nukleární rodinu, je spíše pravděpodobné, že to je dáno postdepozičními procesy, než že by se jednalo o organizaci typickou pro hominidy těchto časů. Pro Australopitéky se předpokládá život v tlupách o několika desítkách jedinců.

Otisky z Happisburgh, Anglie

Tyto otisky jsou mnohem mladší, jejich stáří však přesahuje 800 000 let a jedná se o zatím nejstarší známé otisky mimo Africký kontinent. Byly objeveny v květnu v roce 2013 na pobřeží východní Anglie, poté byly rychle zdokumentovány a posléze zničeny přílivem a odlivem. Zkoumány byly pod vedením Nicolase Ashtona týmem, který se zaměřuje na výzkum dávných lidských stezek v krajině. Na toto místo se tým vydal proto, že v blízkosti Happisburghu byly v roce 2010 nalezeny kamenné nástroje, datované do rozmezí let 814 – 970 000 před současností. Lokalita Happisburgh byla v čase, kdy tam lidé procházeli, u ústí řeky Temže, které bylo v tom čase o něco severněji, než je dnes.

Na ploše asi 40 m2 bylo nalezeno asi 50 otisků lidských nohou. Pravděpodobně se jednalo o příslušníky druhu Homo Antecessor, jehož pozůstatky jsou známé z nalezišť v pohoří Sierra Atapuerca ve Španělsku. Na nalezišti v Happisburghu nebyly žádné kosterní pozůstatky nalezeny. Jednalo se o skupinu pěti jedinců, kteří měli výšku 1-1,7 m. Je možné, že na pláži hledali mořské plody. Vyskytla se také interpretace, že aby se tito lidé ochránili před predátory, bydleli na ostrově v ústí řeky, kam bylo možné se dostat jen za odlivu. Vzhledem k tomu, že se jedná o poměrně nedávný nález, nejsou zatím o nalezišti známé další podrobnosti, i přes to je však zjevné, že se jedná o nález velké hodnoty.

Autorka textu: Katarína Čuláková
(Archeologický ústav AV ČR Praha, v. v. i.)