Osídlení horských oblastí v minulosti

Horské oblasti jsou v dnešní době ta část krajiny, která je osídlena nejřidčeji, tyto prostory dnes využíváme hlavně k rekreaci. Většinou právě v těchto místech přežívají často vzácné druhy rostlin a živočichů. V průběhu celých dějin lidstva byly hory osidlovány méně než krajiny rovinaté nebo mírně zvlněné. Nicméně vždy byly využívány i zdroje, které hory skýtají. Z hlediska archeologického jsou pak hory prostorem, který je znám hůře. Důvodů je mnoho, jednak je prospekce obtížnější vzhledem k souvislému porostu, stavební akce jsou v horském terénu výjimečné, proto tady záchranná archeologie prakticky neprobíhá, a konečně je hustota osídlení v minulosti menší a pozůstatků lidské činnosti je tudíž méně.

V období paleolitu a mezolitu byly horské oblasti pravděpodobně využívány jako jakékoliv jiné krajinné typy. Pro lovecko-sběračské společnosti byly možnosti obživy v horách srovnatelné s těmi v nížinách. Podnebí v horách je nehostinnější než v nižších polohách, obvykle je ve vyšších nadmořských výškách více srážek a nižší průměrné teploty. Nicméně tyto vlastnosti, které činí vyšší polohy prostředím zdánlivě méně výhodným k osídlení, mohli lovci a sběrači obrátit ve svůj prospěch. Vzhledem ke klimatickým poměrům zde obvykle rostliny dozrávají později. Pravděpodobně se lovci a sběrači pohybovali hlavně v nižších polohách a do vyšších se přemístili v té části roku, kdy tam začali dozrávat ty plody, kterých byl jinde nedostatek. Lze proto předpokládat, že tábořiště v horách byla hlavně z letního období. Také do hor mohly lovce lákat tahy zvěře i ryb, kdy bylo možné v krátkém časovém úseku získat zásoby na delší dobu. Z oblastí Česke republiky jsou četné, i když z větší části ojedinělé doklady osídlení ze Šumavy, Krušných hor i Beskyd.

Pro populace pravěkých zemědělců však již hory představovaly překážku, i když pro sezónní lov a sběr byly nepochybně využívány dále. Doklady pro takové osídlení jsou např. z oblasti Alp, kde sice chybí data pro nejstarší neolitické osídlení, ale s určitým opožděním se tady šíří i kulturní elementy mladší doby kamenné. Pro zemědělství byly tyto polohy nevhodné, proto se do těchto míst usedlý způsob života rozšířil později. Je možné, že zemědělci využívali horské oblasti pro různé sezónní činnosti, ale z období mladší doby kamenné z České republiky o osídlení hor jednoznačné doklady nejsou. Nelze vyloučit, že je tomu tak proto, že v horských oblastech delší dobu přetrvával lovecko-sběračský způsob života. Jinými slovy poté, co v nižších polohách začali zemědělci měnit ráz krajiny, stáhly se lovecko-sběračské skupiny jinam. Přičemž je možné, že spolu tyto dvě různým způsobem žijící komunity obchodovaly, ale také, že byly vůči sobě nepřátelské.

V průběhu zemědělského pravěku se vztah člověka k horám nadále měnil a vyvíjel. V období závěru eneolitu a zvláště pak v době bronzové začíná dokladů lidských aktivit v horách přibývat. Jedná se především o sezónní pastevectví – transhumanci. Tento způsob pasení je v Evropě doložený od období pozdní doby kamenné. Jedná se o hospodaření, kdy byla stáda v letních měsících vyháněna na pastvu do hor a v zimních měsících byl jejich stav ponížen a žila blíže lidským obydlím. Tento způsob přetrvává v menší míře dodnes na Slovensku a v nedávné minulosti se takto hospodařilo i například v Beskydech. Z Čech jednoznačné doklady pro tento způsob hospodaření z pravěku nejsou, ale např. z Alp, z oblasti Dachsteinu, byly v nadmořské výšce přes 2000 m n. m. objeveny doklady dočasných obydlí interpretovaných jako salaše z přelomu eneolitu a starší doby bronzové.

Další oblast aktivit, která od počátku doby bronzové vedla k pobytu v horských oblastech, bylo dobývání rud pro zpracování kovů. Toto využití horských oblastí přetrvalo takřka do dnešních dní. Již do doby bronzové lze datovat těžbu mědi na středním Slovensku ve Španí Dolině. Z českých hor pak byla významná především Šumava, kde jsou nepřímé doklady těžby zlata již od období laténu. V Krušných horách se těžil cín, doklady těžby jsou až z období středověku, jeho dřívější těžba je spíše spekulací.

Dále mohly hory představovat dočasné útočiště v případě nepokojů. Domorodé obyvatelstvo se takto mnohdy chránilo před nezvanými dobyvateli. Ti obvykle nemohli znát místní terén tak dobře jako místní obyvatelé a tak se jim domácí obyvatelé mohli v horách bránit dlouhou dobu. Pěkným příkladem je například středomořská Sardínie, na jejíchž pobřežích se střídaly různé civilizace od Féničanů, přes Řeky, Kartágince i Římany, zatímco místní kultura žila dále v horách ve vnitrozemí.

Konečně důležitá byla i úloha hor jako místa symbolického, místa spojeného s aktivitami rituální povahy. Od doby bronzové je možné většinu archeologických nálezů, které pocházejí z hor zařadit mezi depoty (poklady). Tyto nálezy se v horských oblastech mohou nacházet ze dvou hlavních důvodů. Pragmatičtější optikou je možné je interpretovat jako železnou rezervu, kterou si majitel v horách, často při nějakém význačném bodě skryl, zvláštnost místa má pak majiteli usnadnit opětovný návrat na místo. Mohl ji skrýt, protože chtěl majetek rozdělit na více míst, anebo z důvodů bezpečnostních v období války, anebo ji potřeboval skrýt, protože se jednalo o poklad nabytý nečestným způsobem, anebo… Duchovněji zaměřená interpretace nálezů depotů se pojí s významem místa jako takového. Z tohoto pohledu jsou význačná místa vybírána pro svou jedinečnost, depot pak může představovat jakousi obětinu místu, vyšší moci, přírodním silám.

I když hory nejsou z hlediska pravěkého osídlení místem hlavního zájmu našich předchůdců, lidé se v nich pohybovali. Do jisté míry fungovaly jako bariéra, nejednalo se o hranici neprostupnou. O co je dokladů z vysokých poloh méně, o to jsou přitažlivější.

Autorka textu: Katarína Čuláková
(Archeologický ústav AV ČR Praha, v. v. i.)

Další obrázky si můžete prohlédnout v galerii: